ÚROČNICE

Její historie včetně obcí a míst s ní souvisejících v datech

(kruh o poloměru cca 6 km od středu obce Úročnice)

Úvod

Jako první se o dějiny obce a jejího okolí zajímali její kronikáři, kteří vedli několik desítek let ve 20. století „Pamětní knihu obce Úročnice, okres Benešov u Prahy“ (kniha má 320 stran) neboli kroniku obce. Kroniku začal psát Ladislav Franěk z č. p. 29 (*6. 7. 1917) v listopadu 1950.  Kroniku psal do roku 1956. Bylo to po dohodě s Místním národním výborem Úročnice, který zastupoval předseda Jaroslav Novák a kulturní referent Otto Stojánek. V květnu 1961 p. Franěk zemřel. V roce 1961 byl Místním národním výborem pověřen pokračováním v psaní kroniky pan Jaroslav Novák (*5. 10. 1923) z č. p. 6, ten kroniku zpětně dopsal od roku 1957 a ukončil ji rokem 1960 (str. 119). V té kronice bylo mimo jiné uvedeno, že první zmínky o obci jsou vázány na městečko Vladislavice (dnešní Václavice) a pocházejí ze 13. století.

Tento materiál zabývající se dějinami obce a okolního území do vzdálenosti cca 6 km od středu obce vychází z vyprávění prarodičů, jejich vrstevníků, rodičů a jejich vrstevníků, starousedlíků, ze Sborníku vlastivědných prací z Podblanicka (poprvé vyšel v roce 1957), z článků v okresním časopise Jiskra, z dalších periodik, knih, slovníků, encyklopedií, přednášek a dalších informací dostupných na internetu. Děkujeme všem žijícím a dodatečně i již nežijícím občanům Podblanicka, a dalším spisovatelům, historikům a archivářům, z jejichž informací, článků, knih, internetových článků atd. jsou v tomto článku některé informace obsaženy. Odkazy na autory, literaturu, dokumenty apod. jsou uvedeny v seznamu v samostatné rubrice těchto stránek.

 Poněvadž jsme čerpali, resp. stále čerpáme z řady pramenů, zjišťujeme, že jsou některá data a informace mezi s sebou rozporná a neúplná. Proto žádáme ty, kteří jsou znalí a mají přesnější informace o zaslání úplnějších dat. Naše materiály pak rádi opravíme. Děkujeme.

Do kruhu o poloměru cca 6 km od středu obce Úročnice spadají následující obce, osady a části obcí: Benešov, Konopiště, Mydlářka, Mariánovice, Jarkovice, Hůrka (u Jarkovic), Chvojen, Kožlí, Jírovice, Semovice, Tvoršovice, Mlýny, Tisem, Přibyšice, Neštětice, Václavice, Vatěkov, Černíkovice, Chvojínek, Lipka, Chrášťany, Benice, Soběšovice, Dunávice, Dunávičky, Vojtěchov, Chleby, Vazovnice, Podělusy, Brejlov, Chrást nad Sázavou, Chářovice, Zbořený Kostelec, Čížov, Krusičany, Hrusice (Hamry), Týnec nad Sázavou, Brodce, Pecerady, Bukovany, Pášovka, Hůrka (u Pecerad), Větrov, Ledce, Barochov, Malešín, Nový Dvůr, Vrabčí Brod, Hvozdec, Svárov, Nespeky, Městečko, Poříčí nad Sázavou, Potočiny, Mrač, Podmračí, Žíňánky, Žíňany, Horní a Dolní Tužinka, Zbožnice, Bedrč, Žabovřesky, Chlístov, Buková Lhota, Vidlákova Lhota, Racek, Pomněnice.

Ačkoli obec Úročnice, patřící do oblasti Benešovska, má sama o sobě nepříliš známé dějiny resp. historii, je ve spojení s okolními, výše uvedenými, obcemi její minulost velice zajímavá. Do obecného povědomí se sice více dostaly pojmy Konopiště, Benešov, Týnec nad Sázavou, Zbořený Kostelec, Poříčí nad Sázavou, Kožlí, Chvojen, Benice, Neštětická hora atd., avšak historie obce je s nimi svázána přímo pupeční šňůrou. Obdobně je tomu tak, jako regionální pojem Benešovsko je v kulturním povědomí užším pojmem než pojem Podblanicko, který má širší pojem, což souvisí s jeho historií. Zdejší krajina není přírodním rázem krajiny jednotná, ani společenským procesem stmelená a v minulosti bývala administrativně roztříštěna do mnoha panství a několika krajů, později do soudních i politických okresů, je oblastí, která se neztotožňovala s žádnou vyšší územněsprávní jednotkou. Jednotícímu faktoru Podblanicka se více v dnešní době přibližuje až současná hranice okresu Benešov. Obec Úročnice sama o sobě, resp. pod vedením svých občanů, existovala jen v některých obdobích (Rychta Ouročenská, obec Ouročnice, obec Úročnice), více je svázána s obcí Václavice (Vladislavice, Vladislavický újezd), Chlístov (národní výbor), městy Benešov (národní výbor, obecní – městský úřad) a Týnec nad Sázavou (Týnecké panství) a zámkem Konopištěm (Konopišťské panství). V současné době je obec Úročnice částí (osadou) města Benešov a má, pro řízení správy obce, samostatný osadní výbor (dříve Komise místní samosprávy).            

 Území benešovského okresu, tedy i katastrální území obce Úročnice, patří k oblastem Čech, které byly pro nepříznivé přírodní podmínky trvale osídleny poměrně pozdě. Řeka Sázava (označení řeky je slovo velmi starobylé, české, uváděné v latinských pramenech již od poloviny 11. století jako Zazos, Zazaua, Sassava, utvořeno od slova sazeti, saditi, a to ve významu padati, klesati ke dnu, předkové říkali – kal se sadí, voda písek sadí, tedy řeka, v níž je usazen nános, jiný výklad – od slova saze, tedy temná řeka) svými zaklesnutými meandry, s většinou strmými břehy, byla dlouho vážnou překážkou pronikání lidí ze středu České země do končin jižních, kde byl nadto terén prostoupen hlubokými samorostlými hvozdy s četnými bažinami. Ani klimatické poměry nebyly v tomto směru příznivé – i dnes patří vyšší polohy oblasti k chladnějším partiím. Před odlesněním krajiny bylo tu klima nepochybně vlhčí a vodní toky měly větší průtok. Toto nepříznivé podnebí se předpokládá zejména po celé období mladšího pravěku. Podnební změny, relativně příznivější, nastaly až v 11. a 12. století, kdy způsobily určitý rozmach středověké výstavby v této oblasti a i s přeměnami v zemědělské výrobě. Nejstarší zemědělská centra z lužní oblasti se pomalu přesouvají i do travnatých oblastí výše položených hájů dubohabrových a tedy i do oblasti Podblanicka, blížeji Benešovska a Týnecka. Pomineme-li neprůkazné pozůstatky mezolitického osídlení u Střezimíře, objevují se první stopy po člověku na schůdných nivách podél toku střední Vltavy v pozdní době kamenné, asi v první polovině 3. tisíciletí před naším letopočtem, kdy sem pronikl lid tzv. chamské kultury a zřídil si tu výšinné sídliště, zvané dnes Malé kolo (u Křepenic).  Mělo to souvislost s neolitickým osídlením v jižních Čechách. Zda tento lid pronikl hlouběji do kraje a tedy i Podblanicka, dále od říčního břehu není známo; jeho typické nástroje tu nebyly nalezeny. Vliv na rozvoj území měly i zemské cesty, které tímto územím vedly od Prahy do Rakous.

Zato ojedinělé nálezy nástrojů z našeho okolí by mohly dosvědčovat, že už dříve pronikali neznámí lovci do zdejších lesů.

Dále jsou nad rámec historie obce, v další část tohoto materiálu, uvedeny podrobněji některé údaje, které, jak se domnívám, blíže upřesňují některé informace, např. porovnání starých výměr s novými, vzniky jednotlivých katastrů, informace o panovnících a šlechtě atd.

Použitá literatura, fotografie, fotografové, pamětníci atd. jsou uvedeny na samostatném příspěvku (Použitá literatura a fotografové) tohoto webu (urocnice.eu).         

