2.4.2. Samohybná děla

Prakticky již během 1. světové války začal v Německu vývoj samohybného dělostřelectva. Vzhledem ke stylu boje pěchoty, kdy útočila z jedné řady zákopů do druhé řady, nemohlo klasické   dělostřelectvo zakopané v pevných postaveních za frontou poskytovat této pěchotě dostatečně pružnou podporu. Přesun děl z jednoho palebného postavení (palpost) do druhého vyžadoval poměrně velkou dobu, neboť během ní se muselo dělo složit, zapřahnout k němu koňský potah, přetáhnout dělo do nového palpostu a opět připravit k palbě. A to nemluvě o průchodnosti koňských potahů složitým členitým terénem.

Proto mladí němečtí důstojníci začali uvažovat nad vývojem mobilního palebného prostředku, který by doprovázel útočící pěchotu a při tom by dělostřeleckou palbou ničil ohniska odporu protivníka (malé bunkry a zákopy, kulometná hnízda a také zátarasy bránící postupu vojáků). Vývoj vedl k vytvoření samohybné dělostřelecké zbraně určené výhradně na podporu pěchoty. Stroje, které takto vznikaly, byly podle svého určení spíše tím, co bylo později nazváno samohybná děla, i když mnohdy (a to i v odborné literatuře) bývají označovány jako tanky.

Klasický koncept samohybného děla jako samostatného druhu bojové techniky tak, jak je známo z pozdějších období, začal vznikat až v polovině třicátých let. Odvěká taktická doktrína, kdy hlavním druhem zbraní byla pěchota a ostatní zbraně byly určeny pouze k její podpoře, se měnila vlivem rozvoje nového druhu zbraně a to tanků. Tanky začaly být chápány jako nová hlavní útočná zbraň, která přebrala hlavní roli po pěchotě a která ji dokázala plnit na zcela jiné kvalitativní úrovni.

I tanky však potřebovaly podporu ostatních druhů zbraní včetně dělostřelectva. Poměrně lehké tankové kanony nebyly dostatečně účinné na to, aby dokázaly zlikvidovat například  velkou budovu nebo silný železobetonový bunkr. Pro podporu rychlých a pohyblivých tanků, které dokázaly urazit desítky kilometrů za hodinu, však již klasické dělostřelectvo nestačilo. A proto se zrodila samohybná děla, která měla kanony velkých ráží a velkého dostřelu a která se díky pásovým podvozkům dokázala přizpůsobit pohyblivosti tanků. Cílem jejich použití však nebyl postup přímo na čele útoku, ale zpoza frontové linie postup tanků pouze podporovat. Samohybná děla byla určena pro podporu útočící pěchoty a měla za úkol ničit malé bunkry, kulometná hnízda a jiné překážky bránící postupu vojáků.  Bezvěžová samohybná děla byly mnohem levnější než klasické tanky a také jejich výroba nebyla tak časově náročná jako u tanků. Proto německé továrny začaly vyrábět obrovské množství těchto strojů.

Vývoj založený na těchto ideích se nakonec vydal dvěma směry. V rámci prvního směru vznikly stroje typu  Sturmpanzer I (oficiální název má „15cm sIG 33 auf Panzerkampfwagen I Ausf. B"), Bison (oficiální název má „15cm sIG 33 auf Panzerkampfwagen II“), Wespe (Vosa), Grille (Brouke) a Hummel (Čmelák). Tyto stroje byly samohybnými děly v klasické podobě. Byly založeny na podvozcích již zavedených tanků, na které byly místo klasické nástavby s otočnou věží lafetovány upravené polní děla a houfnice velkých ráží. Jejich kabiny byly ve všech případech alespoň shora otevřené, většinou však ale i zezadu a částečně ze stran.

Samohybné dělo typu Sturmpanzer I

Tato samohybná děla měly operovat za frontovou linií mimo vlastní bojovou činnost a neměly přijít s nepřítelem do bezprostředního styku. Proto také jejich pancéřování nebylo tak důležité a bylo velmi omezené, aby svou malou váhou zvětšily využitelnou nosnost tankových podvozků pro samotný těžký kanon. Obecně Němci stroje této kategorie označovali jako Selbstfahrlafetten.

