1570

V dalších letech proběhlo na konopišťském panství několik změn – prodej a koupě nemovitostí, ale ty se jádra panství nedotkly. Před rokem 1570 Jan ze Šternberka na Konopišti zpět vykoupil zpustlý hrad Ostromeč, který však následně dne 11. 10. byl prodán se všemi vesnicemi rytíři Adamovi z Neveklova, který jej ke svému Tloskovskému panství připojil.

Poprvé se v Benešově připomíná ulice Na Bezděkově (dříve „Na louži“, byl zde rybníček a dříve i mlýn), název dostala po č. p. 27, který v minulosti patřil Bezděkovům.

Majitelem hradu Týnec nad Sázavou se stala po smrti Jana Velemyského z Velemyšlovsi jeho manželka Anna rozená z Baršova (měli syny Burjana – měl dědic Týnec, zemřel brzy po otci, Bernard a Jindřich, dcery Eva a Lidmila). 

Připomíná se „benešovský zpěvník“, mimo jiné jsou vněm i písně od skladatele a kontrapunktisty kněze Jana (Jau) Trojana, faráře podobojí z Netvořic (farní kostel Nanebevzetí P. Marie).

Odedávna stávalo v Krusvičanech sídlo zemanské, v tomto roce se připomíná Petr Junek z Krusvičan, který byl dne 27. 5. v stav šlechtický povýšen, později byl za panování Arkleba z Kunovic (1595) purkrabím/hejtmanem hradu a panství Konopiště.

1571

Jan ze Šternberka na Konopišti prodal městečko Štěchovice s rozsáhlým zbožím. Současně koupil z dědictví Adama Řepy z Neveklova na Tloskově vesnici Chrást (kmetcí dvůr, kostelní podací a krčmu tamtéž, dále díl vsi Podhájí a Babice), což dobře doplnilo jeho Šternberský majetek za řekou Sázavou.

V tomto roce prodala městská rada Benešov přední část radnice na velkém rynku (dnes Masarykovo náměstí) Vlachu Ulrichovi (proč a kde stála nová radnice, není známo).

           V tomto a předchozím roce opakující se neúroda z předchozích let vyústila v hladomor.

1573

            Počátkem roku (dne 28. 1.) byl odvolán tzv. zlatníkový systém, byl zrušen zlatník, zůstal jen početní jednotkou.

             Duchovním správcem v Benešově byl nekatolický duchovní Martin z Jevíčka. 

            Tzv. narovnáním o robotách byly nahrazeny některé robotní povinnosti obyvatel Benešova vůči konopišťské vrchnosti peněžním platem. Stále však Benešov zůstával poddanským městem. Měšťané platili tzv. běžné platy v penězích nebo výrobcích a z roboty zůstala povinnost robotovat o žních a poskytovat povozy na „daleké fůry“.

1574

            Ve středu po sv. Markétě koupil vladyka Jiří Pětipeský z Chýše a z Egrberka v Benešově tři domy pod šos poplatné, a to od Jana ze Šternberka a na Konopišti, ten zas přikoupil Votice.

1575

            V tomto roce Jan Nedvězský z Nedvězí a na Nedvězí nemaje dědiců přirozených odkázal statek svůj Nedvězí manželce Marianě Ždárské ze Žďáru a po ní příbuzným svým Janovi Chobotskému z Ostředka na Nespekách.

1576 – 1583

            V roce 1576 Benešovský purkmistr Václav Kolářovic pro potřeby literárního bratrstva a pro hudební rozkvět města založil „Benešovský kancionál“ do něhož psal učitel partikulární školy a kališnický duchovní Jan Trojan Turnovský.      

Anna rozená z Baršova, dcera Bernarda z Baršova, vdova po rytíři Janu Velemyském z Velemyšlovsi (Velemyšlevsi) učinila dědici statku Týneckého svého nejstaršího syna Buriana, ten brzy zemřel a tak posledním pořízením ze dne 26. 3. 1577 učinila dědici své nezletilé syny Bernarda a Jindřicha Velemyského z Velemyšlovsi (do roku 1590). Zemřela v témže roce a pohřbena je v Týneckém kostele. Poručníky synů byli pan Mikuláš z Řičan na Beztahově, Bernard Hodějovský z Hodějova na Tloskově a Vilém Kosoř Malovec z Malovce. Bernard se oženil s Eliškou z Milhostic a z Vojkova (jeho setra Lidmila měla za manžela vladyku Vojkovského z Milhostic, sestra Eva se provdala za rytíře Jindřicha Ottu z Losu). Po nabytí zletilosti se bratři o dědictví rozdělili, Bernard obdržel panství Týnecké a Jindřich panství Bynické. Byla pohřbena v kostele svatého Šimona a Judy v Týnci.

              V roce 1577 se znovu připomíná v Poříčí nad Sázavou tvrz, Julius Opit (Opith) jinak Peřina z Maličína, syn Jana Opita z Maličína a Elišky z Nežetic, ji prodal i se statkem svému věřiteli a bratru své matky Drslavovi Byšickému z Byšic a tento hned Janovi ze Šellenberka majitele panství Mrač. Od té doby patřilo Poříčí k Mrači.

            Po dílčích územních změnách trvalo dominium i po smrti Jana ze Šternberka (†1578, 1587?), v majetku nejprve jeho syna Adama (†1587), a po něm Janovy dcery Alžběty, provdané za Arkleba z Kunovic (†1578), Alžběta byla posledním členem Šternberského rodu, který držel Konopiště. Už v roce 1590 darovala své otcovské dědictví svému manželu Arklebovi  a nezletilým synům Janovi a Jetřichovi; roku 1592 se Arkleb v ně uvázal. Předlužené dominium však dlouho v majetku své rodiny neudržel.

Od roku 1577 (do roku 1585) Matouš benešovský, jinak Philomonus, kazatel u sv. Jakuba v Praze, písař konzistoře Pražské, potom správce školy sv. Víta na hradě Pražském, vydával spisy mluvnické i náboženské.

1577 - 1583

Ze dne 21. 7. je nejstarší zmínka o mlýně na Konopišťském potoce (dříve se nazýval Bystrý) u Poříčí nad Sázavou, mlýn stál u rybníka zvaného „Na hrázi“. V této době prodával Julius Opitt z Malíčína vesnici Poříčí panu Drslavovi Byšickému z Byšic. V tomto roce se v Poříčí uvádí poplužní dvůr s tvrzí.

V roce 1578 zemřel Jan ze Šternberka, zanechal vdovu Anežku rozenou Beřkovskou ze Šebířova a děti Adama, Karla a Elišku (Alžběta?). Anežka držela Votice a syn Adam přečkal Karla a držel Konopiště. Za manželku si vzal Majdalenu z Lichtenštejnka.

Do roku 1578 se klade vznik první lékárny v Benešově. Pokud by do té doby v Benešově lékárna byla zanikla v době války třicetileté.

            V roce 1578 Bohuchval Dvořecký z Olbramovic prodal statek a tvrz v Tvoršovicích Vilémovi Vojkovskému z Milhostic. Jiné zdroje uvádí, že „na zboží Tvořešovickém vládl v roce 1578 rytíř Jeroným Čejka z Olbramovic a na Tvořešovicích“.

               V roce 1578 je v aktech konsistoře utrakvistické zmínka, že „v Benešově děkana od ní podaného a stvrzeného není“. V té době se totiž benešovští hlásili většinou již k protestantství.

Dne 3. 1. 1578 zemřel Jan ze Šternberka, zůstala po něm manželka Anežka Beřkovská z Šebířova a syn Adam a dcera Eliška. Ostatní děti (Karel a Magdaléna) zemřeli dříve.  Anežka byla v letech 1578 až 1583 poručnicí Adamovi.

Sněm český se souhlasem císaře Rudolfa II. (císař v letech 1576 až 1611, český král od roku 1575; *18. 7. 1552, †20. 1. 1612, milenka hraběnka Kateřina Stradová, děti – Julio Caesar, Matyáš d´Austria, Carlos d´Austria, Karolina d´Austria, Dorothea d´Austria a Alžběta d´Austria) přijal a tiskem vydal spis „Práva městská Království českého (od Pavla z Koldína (jednalo se o unifikaci městských práv).