Všeobecně

Katastrální území obce Úročnice a její nejbližší okolí patří z geomorfologického hlediska do Benešovské pahorkatiny, která je součástí Středočeské pahorkatiny. Horninový podklad území tvoří komplex hlubinných vyvřelin Středočeského grafitického plutonu, což je základní těleso Českého masívu. Na přelomu starohor a prvohor (600 – 800 milionů let) nastaly v rámci madonského vrásnění geologické změny a vznikla tak výrazná tektonická porucha nazývaná středočeský hlubinný zlom, který zaplnilo žhavé magma vystupující z hlubin Země za dalších horotvorných pochodů nazývaných variské vrásnění na přelomu starších a mladších prvohor (300 milionů let). Obrovské množství tuhnoucího magmatu dalo vzniknout dnešnímu středočeskému plutonu. Horninové složení plutonu je neobyčejně pestré, protože se uvádí více než 25 petrografických typů. Za původní prvek plutonu se považuje tzv. Benešovský granodiorit, který tvoří podklad Benešova. Žhavým plutonem místně přeměněné staro a prvohorniny vytváří izolované okrsky nazývané středočeské metamorfované (přeměněné) ostrovy. Jejich dnešní jména se odvozují od dnešních městských sídel: čerčanský a netvořicko - neveklovský ostrov (Neštětická hora – suk z tvrdých přeměněných algonkinských břidlic) a ostrov u Zbořeného Kostelce. Původní těleso středočeského plutonu se nacházelo hluboko pod povrchem, ale následnou 300 milionů let trvající erozí nadložních vrstev se postupně dostávalo na úroveň terénu. Benešovsko bylo v starohorách a počátkem prvohor pokryté mořem (proto i existence usazených hornin), od konce prvohor (200 milionů let) definitivně zůstává souší, kde se uplatňuje vliv klimatu na zvětrávání (erozi) nadložních vrstev. Tak došlo k celkovému zarovnání dávných variských hor do druhohorní paroviny (peneplénu) s malými výškovými rozdíly mezi vrcholy z odolných hornin a údolími modelovanými tehdejšími vodotečemi. Do pokojného vývoje krajiny zasáhlo alpínské vrásnění (100 milionů let – přelom druhohor a třetihor). Staré desky zemské kůry byly vyzdviženy nebo naopak poklesly podél dávných zlomů a vznikly kotliny obklopené zvýšenými partiemi hřbetů – voticko - bystřická, benešovská). Od té doby se na modelování krajiny podílely výrazně jen voda, vítr a změny teploty. Ve středočeském plutonu je nejrozšířenější granodiorit tzv. sázavského typu, dále granodiorit benešovský, biotický granodiorit požárský, báziská gabrová tělesa u Pecerad (gabrodiorit – s vyrostlicemi černozeleného amfibolu a pyroxenu), Bukovan a Mrače (biotický granodiorit – Mračská či Konopišťská žula, bioticko – amfibolitický křemenný diorit, aplity).

Krajinu rozčlenily vodoteče, které odnášely erodovaný materiál a usadily jej na místech s menším gravitačním spádem a průtokem jako sladkovodní usazeniny. Třetihorní toky směřovaly na sever, což odpovídalo původnímu sklonu paroviny. Ke změnám toků do dnešního stavu došlo až ve starších čtvrtohorách (zhruba 2 miliony let). Sklon k severu se sedimentací zmírnil, což umožnilo vznikající Sázavě prorazit řečiště západním směrem. Z té doby pochází v okolí větších řek (Vltava, Sázava, Želivka) mohutné nánosy štěrků a písků (i severně od Krusičan). Kolísáním vodního stavu a průběhu toků v dobách ledových a meziledových se usazeniny, tzv. říčních teras, dostávají i vysoko nad původní řečiště. Definitivní podobu okolí Benešova získalo na konci dob ledových (nejméně před 10 000 lety). Původní podloží představuje výslednici horninového podkladu a místního klimatu včetně působení vegetace a živočichů.  Žulové horniny v okolí Benešova dávají vznik slabě kyselým, minerálně chudším hlinitým nebo hlinitopísčitým půdám.

Samostatným pojmem je Benešovská pahorkatina, je to část Středočeské pahorkatiny o rozloze cca 2 410 km² převážně z povodí Vltavy, Sázavy a Otavy, tvořená hlavně horninami středočeského plutonu, silně rozčleněná hlubokými údolími řek a potoků, s výraznými hřbety a suky, místy i se skalnatými útvary vzniklými zvětráváním. Nejvyšší bod je Stráž (638 m) v Bělčické pahorkatině (Jihočeský kraj). 

Typickou horninou z našeho okolí je granodiorit (nám známá „žula“, bioticko-amfibolitický granodiorit či tonalit), prostoupený žilami aplitů a porfyritů a gabro. Žula byla v našem okolí i těžena, o čemž svědčí malé lůmky – „Na Brdcích“, „Na Drahách“, apod. a byla používána zejména ke stavebním účelům. Zvětralá žula – těžena zejména v minulosti „V kopaninách“, byla, a v menší míře ještě je, používána na malty a betony. Jedním z obvyklých řemesel našich předků byl tedy kameník, který pracoval v okolních lomech – na gabro (Pecerady) a na granodiorit (Požárské lomy na Prosečnici). Aplity a porfyrity tvoří v našem okolí protáhlé (směr západ – východ) vyvýšeniny – Dlouhá skála (368,4 m n. m.) severně k Bukovanům, … Žhavé magma plutonu proniklo do starších sedimentů, jako např. břidlic či vápenců a svou vysokou teplotou tyto horniny na kontaktu metamorfovalo (přeměnilo), ty však byly většinou zvětrány a odneseny, ale přeci jen některé zůstaly jako torza v podobě kopců, někdy nazývaných kontaktně metamorfované ostrovy, tvořené převážně rohovci. Tvoří většinou dominanty – Chlum (505,7 m n. m.), Neštětická Hora (536 m n. m.), homolovitý vrch tvořený odolnými proterozoickými břidlicemi a také skalnatý pravý nárazový břeh u řeky Sázavy s hradem Zbořený Kostelec (pod ním se vlévá do Sázavy Kamenický potok, v dolní části též zvaný Čakovický). Z ostatních hornin – nepůvodní oblázky transportované potoky a řekami a uložené v nivách a terasách (u Janovického potoka, řeky Sázavy). V okolí také najdeme usazeniny spraší – jemných hlinitých až jílovitých, větrem unášených částic - východní svahy janovického potoka a západně od Krusičan. Přímo v okolí naší obce se nachází v Čechách jedinečné naleziště Vogesitu, což je vápenato-alkalický lamprofyr (lamprofyr v užším slova smyslu), vystupující v asociaci s alkalickými komplexy. Vogesit je makroskopicky tmavošedý až černý, může být porfyrický i stejnoměrně zrnitý. Obsahuje alkalické živce (ortoklas převažuje nad albitem), amfibol, diopsidový pyroxen a malé množství plagioklasu (oligoklas-andezín). Tmavé minerály jsou zastoupeny amfibolem nebo amfibolem a pyroxenem (diopsid, diopsid-augit, augit), ± olivín, ± biotit. Porfyrické vyrostlice tvoří amfibol nebo amfibol + pyroxen, vzácnější olivín a ojediněle i biotit. Olivín bývá přeměněn v pilit. Základní hmota je tvořena nejčastěji ortoklasem, který bývá „prošpikován“ jehličkovým amfibolem. ((Vogesit: Lamprofyrová žilná hornina syenitového složení. Obsahuje ortoklas a hornblendu (±plagioklas, pyroxen). Termín zavedl H. von Rosenbusch (1887) podle pohoří Vogézy.).

Výškové rozdíly v okolí Benešova nejsou zanedbatelné. Dominanty v okolí obce Úročnice tvoří západně Srbínov (316,7 m n. m.) a Chářovická Brda (356,2 m n. m.), severozápadně Holý vrch (377 m n. m.), Čížov (432 m n. m.), Zádušní vrch (331 m n. m.), jihozápadně Hory (462 m n. m.), Na Záhorci (457 m n. m.), Neštětická hora (526 m. n. m.), Skalka (410 m n. m.), Na Kvasnici (408,2 m n. m.) a Václavský vrch (400,3 m n. m.), jižně Chlum (506 m. n. m.), Chvojen (406,2 m n. m.), Šibinka (417 m n. m.), Na Vrších (401 m n. m.), Chlumec (394,6 m n. m.), U Borovin (377 m n. m.), východně Na Hrobech (409,7 m n. m.), Kavčín (370 m n. m.), Špitálsko (362 m n. m.), Na Vrchách (361 m n. m.), severovýchodně vrch u Potočin (358,6 m n. m.) a Čerčanský Chlum neboli Mezihoří (530 m n. m.), severně Špičky (333 m n. m.), Letov (349 m n. m.), Chocholouš 383 m n. m.) a u vlastní obce Úročnice je to severně Dlouhá skála (368 m. n. m.). Z Benešovské pahorkatiny vůbec nejvýše dosahuje Žebrák v tzv. Líšenských horách (585 m n. m.). Nejnižší místo v našem okolí je na řece Sázavě.

V lesích a oborách se vyskytuje – srnčí zvěř, jezevec, zajíci, bažanti, koroptve, občas tetřev, ondatra (bobřík pižmový), liška, černá zvěř, kuny, lasičky, hranostajové, tchoři. V poslední době mufloni, daňci a jeleni. Ptáci – běžné druhy a občas ledňáček, slavík, chřástal, výr a kormorán.

Rostlinstvo – běžné rostlinstvo, vzácněji rašeliník, ostřice, orobinec, kohoutek luční, zvonek rozkladitý, kopretina, toten lékařský, jaterník, pryskyřníky, vstavač širokolistý, upolín, divizna, leknín, zeměžluč, violka vonná, vlašťovičník, třezalka, kostival lékařský, masožravá rosnatka (drozera), zvonek hadincový a netřesk.

Okolí Úročnice má tak charakteristický vzhled členité krajiny s mělkými údolími, rozlehlými, mírně svažitými plochami a menšími lesnatými vrcholy. Vodní toky v okolí obce (zvaný Úročnice) a vodní tok v obci – Hanovský potok směřují bez výjimky do Janovického potoka a jím do Sázavy, jejímiž dalšími význačnými přítoky jsou potoky Benešovský (východně, na horním toku nazývaný Skalický, dříve nazývaný Liberský) a Konopišťský. Dalšími potoky z okolí jsou Tloskovský, Přibyšický, Tisemský, Černíkovický a další.