Druhý směr vývoje pak představovaly  stroje typu  SIG33, Stug III, Stug IV, StuH 42, Brummbär (Medvěd) a Sturmtiger. Často se pro tento směr samohybného dělostřelectva používá označení Sturmpanzery. Němci sami však tuto kategorii označovali jako Sturmgeschütze (útočná děla). Tyto zbraně byly určeny k přímé podpoře pěchoty i obrněných jednotek. Měly se pohybovat přímo na frontové linii, střetávat se s nepřátelskou palbou a opětovat ji. Měly rovněž bojovat přímo v ulicích dobývaných měst, vystaveny palbě ze všech směrů. Proto byly jejich kabiny, narozdíl od klasických samohybek, kompletně uzavřené a mnohem silněji pancéřované.

Z této kategorie svou specifičností vyčnívá stroj typu Stug III, kdy se tomuto samohybnému kanonu dostalo naprosto univerzálního použití. Působil jednak jako samohybné dělo určené pro podporu pěchoty a tanků, působil také jako stíhač tanků ničící nepřátelské obrněnce a při nedostatku samotných tanků byl používán i u tankových jednotek jako jejich náhrada.

Stug III Ausf. C nebo D

Od vpádu do Sovětského svazu v červnu 1941 se německé jednotky stále častěji střetávaly s vyspělými ruskými tanky T-34, které německé tanky typu Panzer III a Panzer IV svou bojovou hodnotou převyšovaly. Německé stroje se se svými krátkohlavňovými kanony s nízkou úsťovou rychlostí střel musely přiblížit k protivníkovi až na sebevražednou vzdálenost, aby dokázaly probít jejich skloněný pancíř. Totéž platilo i pro stroje Sturmgeschütz III, neboť byly vyzbrojeny velmi podobnou zbraní. Díky své nízké siluetě, na kterou nebylo tak snadné zamířit, se ale dokázaly k nepříteli přiblížit s menším rizikem svého zničení. Díky tomu se Stug III stal v ničení nepřátelských tanků ještě úspěšnější než samotné tanky. Vzhledem k velkým ztrátám německých tanků v boji s T-34 došlo následně  k přezbrojení nejen tanků, ale i tohoto samohybného děla dlouhohlavňovými kanony s vyšší úsťovou rychlostí střel. Tím vznikla řada dalších modifikací. Poslední a zároveň nejpočetnější modifikací Stug III se stala verze Ausf. G, kde čelní pancíř jak podvozkové vany, tak nástavby, dosahoval síly 80 milimetrů. Dříve částečně kolmý pancíř nástavby po stranách kanonu byl nyní ostře skosen a u poklopu nabíječe byl instalován kulomet MG 34 chráněný zepředu plechovým štítem s malým průzorem. U strojů pozdější produkce byl kulomet ovládán dálkově zevnitř kabiny. U některých strojů byl instalován ještě druhý kulomet spřažený s dělem a nacházející se vpravo od děla. Verze G dostala také nový typ velitelské kupole s dvoudílným kruhovým poklopem a sedmi pozorovacími otvory rozmístěnými symetricky po jejím obvodu. Také zmizel střešní otvor pro binokulární periskop řidiče, takže ten mohl nadále sledovat okolní prostor pouze skrz čelní a boční průzory.

Jednotky vybavené těmito stroji měly, sečteno k jaru 1944, na svých kontech celkem okolo 20.000 zničených nepřátelských obrněných strojů všeho druhu.

Sturmgeschütz III

Další typy samohybných děl podrobněji:

Samohybná houfnice Bison vznikla na základě podvozku tanku Panzer II, který však musel být upraven. Byl rozšířen i prodloužen, což si vyžádalo přidání šestého pojezdového kola. Jedinou ochranu bojového prostoru zajišťoval nízký čelní štít zbraně a pancéřové bočnice o síle pouhých 10 mm a proto Bison nebyl v žádném případě určen pro blízký boj. Jeho dělo mělo dostřel 4 700 metrů, což mu umožňovalo držet se v bezpečné vzdálenosti od protivníka.

Sturmpanzer II - Bison

Pro konstrukci stroje se jménem Wespe a kódovým označením „SdKfz 124“ byl sice použit originální tankový podvozek z tanku Panzer II, který však musel být pro nový účel značně pozměněn. Motor byl posunut zezadu doprostřed podvozkové vany, aby se na zádi uvolnilo místo pro nízko položenou podlahu bojového prostoru. Tím bylo možné použít dostatečně  vysoké pancéřování bojového prostoru, které chránilo vestoje pracující obsluhu děla Pětičlenná posádka vozidla se skládala z velitele, řidiče, a tříčlenné obsluhy samotného děla.