Stav silnic v Čechách včetně Linecké silnice (stezky) byl natolik katastrofální, že zemský sněm pravidelně musel nabádat k opravě cest "špatných, marastných, zvratlivých, vejvratných, zarostlých a zabahněných, po nichž jezditi bylo životu lidí a koní nebezpečné." Cesty byly úzké a blátivé a při déle trvajících deštích na mnoha místech dlouhodobě neprůjezdné. Neměly tvrdý podklad, jen na močálovitých místech je zpevňovaly laťové trámce, jež se musely pravidelně vyměňovat, aby silnice byla vůbec sjízdná. Mosty bývaly dřevěné, někdy kryté stříškou. Mnohdy vůbec chyběly, strženy jarním přívalem vody. Udržování cest a opravy mostů byly (až do 18. století) povinností vrchnosti, na jejímž panství se silnice nacházela. Výlohy spojené s opravami cest měly být hrazeny mýtnými poplatky. Vrchnost sice mýto vybírala, ale povinnosti opravy silnic plnila jen liknavě. Pocestní bývali na cestách ohroženi od lapků, "lotrovstva, škůdců, zhoubců zemských, Petrovských, zákeřníků, lidu poběžného a lehkovážného". Pro zabezpečení silnic měla být v jejich okolí vysekána křoviska a lesy, a to například podle nařízení z roku 1578 do šíře 32 metrů. 

V roce 1580 Bernard Velemyslovský z Velemyšlovsi věnoval své manželce Elišce z Milhostic zboží Velemyské a rozdělil se s bratrem Jindřichem (Jiříkem?). Jindřich dostal půl Týnce a tvrz Benice (pravděpodobně ji obnovil). Když však oba bratři mínili toto zboží prodat, přenesl Bernard věno toto z Velemyšlovsi tvrze na půl zámku Týnce nad Sázavou. Bernard brzy zemřel a poručníkem svých dcer a syna Jaroslava určil bratra Jindřicha. Bernardova manželka Eliška z Milhostic obdržela byt v zámku v Týnci, krytý vůz, 4 koně, užitek z 11 krav a další požitky.

Vilém Lužanský z Lužné na Božeticích v Benešově dům pod šos poplatný pro manželku Annu Lužanskou a děti Jana, Maxmiliána, Jiřího, Václava a Bětu.

V roce 1581 byl Václav Benešovský, příbuzný Matouše Benešovského, farář na Proseku, ustanoven za administrátora strany podobojí, přestěhoval se z Benešova, kde byl ustaven farářem u sv. Martina. Později bydlel při kapli Betlémské, kde zastával úřad kazatelský. 

V roce 1582 prodal dědiník Jan Žebrovský ze Žebrova statek „Štítovský“ (také „Žebrov“) ve Vysoké Lhotě u Čerčan svobodníkovi Jiříkovi Přibyšickému, držiteli druhého statku.

V roce 1583 byl renesančně přestavěn kostel sv. Mikuláše v Benešově.

V roce 1583 se ujal správy svého majetku Adam ze Šternberka, na Konopišti byl purkrabím Petr z Krusvičan, v téže době se oženil s Magdalénou z Lichtenštejnka, na Konopišti jí věnoval 5 000 kop grošů českých.

1584

            V Čechách byl zaveden namísto Juliánského kalendáře Gregoriánský kalendář (byl vyhlášen papežem Řehořem XIII. v roce 1582), který odstranil disproporce mezi slunečním a kalendářním rokem.

1585 - 1586

Benešovské lázně patřily od roku 1585 městu. Daroval plat ze všeho vína tu uloženého a vyšenkovaného.

V roce 1586 Adam ze Šternberka a Konopiště byl hejtmanem Kouřimského kraje. Při zámku Konopiště dal vybudovat „ptačí dům“, od Matěje Bednáře z Benešova.

1587 - 1588

Přímá větev Konopišťských ze Šternberka vymřela (Adam ze Šternberka zemřel dne 15. 1. 1587) a panství Konopiště s Benešovem se dostalo do rukou dědictvím sestře posledního Adama Elišce (Alžbětě?) ze Šternberka, která byla provdána od roku 1580 za moravského pána Arkleba z Kunovic (byl také pánem na Uherském Brodě; erb na červeném podkladu modrý pruh a v něm dva zlaté jeleny).

V roce 1588 (a následně v roce 1590) Eliška zapsala konopišťské panství svému manželovi Arklebovi z Kunovic a svým synům, tím panství Konopiště definitivně odešlo z držení rodu Šternberského.

1589

Z benešovské trhové knihy (1530 až 1589) lze vyčíst, že v Benešově působilo 39 druhů řemesel, město mělo cca 2 000 až 2 500 obyvatel a 230 domů. Obchodovalo se s okolními vesnicemi, zejména konopišťského panství a i s pražskými městy, zejména Novým Městem pražským, ačkoli nebyl královským městem, byl srovnatelný s menšími královskými městy Pelhřimovem, Rakovníkem a Berounem. Řemeslníci: 13 sladovníků, 4 pivovarníci, 32 řezníků (26 masných krámů), 18 pekařů, 10 mlynářů, 31 ševců, 19 krejčích, 6 kožešníků, 3 kloboučníci, 3 mydláři, 3 lazebníci, 1 bradýř, 17 soukeníků (valchu používali i přespolní řemeslníci), 1 postřihovač, 18 tkalců, 1 barvíř, 11 bednářů, 5 kolářů, 9 tesařů, 4 truhláři, 8 koželuhů, 4 uzdaři, 1 sedlář, 1 vačkář, 1 jirchář, 16 kovářů, 4 zámečníci, 2 mečíři, 2 kotláři, 1 zvonař, 8 hrnčířů, 2 cihláři, 3 zedníci, 1 pokrývač, 1 zlatník, 1 řezbář. Řezníci a sladovníci provozovali i ubytování a pohostinství.

V roce 1589 patřilo panství Tvoršovické Jerolímovi Čejkovi z Olbramovic. Pak se dostaly od Lidmily ze Sulevic do majetku Vácslava Rychnovského z Rychnova.

V Benešově se připomíná v domě pod šos poplatným rytíř Jan Vokoun ze Sázavy s manželkou Justinou z Rottštejna.

V tomto roce zemřel Otakar Holický ze Šternberka a na Leštně, panství Leštenské (Líšenské) včetně vsí Semovice a Mlýny odkázal jediné zůstalé dceři Dorotě ze Šternberka provdané (od roku 1587) za Václava Smiřického ze Smiřic na Náchodě a Škvorci (†1593), podruhé se provdala za Krištofa hraběte z Fürstenberka (†1614). Dorota hraběnka z Fürstenberka, rozená Holická ze Šternberka, přikoupila k panství Leštěnskému některé sousední statky včetně Tvořešovic (Tvoršovic).

1590

Hrad Kožlí se uvádí jako pustý, jméno přeneseno na mlýn pod hradem.

Pánové ze Šternberka, udělili městu s povolením královským svůj znak, osmicípovou hvězdu v modrém poli. Novým majitelem hradu Konopiště se stal Arkleb z Kunovic, neboť si vzal za manželku Alžbětu ze Šternberka. Ten provedl drobné úpravy vyhořelé části hradu Konopiště. Panství řídil hejtman Jan tetický z Šonova (do roku 1599).

Zemřel Jindřich, majitel hradu Týnec nad Sázavou, jímž se stal po smrti svého bratra Bernarda Velemyského z Velemyšlovsi (manželka Alžběta z Milhostic a z Vojkova) poslední vůlí ze dne 21. 3. jeho bratr Jindřich (Bernard neměl syna, Jindřich držel půl Týnce a tvrz v Benicích) poručníkem jeho nezletilých dcer, z nichž každá dostala věno 600 kop. Zemřelý vymíniv své manželce do konce života byt na zámku, užitek z 11 krav, 4 koně, krytý vůz a třetí díl „svrškův a nábytku“. Panství Jindřich odkázal svému synovcovi Jaroslavovi, jehož manželkou byla Mandalena z Chyš a Egrberka, která se zajímala o bylinkářství a lékařství. Nechala z tohoto oboru přepsat mnoho knih, které byly později uloženy v roudnické zámecké knihovně. Od svého manžela získala podíl na tvrzi a poplužních dvorech v Benicích, Ledcích a v Malenicích, který před rokem 1597 obnovil Jaroslav Velemyský ve snaze zintenzivnit vrchnostenské hospodaření, tentokrát pod názvem Malensko. Podobně byl změněn poplužní dvůr v Požárech v dvůr poplatný a nový dvůr v Týnci na druhé straně řeky. Odlehlý dvůr Malensko neprosperoval, byl zrušen, půda byla rozparcelována mezi poddané a dvůr přeměněn na ves.

Rytíř Jeroným Čejka z Olbramovic a na Tvořešovicích převedl zboží Tvořešovické na Václava Rychnovského z Rychnova.