Řeka Sázava – řeka sbírá vodu z povodí širokého přes 4 000 čtvereční kilometry, u Davle vtéká do řeky Vltavy s průměrným průtokem 23 krychlových metrů za vteřinu. Při tzv. stoleté vodě se její průtok cca 30 krát zvýší. Pravidelné měření vodní hladiny začalo v Poříčí nad Sázavou v roce 1880. Proměřování se dělo pomocí vrtule zanořené v různých místech říčního koryta. Povodně na Sázavě přicházejí obvykle na přelomu zimy a jara.

Konopišťský potok – levostranný přítok řeky Sázavy, který do ní ústí v Poříčí nad Sázavou, na říčním kilometru 31,3. Délka toku je 32,2 km, plocha povodí 90,7 km². Pramení jižně od Votic, na České Sibiři nedaleko osady Hostišov. Horní tok bývá nazýván Bystřice nebo též Bystrý, někdy také říčka Bystrá. Konopišťský se nazývá od Konopišťského rybníka. Potok protéká votickou kotlinou, dále přes Konopiště a pokračuje Měsíčním údolím do Sázavy. Napájí několik velkých rybníků – Podhrázský (tahová zastávka a hnízdiště vodního ptactva, potápka roháč, polák velký, čírka modrá, rákosník velký, bekasina otavní, strnad rákosní, zastávka pro – hohol severní, lžičák pestrý, orlovec říční, slavík modráček), Splavský, Semovický, Jarkovický (Papírna) a Konopišťský.

Janovický potok – největší levostranný přítok řeky Sázavy, do které ústí v Týnci nad Sázavou na říčním kilometru 19,2 v nadmořské výšce 255 m n. m. Délka toku 26,3 km, plocha povodí 159,2 km². Pramení severozápadně od Votic, nedaleko Vrcholových Janovic. Na říčním kilometru 3,5 přijímá zleva v obci Krusičany svůj největší přítok Tloskovský potok, do něhož se nad obcí Chrášťany vlévá Černíkovický potok. Průměrný průtok v ústí činí 0,45 m³/s. Tisemský potok se do Janovického potoka vlévá u hradu Kožlí. Napájí několik velkých rybníků – Zrcadlo, Libohošťský, Hůrecký, Hamry, Jakub a Krčín.

V našem okolí se nachází i několik zajímavých skalních útvarů. Jeden z nich je pozoruhodný „přírodní výtvor“ – vodopád na Janovickém potoce nad mlýnem Kolanda u Krusičan. Potok tekoucí původně středem údolí byl v minulosti výstavbou rybníka, zachyceného již na mapě prvního vojenského mapování, náhonem sveden poněkud severněji přes skalní stupeň tvořený žílou tvrdého lamprocytu. Vodopád je cca 3 m vysoký a hlavně za povodní (např. v roce 2002) poskytuje zdání velkolepé peřeje. Dalším je „Měsíční údolí“ (také „Poříčské Švýcarsko“), část Konopišťského potoka zaříznutá do amfibolitického – biotického granodioritového podkladu potoka s romantickými strmými skalnatými stráněmi (přístupné z obce Racek nebo Vidlákova Lhota). Zalesněné vrcholky u Vidlákovy Lhoty jsou z gabrodioritu. Stráně jsou porostlé borovicemi, buky, duby, jeřáby, smrky, janovcem a kapradím.

K naší krajině patří od pradávna a neodmyslitelně rybníky, v našem nejbližším okolí jsou to: „Na návsi“, „Koupaliště“, Horní úročenský, Dolní úročenský, Hamry, Krčín a Jakub. Dále jsou to pak zejména větší rybníky: Jarkovický, Semovický, Konopišťský, Nadveský, Dunávický, Velký Chlebský, Podhájský (přírodovědecká lokalita – útočiště různých druhů obojživelníků, hnízdiště vodních ptáků, rostliny – šmel okoličnatý a stolístek přeslenitý), Svárov (12 ha). Je zde i řada menších rybníků – Polník, Malý Chlebský rybník, Nemanský rybník, Ledce - rybníků a rybníčků na návsích a na okrajích obcí.

Podhájský rybník – vyskytuje se zde mnoho rozmanitých druhů obojživelníků a je zde hnízdiště vodního ptactva, ze zajímavých rostlin se zde vyskytuje, šmel okoličnatý a stolístek přeslenitý.

Dunávický rybník – málo narušený rybniční ekosystém, hnízdiště bekasiny otavní a potápky roháče.

Rybník Svárov – přírodní typ, cca 3 km od Poříčí nad Sázavou, písčité dno, 12 ha.

Jarkovický rybník – v blízkosti Konopišťského parku, přírodní, 28 ha, písčité dno. Je napájen Konopišťským potokem.

Ryby, které žijí v našich rybnících a potocích od pradávna – štika, kapr, bolen, cejn, lín, parma, tloušť, okoun, pstruh a úhoř, ojediněle nyní rak.

Názvy obce v historii – Úročná (Úroční) Lhota, Úročnice, Ouročnice, Aurocznitz, Auročná Lhota, Auročnitz.

Turistické zajímavosti:

Vrchy a hory - Chlum (u Konopiště resp. Václavic a Přibyšic) – rudná štola, Neštětická Hora – rozhledna, pamětní deska.

Rozhledny a vyhlídkové body - Neštětická Hora – rozhledna, pamětní deska.

Jeskyně a štoly - Chlum (u Konopiště resp. Václavic a Přibyšic) – rudná štola.

Rázovitá údolí – Měsíční údolí mezi Plíhalovým mlýnem (Racek) a Poříčím nad Sázavou.

Rybníky – Konopišťský rybník, Semovický rybník, Hamry.

Přírodní rezervace - Čížov u hradu Zbořený Kostelec.

Lesní partie – u Konopiště (lovecké revíry).

Naučné stezky v okolí – Konopišťským zámeckým parkem (parkoviště start, okruh 7 km, vhodné i pro kolo), Zbořený Kostelec (parkoviště pod Zbořeným Kostelcem, 0,75 km, příroda, historie).

Územím prochází řada cyklostezek, turistických tras a Greenway Praha – Wien.

Bez zajímavosti nejsou ani památné stromy z okolí obce: Přibyšice – hrušeň (severozápadně od vsi uprostřed pole), obvod kmene 300 cm, Černíkovice – památná „léčivá lípa“, obvod kmene 565 cm, lípa malolistá u silnice Benešov – Mrač na Tužince, dub letní na Chlístově a „Žižkův dub“ v konopišťském parku u konopišťského rybníka (bohužel jen cca 2 m vysoké torzo kmene zakryté stříškou).

Města – Benešov, Týnec nad Sázavou, Poříčí nad Sázavou.

Hrady, zámky a tvrze – Konopiště, Týnec nad Sázavou, Kožlí, Benice, Ledeč, Zbořený Kostelec, Mrač.

Kostely a kláštery – Václavice – sv. Václava, Týnec nad Sázavou – Šimona a Judy, Chvojen – sv. Jakuba, Chvojínek – sv. Václava, Benešov – sv. Anny, sv. Mikuláše, zbořenina minoritského kláštera, Poříčí nad Sázavou – sv. Havla, sv. Petra.

Rekreační oblasti – Týnec nad Sázavou, Poříčí nad Sázavou, Zbořený Kostelec, Chrást nad Sázavou.

Místa se vztahem k husitskému hnutí – Benešov, Konopiště, Poříčí nad Sázavou.

Místa selských povstání – Benešov, Konopiště, Chvojen, Neštětická Hora.

Lidové stavební památky – Přibyšice, Černíkovice.

Muzea – Benešov – Muzeum umění a designu, Muzeum Podblanicka, Konopiště – zámek, Jawa muzeum (Muzeum Konopiště), Muzeum sv. Jiří, Týnec nad Sázavou – Městské muzeum (expozice týnecké keramiky, historie města).

Čtvrtohory

Začátkem čtvrtohor vzniká řeka Sázava, teče k západu.

Paleolit (starší doba kamenná; 3,5 mil. - 8 000 př. n. l.)

Jedná se o nejdelší období ve vývoji lidského rodu, geologicky jsou to starší čtvrtohory (pleistocén, střídání ledových a meziledových dob). Prostor českých zemí však nebyl nikdy pokryt souvislým ledovcem, pouze území Krkonoš a Šumavy. 

Starý paleolit (3,5 mil. – 250 tis. let př. n. l.)

Lidé rodu Homo erectus (člověk vzpřímený) znali oheň a používali ruce k cílevědomé činnosti (uměli zpracovávat kámen na nástroje, používali k práci pěstní klíny s ostřím po celém obvodu), jako sběrači a lovci se potulovali v malých tlupách okolo vodních toků a ploch, stavěli si obydlí pod širým nebem nebo využívali jeskyně a skalní převisy. Nejstarší stopy po Homo erectus jsou známy z nalezišť – Bečov u Mostu (severozápadní stepní území), Přezletice u Prahy (středočeské jezerní sedimenty) a Brno (Stránská skála).

Střední paleolit (250 tis. – 40 tis. let př. n. l.)