Pro doplňování munice přímo v poli bylo několik desítek strojů Wespe přestavěno na nosiče munice, kdy dokázaly vézt zásobu 90 kusů střeliva pro ostatní samohybky. Wespe nebyla určena k blízkému boji, ale měla podporovat postup tankových i jiných jednotek ničením opevněných pozic nepřítele palbou z velké vzdálenosti.

Samohybné dělo typu „Wespe“

Po vzniku samohybných dělech typu Sturmpanzer I a Bison tak vzniklo další 150-ti milimetrové samohybné dělo s označením Sturminfanteriegeschütz 33 (SIG 33), vycházející z názvu samotné houfnice. Toto samohybné dělo mělo podle požadavků velení armády sloužit jako podpora pěchoty při bojích v ulicích velkých měst východní fronty. K tomu však již nestačil stroj s pouze částečným opevněním bojového prostoru, neboť se v nepřehledném městském terénu dostával až do blízké palby nepřátel. Proto bylo nutné, aby posádka byla chráněna kompletně uzavřenou pancéřovanou kabinou. Tento i další modernější Sturmpanzery s uzavřenými kabinami jako například Brummbär či Sturmtiger byly obecně, na rozdíl od klasických samohybných děl jako Wespe či Hummel, určeny k přímé podpoře pěchoty a jiných jednotek z bezprostřední blízkosti.

Sturminfanteriegeschütz 33 (SIG33)

Otočná věž byla nahrazena hranatou, plně uzavřenou kabinou složenou z pancéřových plátů o síle 80 milimetrů vpředu, 50 milimetrů na bocích a 15 a 10 milimetrů u zadní a horní stěny. V místě průchodu hlavně děla čelním pancířem se na ni napojovaly ocelové desky, které se pohybovaly ve vodících lištách a tak plně zakrývaly okolí hlavně i při její maximální elevaci. Kromě kanonu děla byl Sig 33 vyzbrojen rovněž kulometem MG 34 ráže 7,92 mm uloženým v kulovitém střelišti. Posádku tvořilo pět mužů - řidič, radista (zároveň obsluhoval kulomet), velitel, nabíječ a střelec. Střelec zaměřoval houfnici pomocí binokulárního dělostřeleckého dalekohledu, který se vysunoval střechou nad obrys vozu. SIG33 byl v době svého vzniku šit na míru stalingradského bojiště, kam také bylo všech prvních 12 strojů odesláno. Dorazily 8. listopadu a během těžkých pouličních bojů byly postupně všechny zničeny. 12 strojů ze druhé série sloužilo na jiných frontách a to až do října 1943, kdy byly pro svou zastaralost staženy.

Sturmhaubitze 42 (StuH 42) se od svého základu kromě výzbroje prakticky nelišila. Posádku tvořili 4 muži. Vezená zásoba střeliva byla 36 nábojů, většina tříštivotrhavých ale i několik protitankových pro případ střetu s nepřátelským obrněncem. Maximální dostřel houfnice byl okolo 12 km. Hlavně strojů prvních sérií byly vybaveny úsťovou brzdou, ale od září 1944 se již vyráběly bez ní. Toto symohybné dělo bylo vyráběno v období říjen 1942 až duben 1945 a bylo vyrobeno celkem 1299 kusů.

StuH 42

Hlavní zbraní samohybného děla typu Sturmgeschütz IV byl kanon StuK 40 L/48 ráže 75 mm. Jeho úchyt byl chráněn odlévaným štítem typu Saukopf (nebo někdy Saukopfblende). Dělo si vezlo zásobu munice pro kanon o počtu 63 nábojů. Většina strojů měla na bocích instalovány přídavné pancéřové pláty - tzv. Schürzen, které poskytovaly ochranu před kumulativními střelami. U strojů z konce výrobního období byly tyto ocelové "zástěry" z úsporných důvodů nahrazeny pletivem v rámech. Větší rovné plochy vozidla byly pokrývány antimagnetickou pastou s názvem Zimmerit, která měla chránít stroj proti přiložení magnetických náloží. Stroje Sturmgeschütz IV sloužily u Sturmgeschütz Abteilung a v jednotkách stíhačů tanků.