Za doby císaře Rudolfa II. se v Benešově připomíná partikulární utrakvistická škola.

V tomto roce opakující se neúroda z předchozích let vyústila v hladomor.

V tomto roce byla zřízena Rychta peceradská (pod ní patřily vesnice Pecerady, Zbořený Kostelec, Brodce, Hůrka, část Hvozdce, Ledce, Větrov a Pášovka) a Rychta ouročenská.

1591

V Benešově byla prodána zadní část radnice („polovice dřívější radnice“) na Malém rynku (dnes Malé náměstí, ani v této době není známo, kde stála nová radnice).

            Jan Benešovský byl arciděkanem v Hradci Králové a skladatelem národní nábožné sítě „Bůh věčný vás požehnej“.

            V Olomouci jednalo shromáždění katolických duchovních (synoda) o vedení matrik na nekatolických farách.

1592

Dnešní radnice/Městský úřad Benešov č. p. 100 na Masarykově náměstí (dříve Velkém rynku) patřila v této době Kryštofu Koláři, později hrnčíři Adamu Lyskovi, jenž prodal dům zvaný Kolářovský.

           Zemřela Eliška (Alžběta?) manželka majitele Konopišťského panství Arkleba z Kunovic.

1593

            Benešovský zvon z tohoto roku pochází od zvonaře Jana Voříška z Moravské Ostravy.

1595

V tomto roce byl do Horní zvonice Na Karlově (samostatná věž před vchodem do kostela sv. Mikuláše) osazen další zvon pořízený nákladem benešovské obce „za Jana Sspiczmanze primátora a Waczlawa Kolarze ten czas purkmistra“.

            V tomto roce benešovští měšťané získali privilegium vaření piva.

Od tohoto roku mohli nejen měšťané benešovští, ale i vesničtí poddaní Konopiště užívat nové výsady, kterou jim udělil Arkleb z Kunovic na Brodě Uherském, Hluku a Konopišti 13. 11. 1595 a potvrdil i císař Rudolf. Šlo o tuto svobodu pro dobu přítomnou i na všechny budoucí časy: „Aby všichni lidé v Benešově usedlí i lidé „vesní“ k zámku Konopišti přináležející, obojího pohlaví, o statcích svých movitých i nemovitých, za svého života nebo na smrtelné posteli, podle práv městských, lidé vesničtí v přítomnosti rychtáře a dvou přísežných konšelů, mohli kšaftovati, odkázati příbuzným nebo komukoliv; zemře-li kdo bez posledního pořízení, připadne vše jeho příbuzným, pokud jsou na konopišťském panství, jinak bude platit právo odúmrtí ve prospěch vrchnosti. Pro budoucno měli být Arklebovým privilegiem vázáni všichni jeho nástupci v ten způsob, že museli tyto svobody městu i vesnicím písemně potvrdit dříve, nežli se uvázali v držbu panství, v opačném případě by byla neplatná. A měšťané, sousedé i obyvatelé města i vesnic nebudou povinni slibovat případně nové vrchnosti „žádného člověčenství“, dokud by jim svobody nepotvrdila“. Listina mohla být také vtělena do zemských desek. Současně dal právo ječná stará, bílá i hořká piva vařiti a vystavovati. Na památku této radostné události dali Benešovští nový zvon ulíti. Vesničtí obyvatelé od té doby odkazovali svůj majetek v přítomnosti rychtáře a dvou konšelů.

Purkmistrem v Benešově v té době byl Václav Kolář a primátorem Jan Špicmauz.

Hejtmanem/purkrabím hradu a panství Konopiště byl šlechtic Petr Junek z Krusvičan (Krusičan). Potomek tohoto rodu uvádí, že od svého děda ví, že tvrz vladyků z Krusičan nestála v Krusičanech (Krusvičanech), ale stála na Malensku.

            Zemřel majitel panství Tvoršovice Vácslav mladší Rychnovský z Rychnova, statek sice odkázal závětí (ve středu po seslání Ducha svatého do desek složenou) svému „ujci“ Jiříkovi Kapounovi ze Smiřic (Svojkova) a jeho sestře, „ale k tomu nedošlo, protože Bedřich Rychnovský, jsa zemřelému nedílným strýcem, svoje lepší právo provedl“.

Mlýn v Nespekách se nazývá „Havlovský“, od sirotků Havla jej za 250 kop koupil Arkleb z Kunovic. Mlýn měl dvě dřevěná kola na spodní vodu k pohonu mlýnského zařízení a stupník.

Poprvé se připomíná mlýn v Podělusích a mlynář Jan Neplecha. Při mlýně byla i malá pila.

Druhá polovina 16. století

Do zdejšího kraje přišel zámožný rod rytířský Hodějovských z Hodějova, když Bernard Hodějovský na Lčovicích a Chotěticích zdědil po Adamu Řepovi z Neveklova, který byl poslední svého rodu, jeho statky Tloskov, Netvořice a Ostromeč (roku 1574); k nim přikoupil statek Maršovický. Bernardův syn Přech později spravoval všechny otcovské statky. Jeho manželkou byla Dorota, která už od roku 1596 vlastnila tvrz Nedvězí a od roku 1597 malý statek Benice (dvůr s pivovarem, mlýnem a 5 vesnicemi).

Někdy v tomto období byl týnecký farní kostel vyzdoben utrakvistickými malbami a s vyobrazením Martina Luthera a Johanna Wiklefa.

1596

Arkleb z Kunovic manžel Alžběty ze Šternberka potvrdil benešovským měšťanům právo várečné a šenku vína. Majitel hradu Konopiště a Arkleb z Kunovic provedl větší stavební úpravy hradu Konopiště.

Majitel panství Tvoršovice Bedřich Rychnovský, „na něm své manželce Anastazii z Ronova věnoval“.

Ke Konopišti patřila od tohoto roku i část vsi Vysoký Újezd.

1597 - 1598

Dne 12. 10. 1597 zemřel majitel statku Mrač, Divice a domu v Praze na Malé Straně Jan ze Šellenberka, před tím věnoval manželce své statek Touženín. Zemřel beze všeho pořízení, a proto „ve statek ten všechen uvázali se nyní“ Jan Rudolf a Kryštof Jaroslav strýcové Trčkové z Lípy. Současně „lepší právo si pokládali“ Jan Zbyněk Zajíc z Házmberka na Budyni a Maxmilián Lev z Rožmitálu a z Blatné, jako jediní ze starodávného rodu Buziců a erbu sviní hlavy. Také poukázali na smlouvu, kterou dne 23. 4. 1491 první tehdy Buzici (Jan Zajíc, Jan ze Šellenberka a Zdeněk z Rožmitálu) sepsali. Spor se dostal tedy k soudu. Dne 19. 2. 1598 se však dohodli a statky zůstali Trčkům, ti pak „vydali původům všechny listy a majestáty na rod Šellenberků se vztahující“ a také zaplatili 4 500 kop míšenských. Hned potom však vše (tvrz Mrač s pivovarem, dvorem a mlýnem, díl Poříčí s mlýnem, Velké a malé Žíňany) prodali Adam mladšímu z Valdštejna na hrádku nad Sázavou a Lovosicích (JMC. radě a komorníkovi) za 9 250 kop grošů českých. Od této doby majitelé Mrače na tvrzi v Mrači „neseděli“.

Jaroslav Velemyský z Velemyšlovsi věnoval své manželce Majdaleně z Chýš a Egrberka na zámku Teynici (Týnci), tvrzi v Bynicích (Benicích) a vesnicích. Statky ty Jaroslav nepodržel, nejdřív prodal v roce 1597 Bynice (Benice) a to Dorotě Hodějovské z Harasova (Benice přičlenila ke Konopišti).

Aleš Netvorský z Březí se psal v roce 1597 jako pán v Netvořicích, Břežanech, Lešanech, Jablonné, Chlístově (?, náš Chlístov?) a Korkyni. Společensky postupoval, až se stal roku 1600 regentem konopišťského panství (do roku 1602). 

            V roce 1598 ve čtvrtek po Nanebevstoupení Páně odevzdala paní Magdalena z Terešova v Benešově dům svůj pod šos poplatný, své sestře Anně Vysocké z Terešova.

            V roce 1598 ve čtvrtek den nového léta kněz Matěj (Matyáš) Plzeňský, farář/kazatel „lutriánský“ Poříčský, koupil sobě a své manželce Markétě v Benešově dům „na Šafránkově“.

1598

Statek Mrač koupil Adam z Valdštejna i s Poříčím a vše připojil ke Komornímu Hrádku. Po jeho smrti vše získal jeho syn Jan Viktorín z Valdštejna.