Dochází k přeměně člověka Homo erectus v člověka neandertálského Homo sapiens (člověk rozumný a moudrý). Jazyky ledu pronikaly ze Skandinávie až k úpatí Krkonoš, na Opavsko, Ostravsko a Moravskou bránou na střední Moravu. Homo sapiens zdokonalil techniku výroby kamenných nástrojů, vznikly první diferencované nástroje – na zpracování kůže a masa, na obrábění dřeva a kostí. Sídlil na sprašových terasách a v jeskyních a rostla intenzita osídlení. Základní složkou potravy zůstala rostlinná strava získaná sběrem (části rostlin, plody, semena) a doplňovaná lovem. Naleziště jsou v severní polovině našeho území: v Dyjsko – svrateckém úvalu na Moravě, v Moravském krasu (jeskyně Švédský stůl a Kůlna) a u Štramberka (jeskyně Šipka).

Mladý paleolit (40 tis. – 10 tis. let př. n. l.)

Lidé rodu Homo sapiens sapiens (člověk dnešního typu) stále používali nástroje vyráběné z kamenných čepelí a rozvinul kostěnou industrii. Již se oblékali, žili ve skupinách (velkorodinách) v mírně zahloubených chatách i s ohništi (konstrukce střechy z mamutích kostí, dřeva a kůží) pro cca 20 osob s ohništi. Živili se kolektivním způsobem lovu („lovci mamutů“) a lovili převážně mamuty, tury, soby a koně. Projevovali se již i umělecky (ozdoby, závěsky, náhrdelníky, čelenky, rytiny na kostech, sošky zvířat, drobné sošky žen „Venuše“ vypalované z hlíny či z mamutoviny). Vyznávali kult matky plodnosti. Zakládali větší sídliště – naleziště v Pavlově, Dolních Věstonicích (6 chat po cca 20 osobách) na Jižní Moravě a Předmostí u Přerova (u pramenů teplé minerální vody).

Pozdní paleolit (10 tis. – 8 tis. let př. n. l.) 

Jedná se o krátké období poslední doby ledové (v mladší části pozdního glaciátu). Dochází k častému střídání a míšení jednotlivých kulturních skupin, ke zlepšení klimatu a posunu a v rozvoji fauny. 

Mezolit (střední doba kamenná; 8 000-6 000 př. n. l.) 

V této době definitivně skončila doba ledová, krajina ztratila ráz arktické tundry s její zvířenou (mamut, medvěd) a zarostla novými druhy lesních porostů, jež střídala step. Lidé žili v menších skupinách (vymizela velká lovná zvěř) a věnovali se sběru plodů, lovu (lesní zvěř, vodní ptactvo) a rybolovu. Sídliště byla stavěna na vyvýšených místech a v blízkosti vod (chaty a přístřešky z kůry, rákosu, větví, kůže). 

Neolit (mladší doba kamenná; 6 000 - 4 000 př. n. l.) 

Neolit přinesl zásadní změnu (neolitická revoluce) života lidí, od lovu a sběru přešel člověk k obdělávání půdy (používal dřevěný hák tažený dobytkem) a chovu dobytka (sběr, rybolov a lov však zůstal doplňkovým zdrojem potravy). Jednalo se o usedlý způsob života (stálá sídla v nížinách na úrodných půdách získaných vymýcením a žďářením porostu, osady s 200 až 300 obyvateli), lidé stavěli dřevohlinité domy (osady měly cca 200 osob), zakládali pole (mýcením a žďářením) a věnovali se hrnčířské výrobě. Hlavní surovinou zůstal kámen (štípaná industrie, hlazené kamenné nástroje – sekery, klíny, vrtané nástroje). Lidé byli i zručnými tesaři, bednáři a provazníky. Naše území se stalo součástí kulturního okruhu – kultura s lineární keramikou. Později se z ní vyvinula kultura keramiky vypíchané a kultura lidu s moravskou malovanou keramikou. Nově byly zavedeny pohřby žehem. Náboženské představy se pohybovaly mezi animismem a teismem, symbol tajemné nadpřirozené síly představovala žena – matka Země, bohyně plodnosti a úrody, ale hlavním nositelem této prvobytně pospolné rodové společnosti byl muž. Významná sídliště – Mohelnice na Moravě, Bylany u Kutné Hory, Praha – Bubeneč, Hluboké Mašůvky, Těšetice – Kyjovice u Znojma a Miskovice u Kutné Hory.

O nejstarším svědectví o pobytu lovců a zemědělců v okolí Úročnice svědčí nečetné archeologické nálezy - neolitické jsou z okolí Pecerad – motyčka a sekeromlat ze šedozelené břidlice, pazourky a pazourkový nožík, Václavic – plochá sekerka (nalezena v roce 1941, náleží k páskové kultuře), Benešova - pazourkový hrot kopí (nalezen pod zříceninou minoritského kláštera v roce 1876) a zlomek pazourkové dýky (Benešov či jeho okolí), malá kamenná sekerka (?), sekerka klínového tvaru („mlat nalezený na polích Benešovských roku 1897“), fragment sekeromlatu, pazourek a palička z křemene z Týnce nad Sázavou, sekeromlat ze šedozelené břidlice z Poříčí nad Sázavou a kamenná broušená sekera z vrchu Jáchym u Netvořic.  Pozdní doba kamenná a mladší doba kamenná – tyto nálezy však zatím zcela nesvědčí o trvalém osídlení z té doby.

V popisovaném okolí obce Úročnice lze předpokládat v době před 5. až 4. tisíci lety před naším letopočtem v místech s úrodnou půdou a zdroji vody malá sídla zpravidla o 2 až 6 jednoduchých chýších a v každé z nich žila rodina o 4 až 5 obyvatelích.

Eneolit (pozdní doba kamenná; 4 000 - 2 000 př. n. l.; pozdní neolit či doba měděná)

Ze 4. až 2. tisíciletí před naším letopočtem jsou nálezy kamenných nástrojů v Týnci nad Sázavou a v Peceradech, pravděpodobně pocházejí od náhodných lovců.

Definitivně se rozpadly staré rodové vztahy a začaly vznikat rodiny. Usedlé obyvatelstvo se setkávalo s nomádskými pasteveckými kmeny, které přinášely nové poznatky a také první znaky společenské diferenciace. Vznikala první řemesla s náznaky obchodní činnosti. Dominantní postavení si udržuje hliněné nádobí, v nástrojích pak kámen, doplňkově měď (spíše výsada jedinců, „doba měděná“). Pokrok ve výrobě posílil postavení muže ve společnosti a vedl ke změně matriarchátu v patriarchát. Lidé stavěli výšinná opevněná sídliště a začalo se pohřbívat pod mohylami, někdy do kamenných skříněk - hrobek. Z té doby jsou známá sídliště – Řivnáč, Stehelčeves, Praha – Šárka, Starý zámek u Jevišovic.

Pět vývojových stupňů/archeologických kultur (vedle dosavadních vlivů z jihovýchodu se objevovaly vlivy i ze severu a severovýchodu - mimo jiné kultura nálevkových pohárů, kultura lidu s kanelovou keramikou, kultura lidu se zvoncovými poháry, kultura lidu se šňůrovou keramikou). S eneolitickým hospodářstvím souvisí vynález a používání čtyřkolového vozu a orba – primitivní dřevěný hák tažený dobytkem.

Bez dobře dokladovaných nálezů v okolí. Některé eneolitické nálezy pracovních nástrojů jsou „údajně“ z Benešova a z širšího okolí pak Soběhrd, Bělice, Dolních Požárů, Netvořic, Ouštic a Olbramovic, jedná se ale o nedokladované nálezy. Nálezy kamenných broušených a vrtaných sekeromlatů jsou z okolí Netvořic, Vysokého Újezdu, Maskovic a Teletína. Při vykopávkách benediktinského kláštera svatého Jana Křtitele na Ostrově u Davle (v roce 1975) bylo nalezeno několik střepů eneolitického stáří. Při výzkumu (60tá léta 20. století) zaniklé osady Sekanka na katastru Hradišťka bylo zjištěno eneolitické výšinné sídliště řivnáčské kultury (kolem roku 3 200 př. n. l.). Pokud zde osady existovaly, pak pro zabezpečení života potřebovala 1 osada plochu 5 až 10 km². Půda polí se brzy vyčerpala, vyklučený a vypálený les, popel jako hnojivo.

Eolit

Další nálezy z pozdější doby – tři sekery – asi okolí Benešova.

Doba bronzová (starší doba bronzová; 2 000 - 1 550 př. n. l.; střední doba bronzová; 1 550 - 1 300 př. n. l.)

Jedná se o ojedinělé nálezy z počátků doby bronzové (kultura únětická, 16. až 18. století před naším letopočtem), kdy sem směřoval lid z relativně přelidněných severních částí středních Čech. Je to např. pazourková dýka z Benešova a dva náramky z Poříčí nad Sázavou. Ze širšího okolí pak bronzová dýka z Blažimi. Vše z doby 18. až 16. století před naším letopočtem. Únětická kultura se v té době rozšiřovala do vyšších poloh středních Čech, lze tedy předpokládat, že i do našeho okolí se rozšiřovala „kulturní step“.

Např. také kultura mohylová, lidu popelnicových polí. Rozšířené používání bronzu (slitina mědi a cínu), který se k nám dostal z východního Středomoří. V českých zemích dosáhla vysoké úrovně v rámci únětické kultury (naleziště v Úněticích u Prahy).

Mladší doba bronzová (1 300 - 750 př. n. l.)