Samohybné dělo typu Stug IV

Novým základem s označením Geschützwagen III/IV (dělový vůz) se pro těžkou houfnici stala jednak většina prvků samotného podvozku tanku typu Panzer IV (pojezdová a napínací kola, pásy, vzduchové filtry, chladič, větrák a součásti výfukového systému) a jednak některé komponenty z tanku typu Panzer III (hnací kola, motor, převodovka, elektroinstalace, palivová pumpa, mechanismus řízení a další detaily). Tím vznikl podvozek, který byl využit kromě samohybného děla typu Hummel také pro projekt těžkého samohybného protitankového kanonu, který v té době také vznikal - stíhač tanků Nashorn (Nosorožec). Výroba Hummelů začala na jaře 1943 a do koce výroby v roce 1945 vzniklo celkem 724 strojů. Kódové označení stroje bylo SdKfz 165 a jméno Hummel (Čmelák) dostalo vozidlo rozkazem ze dne 27. února 1944. Mezi největší nedostatky tohoto stroje patřila malá vezená zásoba munice (pouze 18 nábojů). Proto bylo 157 strojů přestavěno na nosiče munice pro ostatní Hummely. Tyto stroje dostaly označení Munitionstrager Hummel. Bojový křest si Hummely odbyly u Kurska v létě roku 1943, kde jich bylo nasazeno okolo 100 kusů. Zde se předvedly jako velmi účinná zbraň, schopná likvidovat nejen sovětskou pěchotu, ale i střední tanky a to i ze značné vzdálenosti. V následujícím období války Hummely bojovaly jak na východní tak i na západní frontě. Zúčastnily se ofenzívy v Ardenách, obranných bojů v Maďarsku a konečně i obrany samotného srdce Třetí říše - Berlína. Sloužily jak v jednotkách Wehrmachtu tak i Waffen SS.

Hummel („Čmelák“)

Dalším samohybným dělem byl stroj s označením Sturmpanzer IV (kódové číslo SdKfz 166), ale mnohem známější byl pod názvem Brummbär, který mu byl přidělen v lednu 1944. Pro stavbu byl použit podvozek tanků typu Panzer IV verzí Ausf. G, E a F, kdy zde byla instalována rozměrná hranatá nástavba z pancéřových desek. Čelní stěna byla 100 mm silná, boční stěny měly tloušťku 50 mm, zadní stěna 30 mm a strop nástavby 20 mm. Čelní stěnu tvořila u první verze jednolitá skloněná deska, u pozdější verze se tato konstrukce změnila. Vlevo vpředu vystupovala z čelní stěny hranatá "budka", která chránila hlavu řidiče a umožňovala mu výhled z vozu. V průběhu výroby se tvar i velikost "budky" různě měnil, zmizel původní průzor a výhled řidiči umožňoval v horní stěně "budky" instalovaný otočný periskop.

Sturmpanzer IV - Brummbär s představným pancéřováním a nátěrem Zimmerit

Hlavní zbraní Brummbäru byla houfnice StuH 43 L/12 ráže 150 milimetrů s hlavní dlouhou 180 cm. K zaměřování střelby sloužil binokulární periskop, který se vysouval ze střechy nástavby. Maximální dostřel houfnice byl 4300 metrů a stroj si vezl 38 nábojů. Podstatná většina strojů byla natřena pastou Zimmerit a značná část strojů měla nainstalovány ještě představné boční pancéřování, tzv. Schürzen (zástěry). Což byly pancéřové plechy o síle 5 mm, které zvyšovaly odolnost stroje proti kumulativním střelám.

Vozy Brummbär sloužily v samostatných jednotkách označovaných jako Sturmpanzer Abteilung. Tyto prapory se skládaly ze tří rot (Kompanie)  a jedné velitelské čety (Zug). Tabulkový stav roty byl 14 vozidel a velitelské čety 3 vozidla. Celkem čítal tedy prapor na plných stavech 45 strojů Brummbär. Kromě nich k praporu samozřejmě patřilo i značné množství jiné techniky - nákladních i osobních vozů, cisterny sna pohonné hmoty, vyprošťovací a opravárenská vozidla a další. Na plném stavu měl takový prapor cca 600 mužů. Od začátku výroby do jejího konce v březnu 1945 bylo vyrobeno celkem 306 kusů Sturmpanzer IV, z toho 246 jako novostavby a 60 přestavbou z poškozených tanků.