Konec 16. století

Až do konce 16. století obvykle doručovali mimo jiné i po Linecké cestě poštu formané nebo speciální úřední či šlechtičtí poslové, kteří se vydávali na cestu ve službách jednotlivých šlechticů, panství, měst a klášterů. Kromě nich zprostředkovávali zprávy vandrovní tovaryši, židé, kněží, mniši, putující studenti - vaganti, řezníci, hokynáři, pocestní, podomní obchodníci a další "lidé přes svět putující." 

            Tejnice (Týnec) se od 16. století připomíná jako městečko.

Žáci partikulární školy v Benešově posléze studovali na pražské universitě, jsou to – Jan Petřík z Benešova (spisovatel), Matouš Benešovský (autor české mluvnice), Václav Benešovský (kazatel v kapli Betlémské v Praze).

Na život v Benešově měla vliv sekta Mikulášenců, jejíž středisko bylo ve dvoře v Pecínově.

            V Bukové Lhotě se připomíná 1 poustka.

1599 – 1600

            V roce 1599 se poprvé připomíná v Benešově radnice, dnes justiční dům na Masarykově náměstí.

Panství Tvoršovice drželi Bedřich Rychnovský a jeho manželka Anastázie z Ronova.

Z roku 1599 je druhý zvon z kostela sv. Petra a Pavla v Poříčí nad Sázavou nápisem: „Léta Páně 1599 tento zvon jest slit ke cti a chvále Pánu Bohu, od Jana Zvonaře Sedláka z Kostelce. Tyto osoby jednali a zaplatili z Poříčí: Vít Kovaičů (Kowaržiku), Havel rychtář, Kryštof kostelník“.

Na samém konci 16. století se opět vynořil spor o svobody Vladislavického újezdu. Bylo to za Arkleba z Kunovic, který se více zdržoval na svých moravských statcích (Uherský Brod aj.), pone­chávaje správu Konopiště úředníkům. Panství řídil v letech 1599 až 1560 hejtman Ctibor Dráchovský z Dráchova. Jejich svévolný postup proti poddaným, zvýšené požadavky i přímé násilí vzbudily nový odpor obyvatel újezdu proti vrchnosti a probudily i snahu osvobodit se z tíživého poddanství, jak je k tomu opravňovaly staré výsady.

            První zprávy o lidových neshodách s panskými úředníky pocházejí sice až z října 1599, ale vysvítá z nich, že jednání se vleklo již delší dobu. Dne 22. 10. 1599 Rudolf II. opětovně vyzval Arkleba z Kunovic, aby "ty chudý lidi, protože sou se k nám o milostivou ochranu naši utekli, ani přítele jejich Mikuláše Buňku vězením, i jinak nižádným vymyšleným způsobem nestěžoval." To se totiž znovu utekli ke králi o ochranu "rychtář a přísežní městečka Vladislavic i s vesnicemi strany ukrutenství úředníka konopišťského, je­hož obávajíce se odejíti museli." Supliku, kterou ke své stížnosti při první návštěvě podali panovníkovi, bohužel neznáme. Král ji dal poslat k vyjádření panu Arklebovi a současně ho žádal, aby byli Vladislavičtí zatím necháni na pokoji až do vyřízení celé záležitosti. Jmenovaný Mikuláš Buňka, zřejmě právní poradce a důvěrník měšťanů, doručoval na Konopišti králův list. Zastihl v zámku pouze panského úředníka, hejtmana Jana Tětického z Šonova, jenž ho přitom zbil. Arkleb neodpověděl ani na třetí list panovníkův. Meškal na Moravě, kam za ním hejtman královské rozkazy posílal. Hejtman, na kterého Buňka u krále žaloval pro nenáležité chování, byl obeslán do Prahy k zodpovídání. Ani on však nehodlal vyhovět obsílce, popíraje obvinění. Tětický chtěl snížit stížnosti Vladislavických tím že je obviňoval z pozdvižení proti vrchnosti. Nikdo jim prý neubližoval, ani vězením nebyli trestáni. Sám se však do Prahy do české kanceláře dostaviti nehodlal. Na nové královo poručení ho k tomu museli důrazně a osobně vyzvat oba krajští hejtmani, kteří přijeli na Konopiště v prosinci 1599.    

            Zda skutečně došlo k nějakému pozdvižení, případně jakého rozsahu nabyla neochota poddaných plnit požadované povinnosti, nedá se ze zachovaných zpráv vyčíst. Jisté je pouze, že se záležitost protáhla i do následujícího roku, kdy obě strany předstoupily s důkazy svého oprávnění: Arkleb s tím, že jde, o dědičné poddané; za­tímco se to Vladislavičtí snažili vyvrátit. O věci bylo zahájeno slo­žité řízení, k němuž byla jmenována v březnu 1600 šestičlenná vyšetřovací komise. K jednání byli předvoláni Arkleb se svým hejtma­nem, rychtář a konšelé z městečka i z vesnic, spolu s Mikulášem Buňkou; ale i probošt a děkan kapituly u Všech svatých na Hradě pražském. Účast kapituly byla zřejmým důsledkem nové taktiky strany vladislavické. Když totiž měšťané z dosavadního. Průběhu viděli, že (jejich pozice nebude přes staré výsady; dostatečná, že patrně neprosadí úplné osamostatnění a povahu města králov­ského, chtěli se spokojit s vrchností církevní, která by snad nebyla tak obtížná, jako konopišťská. Že měli ke kapitule plnou důvěru, o tom svědčí to, že jí svěřili do úschovy své největší poklady, pri­vilegium Karla IV. a jeho potvrzení králem Jiřím. Kapitula také hned zvláštním přípisem panovníkovi se začala ucházet o to, aby byl Vladislavický statek uznán podle, původního nadání Karla IV. pro královskou kapli za její zboží.

            Na zprávu, že Arkleb si vyžádal proti Vladislavickým zvláštní komisi, obviňuje je z pozdvižení a z rebelie, prohlásili zástupci ka­pituly panovníkovi, že hodlají proti Arklebovi uplatnit své nároky pořadem práva. Nežli však k tomu mohli přikročit, konala se zmí­něná komise, které se zástupci kapituly, jak se zdá, nezúčastnili. Vý­sledek komise (ve spisech nedochovaný) byl ohlášen české kance­láři a rozhodnutí ponecháno na uvážení panovníka. Bylo vydáno až v červnu 1600 a znělo pro Vladislavické velmi nepříznivě. Dne 16. 6. oznámila česká kancelář, že král po bedlivém uvážení spolu s nejvyššími zemskými úředníky vyrozuměl z relace komise, že Vladislavičtí jsou "vlastní a dědiční poddaní" Arkleba z Kuno­vic, který je má také zapsány v zemských deskách. Proti nim nyní panovník "přístně a pod skutečným neprominutelným trestáním“ po­ručil, aby Arklebovi, „jakožto dědičnému pánu svému ve vší náležité poddanosti stáli a víceji se takových neslušných a proti zřízením zemským těžce zapověděných věcí nedopouštěli". Také Arkleb má ovšem s nimi náležitě nakládat a již v ničem "mimo slušné a spra­vedlivé" jim neubližovat. Jak se zdá, privilegia, případně ohled, na nadání ke královské kapli nebyly vůbec vzaty v úvahu. Jako Jediný důkaz, že Vladislavice patří Arklebovi, zřejmě stačilo; že jsou uve­deny, mezi ostatním příslušenstvím konopišťského panství v deskách zemských. Královo rozhodnutí bylo pak oběma stranám doručeno písemně. V listu určeném Vladislavickým poddaným je znovu zdůrazněno, aby se proti Arklebovi "žádným puntováním a zprotivením více nedopouštěli", jinak by byli příkladně potrestáni.