 Pro civilizaci je charakteristický bronz (slitina mědi a cínu) užívaný k výrobě zbraní, šperků a uměleckých předmětů, ale užíval se stále kámen a doplňkově kost a paroží, význam si udržela keramika. Zemědělci používali dřevěné a kamenné nástroje, ale již i bronzové srpy. Lidé se začínají dělit na zemědělce, řemeslníky, obchodníky, kněží a vojáky. Význam získalo slévačství a kovotepectví, výrobky se skladovaly v depotech (sklady kovových výrobků a jejich polotovarů). Únětická kultura se vyvíjela do větrovské skupiny a později do mohylové kultury (pohřbívání pod mohylami). Zemědělské obyvatelstvo se soustřeďovalo na nových hradištích, středisek výroby, směny a správy. Později se mohylová kultura přeměnila do kultury knovízské a milavečské v Čechách a na Moravě v kulturu velatickou poté kulturu podolskou. Místo dosavadních kostrových hrobů a mohyl se objevují popelnice dokládající pohřeb žehem – kultura popelnicových polí.

Zcela ojedinělý je nález z doby knovízské kultury (12. – 9. století před naším letopočtem) – v našem okolí se s výjimkou ostří bronzové sekyry „snad“ z okolí Benešova jiné nálezy nenašly. Lid knovízské kultury sem přišel pravděpodobně z území západně od Vltavy, kde bylo nalezeno na Kamenné Hůrce u Křepenic jeho rozsáhlé pohřebiště se žárovými hroby. Také v Davli bylo nalezeno pohřebiště i sídliště knovízské kultury (1 200 až 1 000 př. n. l.). Osídlování nejzápadnějšího území Podblanicka a Benešovska je z období přelomu mladší doby bronzové a starší doby železné (1300 – 400 př. n. l.).  Zřejmě Blaník a Hrádek u Vlašimi.

 Obyvatelé bydleli v úzkých chatrčích, zapuštěných zpola do země a vybudovaných ve vrchní partii – z proutí, klestí a nepříliš silných kmínků, vzájemně propletených zevnitř i zevně hlínou, sloužících za ochranu proti zatékání vody a proti vzdušnému průvanu. Některé stěny byly opatřeny hliněnou maznicí – omítka byla opatřena malbou, bílou nebo rudou neústrojného původu. 

Starší doba železná (doba halštatská; 750-450 př. n. l.)      

Bronz začíná být nahrazován železem (lepší technologická kvalita, snadnější těžba i tavba), základem obživy lidí je zemědělství a chov dobytka, lidé žily v menších venkovských osadách. Vznikají kovářské dílny, ve kterých se z hřiven železa kovají pracovní výrobky a zbraně (naleziště v Králové u Litovle a jeskyně Býčí skála u Adamova). Začínají se stavět vozy, rozvíjí se dálkový obchod „jantarová cesta“. Využíval se hrnčířský kruh. Ve společnosti se začíná vydělovat „rodová aristokracie“, což dokládají knížecí hroby (s vozem, zásobami jídla, zbraněmi a koňskými postroji). Knížata žila na hradištích a kolem nich se rozkládaly venkovské zemědělské osady.

Starší doba železná (haštalská mohylová kultura v jižních Čechách, 7. až 6. století před naším letopočtem, bylanská kultura ve středních a jihozápadních Čechách) – haštalská keramika – byla objevena v širším okolí, v Pecínově a v Netvořicích, pohřebiště s nástroji a náramky na vrchu Jáchym u Netvořic, sídlištní vrstva – je doložena v Týnci nad Sázavou a v Podělusích. Vrch Velký Blaník je význačným haštalsko – laténským hradištěm, opevněným mohutnými kamennými valy.

Z pozdně haštalského či laténského období jsou pravděpodobně mohyly, obehnané příkopem v lese za Tarankou (les mezi Týncem a Bukovany).

Ze širšího okolí jsou haštalská hradiště z Velkého Blaníku, Strážovic a Vodsliv. Pozdně haštalská hradiště pak z Hrazan na ostrohu nad Vltavou a údolí potoka Mastníka.

Z přechodného období haštalsko – laténského (500 až 400 let př. n. l.) jsou nálezy z intravilánu obce Netvořice (bronzové osnovy), z vrchu Jáchym u Netvořic (žárový hrob s urnou s dvěma bronzovými náramky a závěskem), tkalcovské nářadí zdobené vrypy a fragmenty nádoby (5. až 4. stol. př. n. l.) a fragmenty keramiky (zlomky nádob s plastickým ornamentem) z osady Malensko (zaniklá osada u Krusičan), nátepní destička (5. až 4. stol. př. n. l.) a fragmenty keramiky z Dunáviček.

Mladší doba železná (doba laténská; 450 př. n. l. až počátek/přelom letopočtu)

Keltové, Germáni, Římané 

Tato doba je spojována s příchodem a pobytem Keltů (první pojmenovaní, neanonymní obyvatelé/nejstarší historicky doložené etnikum indoevropského původu, název od Řeků – Keltoi, od Římanů – Galli/Galové). Po jednom z keltských kmenů – po Bójích – zůstalo latinské pojmenování Boiohaemum – Bohemia (kolem roku 113 př. n. l. odrazili nápor germánských kmenů Cimbrů v Hercynském lese, k němuž patřily Čechy a Morava). Keltové byli znamenitými řemeslníky (železářství, hutnictví, kovářství), válečníky (užívali koně a čtyřkolové vozy), umělci (vyráběli keramiku na hrnčířském kruhu, razili mince, znali sklo a email a rýžovali zlato na řece Otavě) a staviteli (první mosty, silnice, sídlištní centra městského charakteru „oppida“ – mnohatisícová sídliště městského typu). Společnost byla již silně diferencovaná – šlechta („králové“ s vojenskou družinou), kněží („druidové“ – znali lékařství, astronomie i písmo), řemeslníci, obchodníci, rolníci, sluhové, zajatci a otroci. Základem byl rod, kmen a kmenové seskupení. Pohřebiště s hroby nespálených těl (bojovníci s meči, kopími a štíty).

Důkazy o tom, že na Benešovsko pronikal lid z pozdně haštalského a mladolaténského (konec 2. století před naším letopočtem – počátek našeho letopočtu) oppida v Hrazanech těsně u západní hranice dnešního okresu Benešov, však zatím chybí. Předpokládá se, že sídliště z doby haštalsko – laténské v Netvořicích bylo využíváno i v době laténské, také sídliště zaniklého Ostrovského kláštera u Davle a nakonec dvě naleziště v Hostěradicích (u školy – sídliště, na břehu Sázavy – laténské lokality).

O osudech zdejšího území z této doby (Keltové, Germáni, Římané) se skoro nic neví. V době římské a v době tzv. stěhování národů byl náš kraj patrně opuštěn – alespoň archeologické nálezy z tohoto období dosud chybějí. Nejbližší naleziště z doby římské a stěhování národů je v Davli, na pravém břehu Vltavy (20 př. n. l. až 500 n. l., Vltava – Vultava, keltské/galské „vulta“ = vlna, „ava“ = řeka, voda). Předpokládá se, že v regionu Dolního Posázaví se Keltové objevily v 5. až 4. století před naším letopočtem. Nejbližší centrum Keltů bylo oppidum Velké Chvojno (název znamená velký, hluboký a neproniknutelný les), Chvojen byl „magickým místem předurčeným pro život“. (Profesor Hejma zahájil v roce 1965 archeologický průzkum v okolí kostela svatého Jakuba a Filipa na Chvojně (do roku 1978), odkryl a zmapoval původní laténské keltské hradiště z období okolo roku 300 před Kristem. Po Keltech tu zbyla jen bronzová pozlacená náušnice a zajímavá přezka z koňského postroje.)

Dalším pak je oppidum v Hrazanech (přebudované pozdně haštalské hradiště, 470 až 20 let před naším letopočtem) a na Závisti u Zbraslavi vybudované v 2. až 1. století před naším letopočtem a Stradonice u Berouna. S hrazanským oppidem pravděpodobně souvisí laténské nálezy v Chlebích. Na začátku protektorátu objevili archeologové na Blaníku půdorysy tří keltských chat, nalezli tu i přesleny, mlýnky na obolí a keramické střepy z doby haštalskolaténské.  Keltové vrchol Blaníka opevnili valy z kamenů. Snad to bylo jen strážní hradiště. Na desce kostela sv. Filipa a Jakuba na Chvojně se uvádí, 100 let po Kristu bylo na tomto místě keltské hradiště. Po odchodu Keltů (Bójů) z naší krajiny (pravděpodobně důsledkem radikální změny podnebí, ochlazení) se krajina vylidnila. Germánské obyvatelstvo v důsledku chladnějšího podnebí osídlovalo nižší polohy.

Keltové razili na našem území první mince, byly zlaté a jmenovaly se duhovky. Předpokládá se těžba zlata Kelty na katastru obce Jílové. Keltové (Galové, mladší doba laténská, kultura stradonická) rýžovali zlato nad Sázavou (keltsky „Chozava“) v místech pod dnešními Rakousy a Hostěradicemi, zlato se dodávalo do opida na Zbraslavi a na Závisti.