Daší nově vyvíjený stroj (samohybné dělo) měl na místo původní 210 milimetrové houfnice nainsatlován vrhač raketových střel ráže 380 milimetrů RW 61. Tento moždíř byl původně určen pro bitevní lodě jako protiponorková zbraň. Pro tak mohutnou zbraň mohl být použit pouze podvozek těžkého tanku Tiger. Firma Alkett vytvořila nejdříve dřevěné modely a teprve potom vznikl ještě v roce 1943 i první prototyp stroje. Ten byl předveden nejen armádní zkušební komisy, ale i samotnému Hitlerovi.  Otočnou věž tanku nahradila mohutná hranatá nástavba. Tento stroj s názvem Sturmtiger byl kratší, za to však vyšší než vlastní tank Tiger a byl o 8 tun těžší. Složitě musel být řešen odvod plynů po odpálení střely, kdy se tyto nesměly v žádném případě dostat do kabiny. Proto byly okolo hlavně odvodné kanály, z nichž některé vedly samotnou hlavní až k jejímu ústí. Ty potom tvořily kruh malých otvorů okolo ústí hlavně a odváděly plyny ve stejném směru, v němž startovala střela. To tvořilo po odpalu obrovský sloup plamenů. Proto musel Sturmtiger po každém výstřelu okamžitě změnit polohu, neboť tento plamen prozradil nepříteli jeho pozici. Sturmtigery našly uplatnění pouze při Ardenské ofenzívě a později už jen přo obraně vlastního Německa. Bylo vyrobeno pouze 18 kusů, které se osvědčily především při obranné činnosti. Kvůli velmi silnému pancéřování byl v podstatě jedinou možností, jak Sturmtigery zničit v boji, útok bombardovacími letouny nebo těžkým dělostřelectvem.

380-ti milimetrový samohybný minomet Sturmtiger

Existovala řada dalších samohybných děl, jako např. Grille Ausf. H & M, WD Schlepper mit 7,7cm Feldkanone 96, 10,5cm leFH 18/1 auf Geschützwagen Ivb, Heuerschrecke 10, 15cm SIG 33 auf Panzer III, 8cm schwerer Granatwerfer 34 auf Panzerspähwagen AMR, 10,5cm lFH 18/4 auf Geschützwagen Lorraine Schlepper, 15cm sFH 13/1 auf Geschützwagen Lorraine Schlepper a 10,5cm lFH 18/40 auf Geschützwagen 38 H. V květnu 1943 zahájila firma Krupp vývoj supertěžkého samohybného děla ráže 305 mm. Stroj s pracovním označením Bär (Medvěd) měl být schopen ostřelovat cíle až na vzdálenost 10 km. Jeho hlavním posláním měla být likvidace nejsilněji opevněných postavení nepřítele. Náboj pro toto dělo měl vážit 350 kg, z toho mělo být 50 kg výbušniny. Projekt Bär však nikdy neopustil rýsovací prkna, neboť jej armádní velení zastavilo dříve, než vůbec vznikl prototyp.

Plánovaná podoba těžkého samohybného děla Bär

V červnu roku 1937 byl zahájen ve firmě Rheinmetall vývoj těžkého samohybného moždíře. Dostal pracovní název Karl, ale jeho oficiální označení bylo Gerät 040. Měl to být prostředek k ničení těch nejsilnějších nepřátelských opevnění a bunkrů. Měl být schopen střílet projektily takové hmotnosti a síly, aby dokázaly prorazit velmi silnou vrstvu betonu. Jak je tedy zřejmé, byl především určen k proražení francouzské Maginotovy obranné linie. O této zbrani jsem se již více zmínil v sérii článků týkajících se benešovské SS-dělostřelecké školy.

Gerät 040 (samohybný moždíř Karl)

Jak je zřejmé z výše uvedeného popisu samohybných děl, některé stroje byly obrovskými kolosy, kde jen vlastní samopohyb byl poměrně dosti složitý a náročný. Také jejich přeprava na místo bojového použití byla velmi složitá a časově poměrně dosti náročná. Rovněž jejich zásobování náboji o velké váze nebyl jednoduchý problém.

**************************Konec 2. části************************