            Zdálo by se, že tím mohl případ skončit. Ale ani po tak rozhod­ném odmítnutí se Vladislavičtí nevzdali deputace meškající v Pra­ze (členy byli rychtář Havel, Václav Bláha, Václav Krejčí ze Lhoty, Pavel; Vondřej a mlynář z Vladislavic) se nevrátila domů, ale znovu upozorňovala na útisk, jehož se přes královo napomenutí dopouště1i na bezbranných obyvatelích konopišťští úředníci. Obraceli se s pros­bami o intervenci na některé vysoké stavovské úředníky, zejména na nejvyššího kancléře Zdeňka Popela z Lobkovic, a začátkem červen­ce skutečně dosáhli toho, že byla věc znovu projednávána. Dokonce uvedené královské rozhodnutí, které už bylo doručeno Arklebovi úředníkovi muselo být vráceno (poněvadž toho '"slušné a uznalé příčiny jsou, pro kteréž ten reces zase navrácen býti má"). Jaké to asi byly příčiny, to vysvítá z listu Rudolfa II. krajským hejtmanům 19. července.  Ačkoliv už v roce 1599 nařídil král pro­střednictvím krajských úředníků, aby se poddaným nedály žádné překážky v jejich „živnůstkách“ ze strany konopišťského úředníka, opět s nimi nynější úředník "nemírně zachází a jim v živnůstkách ubližuje". O Vladislavických se v tomto listě praví, že jsou v držení a v zástavě Arklebově. Zřejmě se teprve nyní podařilo obrá­tit pozornost vedle stížnosti na útisk i na právní podstatu sporu, přes nedávné záporné rozhodnutí. Z obšírné supliky, kterou podali králi delegáti 28. 7. 1599, vyplývá, že na Konopišti se vztah pan­ských úředníků k Vladislavickým poddaným (přes královo napome­nutí) v poslední době ještě zhoršil. Úředníci Aleš z Břízy a Adam Šakal ubili na poli orajícího čeledína, syna Kateřiny ze Zbožnice, a pak ho svázaného pověsili na strom. Ouročnického mlynáře Ma­touše Brejlu svázali řemeny a odvlekli do vězení na Konopiště. Kro­mě uvedeného králova listu, napomínajícího vrchnost k umírněnosti, se však zatím ve věci nic nedělo. 

            Až začátkem září 1600 poručil prezident královské komory Vladislavickým, aby se společně usnesli vykonávat konopišťské vrchnosti "podělky a roboty, jako prve dělali". Proti tomu se však roz­hodně postavili všichni rychtáři a konšelé i všechna obec a poda­li krajskému hejtmanovi důkladné ohrazení (6. 9. 1600). Dovídáme se z něho především zajímavé údaje o tom, jak postupně narůstaly požadavky na robotní práci. Za Adama ze Šternberka (téhož, proti němuž byly stížnosti v roce 1530), prý orali nebo jezdili s potahem jen "pánu na žádost z lásky, nebo od pána k sobě ochrannou lásku měli", jak zdůrazňují v přípise. A přitom dostávali dostatek jídla pro pracovníky i pití pro koně. Za další vrchnosti (Jana ze Šternber­ka a Anežky ze Šebířova, Adama mladšího ze Šternberka i nyní za Alžběty a jejího chotě Arkleba) už byly požadavky vyšší: všichni museli po několik týdnů orat u dvorů, vozit hnůj, ženy hrabat sena a příst plsti, a to bez stravy a krmení.

V době, kdy meškala v Praze zmíněná delegace, dopustili se pan­ští úředníci několika dalších násilností. Kromě ubití mladistvého oráče vnikli do příbytku jednoho z delegátů, Václava Krejčího v Bu­kové Lhotě a zabavili mu nějaké zbraně. Podobného násilí se do­pustili i ve mlýně zatčeného Brejly (mlynář z Ouročnice), jemuž pobrali větší počet ruč­nic, kuše, kordy aj., po dva týdny ho nechali ve vězení.

            Nový odpor Vladislavických přinesl posléze obrat v celém přípa­du. V královské komoře zřejmě převládlo mínění, že jde skutečně o zástavní statek a že by bylo možné využít odporu poddaných buď k výhodnému výkupu, nebo naopak ke zvýšení zástavní sumy. Úřed­ní postup byl ovšem neobyčejně zdlouhavý. Teprve začátkem listo­padu byl Arkleb obeslán k panovníkovi ve věci stížnosti Vladisla­vických poddaných. Pro celkový postoj konopišťského pána je za­jímavé, jak např. v listě králi z listopadu 1600 mluví o Vladislavických důsledně jako o svých lidech poddaných, kteří se proti ně­mu pozdvihli (na rozdíl od zvyku Vladislavických označovat se obyvateli městskými užívá tu Arkleb úmyslně označení "ze vsi Vaclavic"). Ani potom však nepokračovalo jednání před komorním sou­dem rychle. Protáhlo se až do prvních let následujícího století. 

            Zde je nutno se ještě zmínit o právním zajištění nadačního stat­ku města Benešov, z něhož se podle dobového zvyku snad ve všech tehdejších městech vydržoval útulek pro staré a nemocné osoby, tzv. špitál. Po­dobně jako městský statek tak i špitální majetek byl znovu zapsán do zemských. Desek po neblahém požáru v roce 1541. Jako dědictví "k špitálu náležité" se tehdy vypočítává tento majetek: v Bohušicích (nyní Boušice) dvory kmetcí s platem, další dvůr v Poříčí, Mysliči, Přibyšicích, ve Vatěkově dvůr pustý, dva mlýny pod Poměnicí ("sedí na nich Svatoš a Jan, platí dvě kopy grošů platu ročního"), mlýn pod Chlumem, dvůr v Bystřičanech (zaniklé někde u Pomě­nic nebo Bedrče), na němž seděl Jan Lisejka, platil 47 grošů a dvě slepice ročně, v Radošovicích tři dvory a místo pustě s platem; ostatní příslušen­ství bylo udáno jen hromadně jako dědiny, luka, lesy, potoky, ryb­níky se strouhami, jenom dvě louky (v Mysliči a u Ouštic) jsou vy­počteny zvláště. To vše měl Benešovský špitál už "od starodávna", jak to bylo svého času s povolením královským vloženo do starých desek jako odkaz Mikuláše a bratří z Poměnic, Martina z Hrušic (nyní Hrusice) a Markéty z Bystřiček, řečené Pátkové).

            V roce 1600 zemřel Jindřich Velemyský a jeho syn Jaroslav Velemyský z Velemyšlovsi zdědil statek jeho a díl otcovský. Tak opět tvrz v Benicích připadla k Týnci. Jaroslav pojal za manželku Majdalenu (Mandalenu) z Chyš a z Egrberka, paní knih lékařských a bylinářských (knihy jsou uloženy v knihovně Roudnické, přepsány byly v roce 1603).

Přelom 16. a 17. století

            Zámek Konopiště zachvátil požár. Při obnově hradu se majitel Archleb z Kunovic, manžel Alžběty ze Šternberka, hodně zadlužil.

Začátek 17. století

            Tvrz v Poříčí nad Sázavou byla přestavěna na velkou zájezdní hospodu Na mlýně (dnešní č. p. 6).

               V Benešově byla radnice přestěhována z domu č. p. 231 do domu č. p. 224, patrového a zřejmě nejvýstavnějšího domu na protilehlém konci středového bloku náměstí.

Na konopišťském panství se setkáváme v podstatě s pokračováním v někdejších poměrech, které jsou výše popisovány v souvislosti s údobím posledních Štern­berků a Arkleba z Kunovic. V úseku, který následoval po ukončení války, jež i do zdejšího kraje zasáhla velmi pronikavě už ve své první fázi a potom znamenala velké proměny v poměrech hospodář­ských i sociálních, můžeme sledovat za zcela jiné situace nesnadné a zdlouhavé úsilí o konsolidaci jak v panském hospodaření, tak i ve městě a na vesnici. Bylo to tím obtížnější, že se to dělo i za časté­ho střídání majitelů, které účinnému napravování škod pomáhalo jen v některých směrech. Tento dosti složitý vývoj je nutno vylíčit většinou na základě původních pramenů.

Statek v Mrači spravoval následující vesnice: 1. Rychta Soběhrdská: Soběhrdy (10 osazených gruntů), Petroupim (3), Žíňany (1), Větrov (3). 2. Rychta Teplejšovická: Zderadiny (1). Rychta Lštěnská: Městečko Lštění (18), Javorník (2+1), Hůrka (1). 4. Rychta Kochánovská: Kochánov (3), Dlouhé Pole (4), Myslíče (Myslíč, 2), Bohušice (Boušice, 1), Lhota Kačkova (Kácova Lhota, 2). 5. Rychta Vranovská: Pchov (Phov, 3), Mezihoří (6). 

Ze 17. století pochází stavba děkanství v Benešově Na Karlově, objekt stojí západně od kostela sv. Mikuláše, který byl podruhé přestavován a upravován.

            Ze 17. století pochází starý židovský hřbitov v Benešově.

            Ze 17. století jsou nálezy keramiky z areálu hradu Týnec nad Sázavou (nalezeno 1967 až 1970).

1600 – 1602

            Statek Poříčí a Mrač koupil od Jana Rudolfy a Krištofa Jaroslava Trčky z Lípy Adam z Valdštejna na Hrádku nad Sázavou.