Germáni vytlačili na počátku našeho letopočtu z  území Čech Kelty a z Moravy Kvády. Doba římská se pro české území kryje s přítomností Germánů na našem území.  Sídla Římanů se předpokládají u Jílového, na východ od Libeře (římsky Liberium, Liberia) se nalezl hrob římského vojína, o osadě Kostelec nad Sázavou se předpokládá (Dr. J. Barvíř), že se jednalo o starý římský „castel“, česky řečeno „hrádek“. Vrch „Ve stráži“, byl strážním vrchem, odkud Římané hlídali Markomany. Hradiště římské, pozdně haštalské, se vyskytuje u samoty Hradnice (mezi Hrazany a Ostromečí, západně od Sedlčan). Další osídlení krajiny nastalo až dlouho po proniknutí Slovanů do naší země.

Na území Čech a Moravy se tlačili Germáni – Markomani z Pomohaní (patřily k seskupení Svébů), někdy v roce 9. až 6. př. n. l. je přivedl velmož Marobud (vojsko čítalo 70 000 pěších vojáků a 4 000 jezdců). Kolem roku 19 př. n. l. byl Marobud vyhnán a ukryl se u Římanů v Ravenně (internován). Germáni byli na nižším vývojovém stupni než Keltové, žili v občinách a spojovali se ve svazy. Měli jednoduché zemědělství, muži byli především lovci, vynikali v hutnictví a kovářství.                   

2. století 

Za markomanských válek v letech 166 až 180 n. l. došlo k dočasné římské okupaci markomanského a kvádského území za Dunajem. V českých zemích vládli králové a knížata v podstatě dosazovaní Římany (dokladem jsou nálezy v Kobylisích, Březnu u Loun, Praze – Bubenči, Kostelci na Hané a Mušově na jižní Moravě).

Kopcovité, silně zalesněné a nepříliš úrodné Podblanicko a Benešovsko nelákalo početnější osadníky a to i přesto, že územím vedly dvě významné dálkové stezky. Jedna při západní hranici kopírovala tok Vltavy a druhá protínala území ve východnější části a směřovala od toku Sázavy přibližně podél Blanice k Velkému Blaníku a dále na jih. Prehistorický obraz Blaníku jako významného kultovního a strategického bodu dokládá jeho pravděpodobné zakreslení, pod názvem Strevinta, v proslulé mapě střední Evropy Claudia Ptolemaia z tohoto období.

Doba stěhování národů (400 - 568 n. l.)

Přes naše území se v rámci stěhování národů od Kaspického moře, přes Slovensko až k Rýnu a zpět přesouvali Hunové (Attilův kmenový svaz, polovina 4. století). Někdy v polovině 5. století odešli „čeští“ Markomani do Bavor a z Moravy se vytratili Kvádové. Od 5. století se na sever od Dunaje připomíná „království“ germánských Herulů (spíše Brněnsko, zaniká roku 512 n. l.). Žádné nálezy.

Slované

Původní kolébka starých Indoevropanů je situována velmi přibližně do Podkavkazí v období od mezolitu až do počátku doby železné v 1. polovině před Kristem. Původní věrohodné východisko starých Slovanů (Sclavinové/Sklavinové, Antové, Venedové) před přemístěním do prostoru Čech se klade do oblasti Pripeťských močálů na rozhraní dnešního Běloruska a Ukrajiny, popř. na širším území mezi středním Dněprem, Pripetí, horním Dněstrem, Vislou a Odrou.  Západoslovanská větev osazovala postupně Slovensko, Moravu a Čechy již v době před vpádem Avarů do středního Podunají (včetně Panonie) již na zlomu 5. a 6. století po Kristu (asi po roce 530 n. l.). První Slované osídlovali především nížinné polohy zhruba do 350 m. n. m. (podél vodních toků) a bydleli v nepočetných návesních osadách (zahloubených chatových obydlí bylo 10 až 20, zřídka více) v zemnicích a podzemnicích (čtvercový půdorys cca 4x4 m, zahloubeno 60 až 80 cm, určeno pro jednu rodinu, v severozápadním rohu kamenný krb/pec či ohniště, vedle vyvýšená lavice na spaní, dřevěný krov z kůlů, střecha došková), chatách rozestavěných do půlkruhu s prázdnou návsí o průměru 10 až 20 metrů uprostřed. Dalším příslušenstvím byly obilnice, zásobní jámy, pece a větší hospodářské stavby. Základem obživy bylo zemědělství (obilí, luštěny, některé druhy zeleniny a ovoce) a chov dobytka (hovězí dobytek, prasata, ovce a kozy), doplňkově též lov, rybolov a sběr. Slované zpracovávali hlínu, dřevo, kosti, parohy, rohovinu, kůži, vlnu, kámen a též železo (kovářství, železářství, hutnictví). Používali žárový způsob pohřbu (spálení mrtvých a popel ukládán do hrncových nádob či popelnic.                                 

Nejstarší stopy nových obyvatel zaznamenáváme v 6. století v severním sousedství benešovského okresu, na Kolínsku a v hustém osídlení pražské kotliny. Přes řeku Sázavu, opět jen s obtížemi překročitelnou, se dostávají slovanští rolníci až později, asi v 8. století. Nejstarší archeologické nálezy, které dokládají slovanské osídlení v severnější části okresu Benešov, jsou žárové hroby/pohřby u Čerčan a pohřebiště s kostrovými hroby z Hrusic u Krusičan (8. století), což je nejbližší okolí Úročnice. Tudíž někde poblíž těchto hřbitovů nutno předpokládat i existenci osad. Např. i na dnešním autobusovém nádraží v Týnci nad Sázavou byly odedávna nalézány kostrové hroby/pohřebiště, Zbořeném Kostelci, Peceradech, Chářovicích a v Brodcích byly nalezeny hroby, datované do 8. až 9. století. Toto vše svědčí jednak o existujícím osídlení od starší a střední doby hradištní, jednak o jeho poměrné hustotě a kontinuitě, a konečně, o jeho jistém významu. Mlado hradištní osídlení je dokladováno na pravém břehu Sázavy v Týnci nad Sázavou. Také na opuštěném keltském hradišti na Chvojně se připomíná slovanská osada, poměrně rozsáhlá vesnice na jižním svahu, po které zbyly, resp. byly nalezeny kůlové jamky po dřevěných domech/polozemnicích. Název Chvojen se odvozuje od staročeského „chvoje“, slovo znamenalo jehličnatý porost či dokonce přímo borový les (ves byla obklopena lesy). Chvojový znamenalo ve staročeštině vlastně jehličnatý.

Až do 10. století můžeme snad i v těchto končinách, které tehdy patřily k rozsáhlému území Slavníkovců, předpokládat jenom rozptýlená obydlí jednotlivých rodů. V sousedství hřbitovů musíme předpokládat sídliště, jejichž nahromadění vedlo k tomu, že tu někdy počátkem 10. století, na jižní hranici přemyslovské knížecí domény, bylo vybudováno přemyslovské knížecí hradiště u Lštění, na vysokém ostrohu nad řekou Sázavou, nepochybně s kostelíkem svatého Klimenta. Hradiště („přepevný hrad“) se stalo ústředím přemyslovské správy sídelní komory, kterou v 10. a 11. století dovolují už lépe ohraničit archeologické nálezy i některé dochované kulturní památky. Toto hradiště bylo opěrným bodem přemyslovského panství s funkcí strážní na okraji mohutného hvozdu, který se rozkládal odtud na jih, byl to bod strategické povahy v odlehlé oblasti východočeského zlického panství. Toto hradiště se stalo východiskem pro další osidlování a kolonizaci území na jih od Sázavy. Osídlení zpočátku sledovalo toky Benešovského, Bystřického a Janovického potoka, které byly obklopeny úzkými pásy lužních lesů s kvalitnějšími půdami a mírnějším klimatem.

Z původních rozlehlých hvozdů tu v našem okolí zůstaly jenom hojné, ale už menší lesy, na mýtinách vyrostly dvorce a u nich vsi. Jejich obyvatelé byli jednak příslušníci různých dědin rodových, jednak přivedení, nesvobodní zajatci z četných válečných výprav.

Sámův kmenový svaz

V první polovině 7. století se konstituovala první středoevropská slovanská říše „Sámův kmenový svaz“. Částečně vznikl jako obrana před kočovnými Avary a Hunům a částečně jako obrana před západními sousedy – Franky. Sámo (†658 či 661) byl francký kupec a měl 12 manželek z kmene Venedů a s nimi měl 22 synů a 15 dcer.

Ve sledované oblasti nejsou žádné nálezy.

Starší až mladší doba hradištní 

V Hrusicích (u Krusičan) bylo nalezeno pohřebiště s keramikou starší až mladší doby hradištní a v Peceradech fragmenty keramických nádob.

7. až 9. století

Z této doby pochází dvě keramické nádoby, keramická miska a fragmenty bronzových předmětů z Hrusic u Krusičan.

Tok dolní Sázavy byl nárazníkovým prostorem Čechů na severu a od Šumavy táhnoucí se rozsáhlé území Doudlebů. Původně sídlili Doudlebi na území Volyně při řece Buk, pod náporem turkických kmenů se rozptýlili a část se usídlila v Panonii. Sídlili v okolí Dunaje a těžce zkoušeli pod nadvládou Avarů, od 6. století se přesouvají z Panonie. Na přelomu 8. a 9. století se prapředci Jihočechů usídlili v Doudlebech. Středověké středisko v dnešních Doudlebech prokázáno až od 10. století v době přemyslovské kolonizace.