               Ve Václavicích doložen první kolář.

Majitel hradu Konopiště Arkleb z Kunovic provedl větší stavební úpravy hradu. Panství řídil regent Aleš Netvorský z Břízy (1600), úředník Tetický (1601) a regent Volfgang Šíp z Memingu (1602). V podhradí zámku přibyla pazderna a porážka dobytka (jatka).

Pokra­čovalo jednání o svobody Vladislavického újezdu. V září 1601 vydal Rudolf II. příkaz, aby královský prokurátor za­hájil s Arklebem z Kunovic při o výplatu. Ani poté však nepokračovalo jednání před soudem rychle. Arkleb je protahoval, žá­daje často pod různými záminkami o odklad. Vyslancům podda­ných, prodlévajícím z toho důvodu v' Praze, tím působil nadbytečné výdaje. Koncem září 1601 se dokonce pokusil zastrašit poddané no­vým násilným činem. V nočním čase včele většího ozbrojeného zá­stupu svých poddaných z Benešova i z některých vsí přitáhl do Bu­kové Lhoty, tam zjímal několik obyvatel a odvedl je s sebou na zá­mek, kde je nutil k poddanství, vyhrožuje těžkými tresty, nebudou-li ho chtít uznat za pána. Mezi zatčenými byl i jeden z mluvčích sed­láků, Václav Krejčí ze Lhoty Bukovské. Ostatní předáci uprchli před výpravou do lesů a obávajíce se podobného osudu, vydali se opět dát Prahy se stížností ke královskému prokurátorovi. Rudolf II. hned také v osobním listě Arklebovi vyslovil svou nelibost nad tímto incidentem, ke kterému došlo ještě před ukončením pře. Obě strany byly znovu na­pomenuty ke klidu.

            Pře o to, je-li Vladislavický újezd skutečně zástavní královské zboží, jak pro to svědčily královské listiny, nebo dědičné zboží ko­nopišťské vrchnosti, se však ve skutečnosti nedokončila. Na začát­ku roku 1602 byla místo soudního rozsudku uzavřena mezi preziden­tem a radami královské komory na místě králově z jedné a Arklebem ze strany druhé zvláštní smlouva, podle které Vladislavičtí opět svůj zápas prohráli. Ve složité formulaci v ní stojí, že královský prokurátor obeslal Arkleba, aby předložil své důkazy „na dě­dičné královské zápisné, totiž na Vladislavice, na onen čas městeč­ko a již ves, kteráž nyní slove Vaclavice“, jakož i na ostatní vsi k ní příslušející (včetně Úročnice). Sám pak u soudu prohlásil, že má na místě krále k týmž vesnicím „vejplatou i jinak právo a spravedlnost“. Arkleb však stál na svém, že ty vesnice „od starodávna na paměť lidskou k statku konopišťskému náležely, dědičné byly, deskami zemskými se řídily a předešlí držitelé týchž dědin za dědictví jich užívali“, takže král nemá právo jejich výplaty - ať je nechá v jeho dědictví spupném a svobodném a upustí od jeho obeslání. A panovník skutečně Arklebovi vyhověl. S přihlédnutím k jeho věrným službám poručil, aby se upustilo od obeslání z výplaty i od královského práva na uvede­né vesnice a aby se uzavřela smlouva; podle které dá Arkleb císaři za jeho „právo a spravedlnost“ 8000 kop grošů míšenských.

            Vladislavický újezd se tak stal ze zástavního majetku královské­ho spupným a svobodným dědictvím Arkleba z Kunovic a jeho dě­diců. Majestáty českých králů, svědčící pro svobody Vladislavických, měly být složeny do královské komory a zrušeny („neb se již touto smlouvou zdvihají, maří, kazí a v nic obracejí, nyní i na časy bu­doucí a věčné“). O tom, že skutečně byly symbolicky „v nic obráce­ny“, jak stanoveno ve smlouvě, svědčí jejich nynější stav pečeti, jsou ustřiženy a listiny uprostřed prostřiženy; nebyly však zničeny úplně, po úředním aktu zůstaly v komoře. Vladislavických se ujal panovník ve smlouvě pouze závěrečným ustanovením, výzvou k Arkle­bovi, že se nesmí poddaným mstít za to, že si několikrát na něho stěžovali.

            Hned po prvních, zatím neurčitých zprávách, že Arkleb od císaře Vladislavice a přináležející vesnice (včetně Úročnice) asi koupí, došla k panovníkovi nová suplika od rychtáře a konšelů (přesně 11. 1. 1602).  Znovu v ní poukazuji na své staré výsady, na výplatu ze zástavy Oldřicha z Kostelce, na to, že kromě úroku nemají být ničím obtěžováni a že mohou být poddanými pou­ze českého krále. Úpěnlivá prosba, aby císař nedopustil, aby je Arkleb zahubil, přišla však už pozdě. Ani další suplika, která došla k císaři koncem ledna a byla stejně úpěnlivě stylizována (… „neb bysme my ani hrdly svejmi tu bezpečni nebyli“), už nemohla nic změnit. Poddaní totiž stále nechápali, že vlastně jediným zájmem krále, případně jeho komory o vladislavický případ byl zájem fi­nanční. Proto bylo-li možno staré právo výhodně prodat, musely ustoupit i případné ohledy na zájmy poddaných.

            Pro Arkleba z Kunovic bylo však dědičné získání Vladislavic ví­tězstvím draze zaplaceným. Také on zápasil s nedostatkem hoto­vých peněz. Konopišťské panství bylo předluženo už za jeho před­chůdců, on sám se zadlužil mimo jiné také při stavební obnově zám­ku. Nemohl proto dodržet ani druhou splátku za Vladislavice. Snad není daleko od pravdy tvrzení, že právě pro tento nový dluh přišel nakonec o celé konopišťské panství. V roce 1602 požádal zemský soud o komisionální prodej panství, na němž vázlo přes 86 tisíc kop grošů míšenských.

            Městská samospráva na důkaz své emancipace nechala v roce 1601 zřídit radnici v rohovém domě na Velkém rynku (dnes okresní soud, č. p. 224, koupila jej od Martina Doktora, městského ranhojiče) a současně svá nová pečetidla (tzv. větší a menší), jejichž otisk na dlouhá desetiletí sloužil k ověřování úředních písemností, jež teprve pečetěním nabývaly průkazné moci. Větší pečetidlo je stříbrné o průměru 53 mm s nápisem „Pečeť větší města Benešova blízko hradu Konopiště“ (SIGILLVM MAIVS CIVITAS BENESSOVIENSIS PROPE ARCEM KONOPIST), datum 18. července 1601 (LETA PANIE 1.6.0.1 18 DM IVLIVS), znakem Benešova – osmicípou hvězdou a iniciálami dvanácti členů městské rady (GH: TSS: MR: MSS: AM: IN: TP: WH: ME: ISS: IG: WG:).

V roce 1601 od soudu zemského bylo panství Tvoršovice prodáno Dorotě Trčkové ze Šternberka a na Líšně (Léštně). Tvoršovice byly připojeny k Líšnu a zůstaly u něj až do roku 1669.

V roce 1602 vlastnila Týnec Dorota Hodějovská z Hodějova. (viz 1606).

            V roce 1602 se Chlístov uvádí jako Lacžniczy, nonie rzeczenau Chlistow, Zbožnice jako  Sbosnau Lhotu, nonie rzeczenau Zboznicze, Krusičany uvádí jako Kruswycžiany a hrad Kožlí uvádí jako „zámek pustej, kterýž sluje Kozli“.

             Ve čtvrtek po neděli Cantate prodala paní Anna Vysocká z Terešova svůj dům v Benešově pod šos poplatný paní Alžbětě Trmalce z Toužic a na Drachkově.

                Václavice se uvádí „na dědiny zápisné, t. na Wladislawicze na onen čas městečko a již ves, kteráž nyní slove Waczlawicze“.

            V tomto roce Arkleb z Kunovic požádal zemský soud o komisionální prodej konopišťského panství.

1603

            Do Horní zvonice Na Karlově v Benešově byl osazen Arklebský zvon (Salvator), má výšku 70 cm a průměr 88 cm (nyní se nachází v předsíni chrámu sv. Mikuláše). Zvon je od Arkleba z Kunovic, na Brodu Uherském, Luku a Konopišti, zhotovil Jakub, konvař z Vlašimi.