9. století

Při kopání základů k přístavbě kulturního domu v Brodcích nad Sázavou byl na parcele č. kat. 803 (katastrální území Pecerady, okres Benešov), dne 11. května 1959) odkryt kostrový hrob. Po dalším archeologickém průzkumu tu bylo nalezeno dalších 6 hrobů. Šlo o část většího slovanského pohřebiště s kostrovými hroby pravděpodobně z IX. či XII. století, pohřebiště dokládá trvalé osídlení ve zdejší krajině při dolní Sázavě. Odkryté kostry ležely na zádech, v orientované poloze, s tváří k východu, ruce roztaženy podél těla, beze všech milodarů a ozdob. V té souvislosti se uvádí vzpomínky pamětníků, že před rokem 1900 se nalézaly na zastavěné parcele č. kat. 800 za dnešní silnicí při stavbě obytných domků podobné kostry.

10. století 

V roce 906 jsou poprvé písemně doloženy zmínky o tzv. Linecké cestě jako spojnice Čech s rakouskými zeměmi. Cesta vedla od Lince přes Leonfelden, Vyšší Brod, Český Krumlov, Boletice, Lhenice, Netolice, Protivín a Písek do Prahy. Později v Leonfeldenu vznikla odbočka k Frymburku (kde byl dřevěný most přes Vltavu), dále přes Dolní Dvořiště, Kaplice, Velešín, Doudleby, České Budějovice, Tábor, Votice, Benešov a Poříčí nad Sázavou do Prahy. Tato dálková cesta byla také nazývána Kaplická stezka nebo Linecká silnice. Stezka sloužila pro dopravu soli a dobytka. Nejdříve dopravu zabezpečovali soumaři, později formanské vozy.

Slavníkovské panství ovládlo v tomto století výbojem i celé střední Povltaví a přirozenou hranicí mezi panstvím Slavníkovci a Přemyslovců byl brdský hvozd.

V roce 950 byly poprvé raženy české denáry, rozhodl o tom kníže Boleslav I.

Na stavební parcele č. 985/6 v Peceradech, majitele Zdeňka Radačovského, nalezl v roce 1976 p. Bohumír Černý, technický úředník z Týnce nad Sázavou č. p. 254 šest kusů keramiky z tohoto století. Také zde byl nalezen z této doby pocházející hrubý střep ze dna nádoby (10. století i mladší).

955 – 995

Jiné materiály uvádějí, že až od roku 955 razil Boleslav I. na svých hradech první české mince po Keltech. Někteří autoři dokonce uvádějí první české mince až za doby Boleslava II. (967 – 995). Pro roky 981 až 995 jsou doloženy i Slavníkovské denáry. Mincovní jednotkou byla karolínská libra (436,2 g stříbra), z níž se razilo 240 mincí (denárů).

Teprve povraždění Slavníkovců na Libici v roce 995, a tím i zničení jejich moci umožnilo Přemyslovcům ovládnout jejich zboží. Tak se podařilo českým knížatům vytvořit v české kotlině nadkmenový státní útvar, který pomocí jejich mocenského aparátu, umožňujícího politický a hospodářský rozvoj země, zajistil splynutí a stmelení starých kmenových útvarů. Některé prameny uvádí, že zůstává otevřenou otázkou, zda Slavníkovci byli neomezenými vládci jimi spravovaného kraje nebo pouhými dědičnými správci z pověření pražských knížat.

Pravděpodobně v tomto století byla založena feudální tvrz v Tvoršovicích.

999

Vliv na okolí obce měl i benediktinský klášter (benediktinů In insula) svatého Jana Křtitele založený Boleslavem II. v roce 999 na Ostrově u Davle (třetí nejstarší klášter v Čechách, druhý nejstarší mužský klášter v Čechách, založený jako akt přemyslovského pokání za vyvraždění Slavníkovců na Libici roku 995), proto zvaný Ostrovský klášter nebo Na ostrově nebo ostrov sv. Kyliána. Boleslav II. brzy zemřel a tak sem uvedl mnichy z Dolního Altaichu v Bavorsku pod vedením opata Lamberta (benediktinský bavorský klášter v Niederaltaichu) až Boleslav III. Klášter se časem stal vlastníkem mnoha okolních obcí a tak získal velkou moc nad svým okolím. Stávala zde románská trojlodní bazilika svatého Jana Křtitele se třemi apsidami, jejíž dvouvěžové průčelí bylo postaveno ve 12. století. U baziliky byla postavena budova kláštera. Mniši tohoto kláštera byli pohřbíváni s kamenem pod hlavou. Klášter byl pobořen a vydrancován pražskými husity kolem 10. 8. 1410.

10. až 11. století

Z tohoto období pocházejí zbytky železné strusky – Zbořený Kostelec, osada. 

11. století

Od 11. století (do počátku 13. století) patřilo okolí obce do správní oblasti Vltavsko a ke správnímu hradu v Lštění.

Za Břetislava I. byla za mincovní jednotku přijata hřivna (210 g stříbra), z níž se razilo 240 mincí (denárů).

V místě dnešního hradního areálu v Týnci nad Sázavou stál dřevěný hrad, později s kamennou rotundou. Hrad byl chráněn od západu Janovickým potokem, od jihu širokou a hlubokou strží a od východu (od Taranky/Bukovan) mohutnou baštou, zpevněnou příkopem, valem a palisádou (komplexně „zatýnění“, což dalo název místu „Týnec“, „Týnice“, „Týna“). Pod hradem byli podzemnice či zemljanky a přístřešky pro koně, neboť zde panoval čilý cestovní ruch a hrad chránil brod přes Sázavu.

Archeologické nálezy dokládají osídlení v Čerčanech, Brodcích, Peceradech, Žíňanech, Poříčí, Krusičanech, Ledcích, Bukovany, Chrášťany, Hvozdci, Hrusicích a v Benešově.

1032

Byl založen benediktský sázavský klášter opatem Prokopem (později svatý Prokop, svatořečen dne 4. 7. 1204), proslul jako středisko slovanské liturgie v Čechách a měl vliv i na Podblanicko/Benešovsko. Nejdříve měl vliv v oblasti románského stavebnictví a později i při šíření kultu svatého Prokopa.

1038

Nejstarší zmínka o založení Benešova (podle benešovského radního a amatérského historika Vincence Horáčka). Připomíná stavbu dvorce či spíše opevněného kostela na žulovém návrší v místě dnes zvaném „Na Karlově“.

1039 – 1069

V tomto období vesnice dostávaly i názvy po dobytých městech či hradech. Jednou takovou vsí jsou Krusičany. Jméno této vsi (původně Krusvičany) svědčí nejspíš o jejím vzniku v souvislosti s tažením knížete Břetislava I (*1003, vládl 1035 – 1055, †10. 1. 1055, otec Oldřich, matka Božena) do Polska v roce 1039, kde dobyl hradu Kruszwicze a přesídlil patrně odtud zajaté obyvatele na svou posázavskou komoru. Dále pak v  polském městě Hvězdně získal (vyzvedl z hnězdenského hrobu) ostatky svatého Vojtěcha, který zemřel mučednickou smrtí v roce 997 za misie u baltoslovanských Prusů, kterou si získal úctu u římských císařů saského původu, od polských Piastovců a rovněž v Uhrách. Břetislav I. přivezl ostatky do Čech (byly uloženy v boční kapli rotundy svatováclavské na Pražském hradě). Se zajatci resp. s tažením do Polska je pak spojována i kaple svatého Vojtěcha v Hrusicích (nedochovala se) u Krusičan (důvodem dohadu je skutečnost, že patronicium tohoto světce je v této době připomínáno spíše v polském prostředí). Pro tyto dohady svědčí i skutečnost, že na druhé straně lesa zvaném Srbínov (ve středním Povltaví byly v té době řídce rozšířeny zajatecké osady), se později dokladuje ves Václavice (zvaná Vadslavice i Vladislavice), která pravděpodobně již v této době byla významným přemyslovským správním střediskem. Do stejné doby lze vložit i vznik Bukovan a Chrášťan (vsi s koncovkou -any vznikaly v této oblasti v letech 1000 až 1150). V tomto období vznikaly i vsi „obyvatelského“ jména – Poděvúsy (Podělusy), Pecirady (Pecerady). Také existovaly Brodce.

V této době byli dosti často lidé obojího pohlaví násilně odvlékáni do země útočníka, kde se buď stávali majetkem panovníka a jeho věrných, případně bývali jako otroci prodáváni na vzdálené trhy anebo je kníže houfně usazoval v řídce osídlené krajině a zvyšoval tak počty zemědělského obyvatelstva.

Nejstarší zmínka o založení Benešova (podle historika Antonína Norberta Vlasáka). Kolem roku 1048 zbudoval si český vladyka, dvořan a vojevůdce knížete Břetislava I, jménem Benda nebo Beneš (Benedikt), „v krajině toho času hustým temným pralesem porostlé, v němž potud toliko hojná zvěř svá bezpečná doupata nalézala, … na ostrohu mírného návrší zřídil sobě hrad, podle něho Benešův hrad zvaný“. Byl to hrad na významné obchodní cestě z Prahy do Jižních Čech („Benešův hrad“ nazvaný; opevněný dvorec), stál na žulovém ostrohu zvaném Karlov (Benešov). Sám původ rodu Benešoviců (Benešovci, Benešovicové, Benešovici) je nejasný, někteří uvádí, že rod pochází z Opavska, kde založil hrad Dolní Benešov (dnešní název). Jiní uvádí, že rod pochází z Polska (z rodu Odrowaž – Odřivous). V erbu má rod bílou tzv. „zavinutou“ střelu (neboli odřivous) na červeném podkladu, což byl vlastně zápalný šíp (s kusem látky uvázaným na konci).