Dne 18. 10. 1603 soudně koupila (pro Arklebovy dluhy) Konopiště Dorota Hodějovská, rozená Hrzanka z Harasova (uváděno i rozená Hrzánová) za 110 tisíc kop grošů míšenských. Hodějovští z Hodějova (zlatý kapr v erbu) byli odnoží vladyků Čestických (stříbrný kapr v erbu). Oba rody pocházely ze Strakonicka. Manžel Doroty Přech Hodějovský vlastnil panství Chotětice u Sedlce – Prčice.

            Nová majitelka, manželka zámožného rytíře Přecha Hodějovského z Hodějova (on byl pánem také v Milevsku, jeho otec Bernard držel sousední statky Tloskov, Net­vořice, Ostromeč a Maršovice), si už předtím začala cílevědomě budovat nemovitý majetek ve zdejším kraji. (Roku 1596 koupila statek Nedvězí (s tvrzí, poplužním dvorem, pivovarem), roku 1597 Benice (s tvrzí, poplužním dvorem).

               V trhové smlouvě z října 1603, kterou koupila konopišťské domi­nium Dorota Hodějovská, je udán jeho rozsah jenom zhruba výčtem dominikálních objektů i poddanských míst s některým jejich pří­slušenstvím. Srovnáním se stavem v roce 1569 včetně změn v roce 1571 můžeme konstatovat pouze dílčí rozdíly. V konopišťském podhradí je uvedena „šlachtata“ (porážka), navíc pak pazderna. Panských mlýnů se vypočítává šest: 1. pod zámkem Konopištěm (s pilou a strojem vodním s obzvláštním kolem, jímž se hnala voda nahoru do zámku), 2. Hanzlovský (s olejnicí a s kolem k „zatahování na olej“), 3. Havlovský, 4. Brodecký při Sázavě, 5. Sladovej pod Benešovem (s haltéři a dvěma sádkami, v nichž chovali měšťané ryby), 6. v Nespekách (s pilou).

                Při výčtu míst je pro poznání jejich rozsahu významné rozlišení, zda k panství patřila celá nebo jenom dílem; uveden byl i počet pustých usedlostí a některé příslušenství. Vzhledem k diferencím od stavu v roce 1569 je nutno přehled uvést (zkratky: c = celá ves, d = díl, dv = jen jeden kmetcí dvůr, p = poustka, pk = podací kostelní): Benešov (celý, pk),…Hůrka (dv) …. Chvojen (c, pk, s mlynářem pod Tismí), Kozlí (dv), Vatěkov (c, p), Přibýšice (d, 5 p), Tisem (c), … Neštětice (c, 3 p), Chvojenec (d, pk, p), Černíkovice (c, 3 p, s mlynářem), …. Poděvusy (d, p, mlynář), mlýn Vazovnice, Chrást c, pk), …. Nespěky (d, 8 p), …. Městečko (d), Poříčí (d), Pecerady (c), Brodce (c), Hrusice (c), Krusičany (c, p, s 2 mlynáři), Ouročnice (c, 3 p), Zbožnice (c), Žabovřesky (c, 3 p), Lhota Buková (c, p), Chlistov, Vaclavice (c, p, pk). Ostatní příslušenství dominia je v trhové smlouvě udáno jenom všeobecně, jako platy stálé a běžné, krčmy, dědiny, luka, lesy, háje, porostliny, rybníky větší i menší, nasazené i pusté, s „poltrubími i zájezky“, se sádkami, řeka Sázava s oběma břehy (úsek od Ledců až nad jez mlýna v Týnci), potoky, „vodotočiny“, poddanská renta naturální apod.

                V té době tedy bylo konopišťské dominium už dosti koncentrovaným celkem: Konopiště a Benešov s částí nejbližšího okolí, zboží dvou pustých hradů (Kostelec nad Sázavou včetně Vladislavického újezdu a Kožlí) a příslušenství – celé nebo dílem – některých bývalých statků vladyckých (např. Chvojínek, Kozmice, Poříčí, Petroupim). Avšak proces koncentrace půdy ještě dokončen nebyl, jak o tom svědčí řada rozdělených vsí. Zato byl už položen vhodný základ k režijnímu hospodaření vrchnosti, jak ukazují poplužní dvory i jejich příslušenství.  

            V listopadu Dorota Hodějovská z Hodějova potvrdila benešovským jejich svobody.

            Svobodník Jiřík Přibyšický drží dva statky ve Vysoké Lhotě u Čerčan.

?

            Rod Valdeka vystřídal na týneckém hradě rod Klinštejnů a pak rod Velemyských.

1604 – 1605

            V roce 1604 se Pecerady uvádí jako Peczierady.

            U kostela svatého Václava ve Václavicích byla zvýšena věž. V tomto roce je první zmínka o hospodě.

             Někdy po tomto roce si Matěj Hauser vystavěl pod václavským i lesy chalupu, brzy však zanikla, zůstalo po ní pojmenování okolních pozemků „V Hauzerovejch“.

              Panské hospody byly v tomto roce v Tismi, na Chvojně a v Úročnici. Výsadní hospodu měly pouze Václavice, byla v č. p. 25. Nejstarším známým hospodským/šenkýřem byl Jiří, zvaný Píta. Pivo hospody odebíraly z panských pivovarů na Konopišti a v Tloskově.

            V letech 1604 až 1605 došlo z rozhodnutí pánů Hodějovských z Hodějova k hlavní přestavbě hradu Konopiště, tj. gotické pevnosti na novou renesanční stavbu, dotčeny přestavbou byly dolní, západní a severní strany (severní budova dolního nádvoří má dodnes renesanční portály a okenní a dveřní ostění s tesanými monogramy a letopočty 1604 – 1607) hradu. Ke hradbám byly přistavěny budovy, a tak hradby byly do tří čtvrtin zaplněny, tak vznikl obdélníkový zámek o třech poschodích se dvěma dvory. Hodějovští v té době byli horlivými přívrženci protestantismu.

            Z popisu konopišťského panství, jak je obsažen v nově založeném urbáři z roku 1604, vyplývá tento jeho rozsah: zámek Konopiště s příslušenstvím, 5 mlýnů, 5 dvorů, 2 ovčíny, 4 štěpnice, chmelnice, větší počet rybníků, 4 sádky, 19 dílů lesa a 9 hájů, 6 podacích kostelů, město Benešov s 232 osedlými a 16 rycht, v nichž bylo celkem 51 vesnic a samot s 238 osedlými (tzv. poustek, tj. neobsazených gruntů, bylo celkem 61). Peněžitý úrok z města i vesnic činil celkem 550 kop grošů českých, na naturálních dávkách odváděli poddaní 1136 slepic a 3765 vajec, o žních robotovali vesničané 284 dny, poddaní z města požali 4005 mandelů obilí.

                V roce 1605 Městečku se připomíná jako osedlý Marek Petrášek (ročně odváděl 2 slepice, 12 vajec, 1 den roboty o žních (později č. p. 1) a Vondřej Matějů (později č. p. 6).

               Na Chvojenci (Malý Chvojen, Chvojov, Chvojínek) se uvádí královský svobodník Václav Sezima (Sazima, Sazyma) z Chvojence; v Mlékovicích Jan Mlíkovský z Mlíkovic a Jiřík Mlíkovský z Mlíkovic; Jan Rubáš z Chleb; v Oušticích (Oustí, Auštice, Ouštice Lidmila Maršová v Ouštěticích a Václav Marsa z Ouštic (psáni do Vltavského kraje).

            Ve čtvrtek po neděli Jubilate kněz Jan Trojan Turnovský, správce církve v Sepekově, koupil sobě a manželce Susaně dům v Benešově v Domašínské ulici.

V roce 1604 (až 1606) byl renesančně přestavěn gotický kostel sv. Václava ve Václavicích, mimo jiné byla zvýšena i gotická věž.

V roce 1605 jednali podruhé katoličtí duchovní o vedení matrik na nekatolických farách. Někteří katoličtí duchovní však pokračovali v zápisech do nekatolických matrik. Na katolických farách byly nejdříve vedeny zápisy jako jedna společná kniha zvaná „matrica tripartita“ jak pro zápisy narození, tak pro zápisy oddaných i pro zápisy zemřelých.  

Rytíř Přech Hodějovský z Hodějova majitel panství Konopiště byl v roce 1605 povýšen do panského stavu.

Ve středu po svatém Filipu a Jakubu koupil v Benešově dům „pod šos poplatný“ od paní Anny Vysocké z Terešova pan Jindřich Mitrovský z Nemyšle.