Kníže Vratislav I. (1061 – 1086) daroval více než 10 lánů země s lesem v Žíňanech klášteru Ostrovskému.

Dne 21. 12. 1062 se uvádí, že Otto vévoda Moravský z provincie Olomouc dal směnou některé statky na řece Opavě Drslavovi, synovi Beneše, „nobili comiti suo, Drisizlau filio Benes“, „in circuitu Gradecensi super fluvio Opa“. Jedná se o potomka rodu Benešoviců z Benešova.

V roce 1069 (?) se v  Kosmově kronice připomíná nejstarší historicky doložené místo z nejbližšího okolí – Lštění u Čerčan (hrad Lesčen – „castrum munitissimum Lesczen) – knížecí hradiště (vysoký ostroh nad Sázavou nedaleko kostelíka svatého Klimenta). Na tomto hradišti v roce 1055 věznil český kníže Spytihněv II. (*1031, vládl 1055 – 1061, 21. 1. 1061, otec Břetislav I., matka Judita ze Schweinfurthu) manželku svého bratra a pozdějšího knížete Vratislava II. (*1032, vládl 1. 1087 – 1088, 2. 1061 – 1092, korunovace 15. 4. 1086, otec Břetislav I., matka Judita ze Schweinfurthu). Správcem byl v té době Mstiš, pozdější bílinský kastelán. Hradiště se uvádí jako přepevný hrad („castrum munitissimum“). Ke kastelánii v Lštění měla patrně vztah lesní oblast středního Povltaví, tedy i okolí obce Úročnice.

Dokladem je i nález denárů Vratislava II. u Vladislavic z tohoto období (nalezeno ve Václavicích v roce 1940).

Vliv na střední Posázaví a na naše okolí měl i klášter Sázavský (založený kolem roku 1032).

V té době byly v okolí knížecích dvorců rozvinuty služební organizace (dvorská služba, lovecká služba, chov knížecího dobytka, služba brtnická a rybářská, knížecí řemeslníci). Do služebních osad příslušela i kastelánie na Lštění a dvorec ve Vadslavicích. Nedaleko nich a nedaleko zajatecké osady Krusičany byly Koňařovice (zaniklá ves u Konopiště), jejichž příslušnost k Vadslavicům je nesporná, podobně jako láhevníci v Žíňanech příslušeli k Lštění.

1070 – 1088

Končiny při cestě Vyšehradské, vstupující na území Benešovska u Nespek a Poříčí, i dále v Posázaví, osidlovali Benešovici. A tak do této doby – do 2. poloviny 11. století, rok 1070, vznikl na žulovém návrší "Karlov" kamenný kostel svatého Mikuláše - datujeme  počátky města Benešov, pozdějšího nejvýznamnějšího městského sídliště ve zdejší krajině. Jeho základem byl vladycký dvorec (hrad) s chýšemi nevolníků na žulovém ostrohu, nazývaném dnes Na Karlově (vazba na rok 1048). Stal se kolébkou mocného a patrně nejstaršího rodu ve středním Povltaví - významného šlechtického rodu, který se odtud psal z Benešova (rod erbu zavinuté střely, tzv. odřivous – „bílý mužský vous protažený stříbrnou střelou směřující nahoru v červeném poli a nad helmem z ocasu pavího, přes nějž střela ona napříč nalevo jest položena“). Jako zakladatel přichází v úvahu některý Beneš, Beneda, (rozpor viz rok 1048) Benedictus z vyšší společnosti, nejspíše příslušník knížecí družiny. Některé prameny uvádí, že pravděpodobně z rodu Benešoviců pocházel vyšehradský probošt Beneš (asi od roku 1088, † 1107), zároveň kancléř knížete Vratislava, jehož ostatky byly později převezeny do Benešova. V roce 1088 (dle A. N. Vlasáka) zemřel Beneš (Beneda) a je považován za praotce rodu Benešoviců.

Opevněné sídlo (opevněný kostel) pánů z Benešova chránilo obchodní cestu z Prahy do jižních Čech a Rakouska.

Svědectví o začátcích osidlování zdejší krajiny podávají asi od poloviny 10. století i pohřebiště v katastru u Hrusic (u Krusičan), Čerčan a Václavic (mladohradištní kostrový hrob, esovité náušnice z dalších hrobů) a v Benešově (zde doloženo jen elipsovitými náušnicemi), stejně jako stopy sídlišť a ojedinělé nálezy keramiky, např. u Čerčan, v Benešově, na Velkém Chvojně, Krusičanech, Brodcích, Týnci nad Sázavou.  Dávnější krajinou procházející stezku, jež vycházela z Prahy a vedla přes Hostivař, Průhonice, Hrusice (u Senohrab) a Poříčí nad Sázavou dále k jihu dokládá i poklad mincí nalezený u Nespek, ukrytý někdy kolem roku 1073.

Kníže Vratislav I. (*1061, †1086) daroval více než 10 lánů země s lesem v Žíňanech klášteru Ostrovskému.

Konec 11. století

Z přelomu 10. a 11. století pochází i nález záušnic v Benešově na Karlově, které jsou významným dílem šperkařství a uměleckého řemesla.

Koncem 11. století vznikla kolem farního kostela sv. Mikuláše osada/sídliště s panským dvorem, která se stala zárodkem města Benešov. Pro něj musíme v nejstarším období předpokládat jen polozděnou oplocenou tvrz s kamenným kostelíkem a dřevěným stavením, dvorce i chýše byly ze dřeva, jiné snad jen z proutí a hlíny. Ve dvorci a chýších se podomácku zhotovovaly oděvy, obuv a různé jednoduché nástroje, protože města s řemeslníky tehdy v zemi ještě nebyla. Sídliště vzniklo na půdě dříve neosázené, a proto v zásadě patřící panovníkovi. Části neosídlené krajiny uděloval kníže členům své vojenské družiny jako odměnu za prokázané služby. Pro práce spojené s mýcením pralesa a následným obděláváním polí byli současně s půdou přidělováni také váleční zajatci jako otroci.

Z konce 11. století je i románská rotunda z Týnce nad Sázavou, vybudovaná na ostrožném masívu nad řekou Sázavou, k ní byl přistavěn obytný objekt s kůlovou konstrukcí. Představuje i začátky poutnictví na Podblanicku, kdy u této rotundy byly vykonávány poutníky přicházejícími z dálky pobožnosti na svátky světce (nedochováno jeho jméno), ale i domácími obyvateli.

V 11. století byl rod Benešoviců velmi významný a následně rozvětvený, větev v Benešově, v Bechyni, v Kravařích, v Dědicích a v Dubé.

Při sledování osídlovacího procesu na Benešovsku při použití rozboru časových vrstev románských patrocinií spadá vznik Václavic (Vladislavic) do I. kolonizačního intervalu (roky 1000 – 1100), I. stratifikační skupina, václavská patrocinia. Při použití toponomastické metody spadá vznik Václavic do I. kolonizačního intervalu (roky 1000 – 1150). Václavice pak leží na izoglose a – společně s Vysokým Újezdem, Neveklovem, Chvojínkem, Poříčím nad Sázavou, Okrouhlicí, Teplýšovicemi, Rousínovem a Choceradami. Toto zařazení doby vzniku odpovídá i zařazení Václavic v první onomastické skupině.

Do tohoto období je datována i zmínka o zaniklé obci Chrastošice ležící buď za „A“ na dálkové cestě z Prahy do Lince (rakouská – linecká cesta). Je uváděna na severním okraji lesa Bustýny (Pustiny?) asi 3,5 km severně od středu Benešova. Nebo za „B“ na dálkové cestě z Kouřimi nebo Lštění na Poměnice a Velký Chvojen – cca dva km severně od Benešova. Obě varianty zařazují umístění Chrastošice do okolí obce Chlístov.

Na konci tohoto století obdržel Ostrovský klášter z daru šlechtice Chotimíra půdu v Bratříkově a dále v prostoru mezi Sázavou a Vltavou získal od drobných feudálů tři popluží v Maskovicích, dvě popluží v Netvořicích a Oušticích, kapli svatého Vojtěcha v Hrusicích (se třemi poplužími) a brod na Sázavě. Do panství Ostrovského kláštera na řece Vltavě u Davle patřila později i obec Chrást nad Sázavou.

Později území kolem bývalé kastelánie v Lštění ovládli dědičně šlechtické rody. Střední Povltaví bylo kolébkou mocných Vítkovců. Praotcem rodu byl nepochybně Vítek (†1194), jídlonoš krále Vladislava.

Na přelom 11. a 12. století se datuje vznik kostela svatého Václava ve Václavicích. 

Od 11. století se výrazně oteplilo, změnil se způsob hospodaření, byly vyšší výnosy, více obyvatelstva, byly zakládány osady v doménách vyčleňovaných z lesních komplexů, lesy klučili a žďářily, tím vznikala větší plocha zemědělsky obhospodařovaných ploch.

Do vzniku nových vsí se zapojili i řadoví členové knížecí družiny a svobodní pozemkoví vlastníci.