1606 – 1607

            Získání Konopiště se stalo podnětem k dalším arondacím majetku: roku 1606 si vyměnila Dorota Hodějovská s majitelem, sou­sedního statku Týnec nad Sázavou Jaroslavem Velemyským z Vele­myšlovsi dva poddanské grunty v Poděvusích (nyní Podělusy) a kus borového lesa u týneckého hradu s přilehlou částí řeky Sázavy za ves Kostelec ležící pod jejím zříceným hradem Kostelec nad Sázavou (nyní Zbořený Kostelec), krčmu v Poříčí nad Sázavou a za mlýn na Sázavě, zvaný V Pěnkavech. Hned v příštím roce 1607 (17. 10.) toto zaokrouhlování nemovitostí paní Dorota velkoryse dokončila, koupí (za 29 500 kop grošů) celého týneckého statku od téhož majitele Jaroslava Velemyského („hrad Týnec i s ohradou“, s pi­vovarem, poplužním dvorem, městečkem Týncem, s vesnicemi a ostatním příslušenstvím). Po té se Dorota Hodějovská rozená Hrzánová z Harasova psala na Konopišti, Týnci, Benicích a Nedvězí (do roku 1614). Držitelé hradu Konopiště Hodějovští rozšířili hrad o budovy v podhradí a upravili interiéry a vytvořili impozantní renesanční arkádový dvůr.

            Tak se najednou dostala značná část zdejšího kraje do rukou Hodějovských. A zdálo se, že tento stav potrvá, když váha rodiny rostla nejen, majetkově, ale i společensky (roku 1604 byl její manžel Přech Hodějovský povýšen do panského stavu, velmi aktivně se účastnil veřejného dě­ní, jako příslušník Jednoty bratrské zejména při jednání o Rudolfův Majestát.

            V Týnci nad Sázavou pravděpodobně vznikl první pivovar (asi 1607 až 1623 spíš dřív?, viz výše).

            V roce 1606 ve středu po II. neděli po velikonocích kněz Martin Kalius Litoměřický, farář Votický, prodal Janovi Tyčkovi, švagrovi svému, dům „Tyčkovský“ v Benešově na Karlově. V úterý den sv. Jakuba kněz Jiřík Oeconomus, ženatý správce církevní v Neveklově, koupil od rytíře Šebestiana Bukovského ze Šebířova v Benešově dům pozůstalý po Sigmundu Andělovi z Ronovce, stalo se za přítomnosti rytíře Hendricha Freiberka z Freiberku, Jana Motětického, hejtmana panství Konopišťského a Tloskovského, kněze Martina Kilianidesa hrádeckého, správce církve v Maršovicích a kněze Vácslava Alexandra Nymburského, správce církve v Benešově.

            Renesanční věž kostela svatého Václava ve Václavicích pochází z roku 1606, dokončena a přistavěna k hlavní lodi. Také byla zřízena kruchta, prolomen portál z presbytáře do sakristie a okno v sakristii se znakem Doroty Hodějovské z Hodějova a rozšířena okna v presbytáři.

             V této době byla ve Václavicích jediná hospoda v č. p. 25 (později ji drželi Vilímkovi, pak Fialovi), pivo odebírala z konopišťského pivovaru.

             V knihách Benešovských se uvádí jeden z posledních farářů víry bratrské v Maršovicích ve farním chrámu Zvěstování P. Marie kněz Martin Kilianides Hrádecký, „správce církve v Maršovicích“.

            V roce 1606 poddaní obce Ouročnice měli dle urbariálních register panství konopišťského uložena tato poddanská břemena:

Jméno poddaného:                 Plat o sv. Jiří            O sv. Havlu:    Slepic: Vajec:     Robot    ve žních:

Petr Strejček na Vocelově usedlosti 24 grošů                 24 grošů                   1   6     1 den

Týž z poustky Šimkovské                      24 grošů 4 den.    20 grošů 4den        1    6      -

Václav Pechův                                        33 grošů                 33 grošů                  1  12    1 den

Bartoloměj Pešek                     1 kopa 21 grošů     1 kopa 21                            2  20    1 den

Martin Krejčí na gruntu

          Pavla Kováře                                 15 grošů                  15 grošů                 1    6     1 den

Václav na Žabově gruntu       1 kopa 28 grošů     1 kopa 21 grošů                   2  20     1 den

Jan na Prokšíkově gruntu                   10 grošů 4 den         10 grošů        4 den 1    6     1 den

Týž z poustky Havlovské                    29 grošů 5 den.  29 grošů               5 den  1  10     -

Petr na Havelkově gruntu       1 kopa 25 grošů   1 kopa 25 grošů                       2  30     1 den

Petr na Vrbákově gruntu         1 kopa 13 grošů   1 kopa 13 grošů                      2  15     1 den

1607

V Týnci nad Sázavou se připomíná vodní pila (majetek konopišťského panství), později přestavěná na mlýn „Panský“. S ní souviselo vybudování říčního jezu. Dále se připomíná - Pivovar, kde se vařilo pšeničné pivo, které pivovar dodával do 6 hospod. Chmelnice s výnosem 25 strychů chmele stála na levém břehu řeky proti hradu při ústí Janovického potoka do Sázavy. Od tohoto roku týnecká vrchnost sídlila převážně na Konopišti.

V Benicích se připomíná samostatný pivovar.

Majitel týneckého panství Přech z Hodějova koupil v Krhanicích mlýn č. p. 22 zvaný „Podkrhanický“ či „Pěnkavský“ a připojil jej ke svému panství. Mlýn měl 1 kolo a 1 stoupu. V dalších letech se stali majiteli mlynářské rodiny Stárků, Parisů (Václav Paris), Kuklů, …

1608

            Regentem na panstvích Doroty Hodějovské z Hodějova byl od tohoto roku Bernard Rožnovský ze Křtěnova (do roku 1616). Přech Hodějovský přestoupil od katolictví k Jednotě bratrské a stal se jejím horlivým zastáncem. Dorota Hodějovská z Hodějova na Konopišti koupila zámek Týnec s dalším příslušenstvím a podacím kostelním ke kostelu svatého Šimona a Judy.

             Založen Krejčovský cech Benešov.

Ve staré Rožmberské kronice od Vácslava Břežana se zmiňuje v záznamu z června velké střetnutí českého vojska (hotovost Bechyňského kraje) s uherskou jízdou v prostoru mezi Poříčím a Nespekami, padlo cca 300 lidí.

Mlýn v ledcích se uvádí jako „ve vsi Nespekách u mlegna“.

1609

            V sobotu po svatém Fabianu a Šebestianu koupil v Benešově dům pod šos poplatný zvaný „Nesnídalovský“ od Valentina barvíře vladyka Václav Podhradský z Vlčí hory a v témže roce další dům od rytíře Hendricha Freiberka z Freiberka.

            Paní Dorota Hodějovská rozená Hřánka z Harasova na Konopišti koupila od Mikuláše Viléma a Markvarta Václava, vlastních bratrů Chobotských z Ostředka a na Bedřichovicích, Chotýšanech, Nespeřích a Tehově a Jan mladší Chobotský z Ostředka a na Křešicích tvrz Nedvězí se dvorem, s kostelem, kolaturou a farou i podacím kostelním ve vsi Újezdě, vsi Nedvězí, Maskovice, Krňany, díly v Újezdci, Netvořicích a Teletíně. Vše spojila s panstvím Konopiště.

              V Městečku se připomíná jako osedlý Vondřej Matějka.

1610

            Po Přechově (urozený pán Přech Hodějovský z Hodějova na Milevsku, Tloskovu, „Elczowiczych“ a Česticích) smrti (†1610, po neděli „kwietne“, pochován v kryptě kostela sv. Mikuláše v Benešově v cínové rakvi umístěné v kryptě pod presbytářem) se Dorota Hodějovská znovu provdala za Jiřího z Talmberka na Jankově. Posledním pořízením udělaným ve středu po sv. Lukáši odkázala konopišťské panství se všemi přikoupenými statky synům Bernardovi mladšímu, Janovi Jiří, Přechovi a Adamovi. V sobotu po sv. Matoušovi 1610 zemřela dcera Přecha Hodějovského z Hodějova na Milevsku, Tloskovu, „Elczowiczych“ a Česticích) a Doroty Hodějovské z Harasova na Konopišti, Tejnici a Bynicích Dorota šlechtična z Harrachova (pochována v kryptě pod presbytářem kostela sv. Mikuláše v Benešově v cínové rakvi).

             Hostinským ve Václavicích byl Jan Florián (č. p. 25).

             Po roce 1610 byly pro okolí obce Ouročnice nejbližšími královská města: Nové Město Pražské, Kouřim a Beroun. Města se řídila Koldynovým právem.