8.2 Atentát na Heydricha

Po napadení Sovětského svazu dne 22. června 1941 došlo v prostoru Protektorátu k zesílení odbojové činnosti, která spojovala komunisty s nekomunisty, což vedlo až vytváření Národního revolučního výboru. Hitlerovi se vzniklá situace vůbec nelíbila a obvinil z ní dosavadního říšského protektora Konstantina von Neuratha. Místo něho dne 27. září 1941 jmenoval nového zastupujícího říšského protektora pro Čechy a Moravu Reinharda Heydricha. Ten hned druhý den po nástupu vyhlásil stanné právo a zahájil tvrdé akce proti odbojářům.

To se však nelíbilo londýnské vládě, a proto na schůzce v Londýně na podzim 1941 se rozhodlo uskutečnit na Reinharda Heydricha atentát. Příprava parašutistů se konala v cípu Skotska, kde bylo výcvikové středisko. Byla ustanovena čtyřčlenná skupina pod názvem ANTHROPOID, ve složení: Adolf Opálka, Josef Gabčík, Jan Kubiš a Josef Valčík, která měla provést dne 27. května 1942 na území Protektorátu atentát na Reinharda Heydricha.

Výsadek Anthropoid, jehož členové atentát na jednoho z nejmocnějších mužů nacistické třetí říše spáchali, byl na území Protektorátu Čechy a Morava vysazen v prosinci 1941.

Na Heydricha, který každodenně absolvoval cestu ze svého sídla v Panenských Břežanech na Pražský hrad, se rozhodli spolu s Josefem Valčíkem z výsadku Silver A zaútočit v ostré zatáčce v pražských Kobylisích. Ráno dne 27. května 1942 si Heydrich přečetl noviny a nasnídal se. Potom přistoupil k oknu a díval se, jak dole před zámecký vchod právě předjíždí jeho šofér Klein s velkým, tmavým autem typu Mercedes-Benz. Někdy těsně po deváté hodině odjel Heydrich se svým šoférem ze svého venkovského sídla v Panenských Břežanech. Jeho cesta směřovala na Pražský hrad.

Když s vozidlem projížděl Kirchmayerovou třídou v městské čtvrti Praha-Libeň a chtěl zabočit do ulice „V Holešovičkách“, aby jel dále do města, pomalu jedoucímu vozu říšského protektora nejdříve vstoupil do cesty Gabčík se samopalem. Při pokusu vystřelit na osoby sedící ve voze z automatické pistole se parašutistovi vzpříčil v hlavni náboj. Současně druhý muž, Kubiš následně hodil na protektorův kabriolet bombu, která při nárazu vybuchla. Vůz sice netrefil, ale Heydrich byl v autě těžce raněn střepinami.

Po atentátu prchal jeden parašutista Kirchmayerovou třídou a ulicí „Na Kolínské“ do ulice „Na Zápalčí“ do řeznického obchodu Františka Bauera. Odtud pak pokračoval v útěku ulicí „Na Zápalčí“ k ulici „V Holešovičkách“, patrně směrem do města. Druhý parašutista uprchl na připraveném jízdním kole Kirchmayerovou třídou směrem k městské čtvrti Stará-Libeň. Parašutisti zanechali na místě atentátu jízdní kolo, dvě aktovky a automatickou pistoli. Reinhard Heydrich byl převezen do nemocnice na Bulovce, kde dne 4. června 1942 těmto těžkým zraněním následně podlehl.

Ve 12:15 hodin telefonoval K. H. Frank zprávu o provedení atentátu na Heydricha Hitlerovi. Ten Franka prozatímně pověřil funkcí říšského protektora a přísně mu zakázal jezdit bez ochranky. Po atentátu na Heydricha rozpoutali Němci v Protektorátu peklo. K. H.Frank s Kurtem Dalvege, který byl pověřen vedením protektorátních věcí, hned následný den ráno vyhlásili druhé stanné právo, začaly masové popravy a nacistický teror vyvrcholil vyhlazením obcí Lidice a Ležáky. Dne 10. června 1942 vedla stopa atentátníků prý do vesnice Lidice (toto nebylo nikdy dostatečně doloženo), která po té byla Němci vypálena a srovnána se zemí tak, aby zmizela z mapy světa. Všech 172 mužů bylo postříleno u zdi Horákova statku, ženy byly odvezeny do koncentračních táborů a malé děti dány na převýchovu do německých rodin.

Snaha za každou cenu potrestat viníky vedla k masovému zatýkání a popravám. Většina příslušníků domácího odboje, kteří spolupracovali s parašutisty, a to včetně jejich rodin, byla popravena v koncentračním táboře Mathausen. Po třítýdenním marném pátrání gestapa po atentátnících byla vypsána odměna 10 000 000 korun za podání informací k dopadení pachatelů. Tato byla dokonce navýšena celkově až na 20 000 000 korun – 10 miliónů nabídl Berlín a 10 miliónů protektorátní vláda.

Výsadkáři se skrývali přes tři týdny v kostele v pražské Resslově ulici. Nakonec je jeden z nich, Karel Čurda, zradil. Dne 16. června 1942 přišel do vedoucí úřadovny státní policie v Praze protektorátní příslušník Karel Čurda a tvrdil, že poznává jednu z aktovek zanechaných na místě činu. Posléze se zjistilo, že i on je parašutistou. Aktovku prý viděl před atentátem v bytě manželů Svatošových. Patřila jinému parašutistovi a v ní byla uložena jemu známá automatická pistole. Jeho udaný osobní popis se podobal na parašutistu Josefa Gabčíka a jeho kamaráda Jana Kubiše. Vyzradil však všechny ilegální sítě úkrytů, prozradil jména i adresy těch, kteří v Praze, Pardubicích, Bělohradě, Plzni a jinde poskytovali parašutistům pomoc a ubytování. To hlavní však Karel Čurda neznal a to – kde jsou Gabčík s Kubišem ukryti. Gestapo začalo zatýkat prozrazené občany a následně tvrdě a brutálně vyslíchat jednotlivé zatčené osoby. Úkryt nakonec prozradil mladý Vlastimil Moravec, syn manželů Moravcových, které Čurda označil jako možné schovávače atentátníků. V předběžné zprávě Gestapa o výsledku šetření je uveden následující text: „Skutečnost, že Vlastimil Moravec po dlouhých výsleších a přemožení značného vnitřního odporu prozradil místo pobytu parašutistů, se vysvětluje tím, že se měl při objevení státní policie podle příkazů Bartoše ve zmíněném kostele ukrýt sám. Další pokyn pro tento úkryt vznikl výpovědí Krupkové.“ Toto pak při výslechu potvrdil další ze zatčených – Jan Zelenka – Hajský, tj. osoba, která přivedla jednotlivé parašutisty právě do úkrytu v kostele.

Na základě jeho a dalších získaných informací se německé policii podařilo parašutisty vypátrat v kryptě chrámu svatého Cyrila a Metoděje poblíž Karlova náměstí. Dne 18. června 1942 ráno ve čtvrt na pět byla proti pražskému pravoslavnému kostelu Cyrila a Metoděje v Resslově ulici podniknuta akce státní policie a gestapa s cílem prohledat chrámové katakomby. Na německé straně se akce zúčastnilo téměř 800 mužů. Po vniknutí dovnitř kostela se část parašutistů bránila před komandem gestapa a policie střelbou z kůru a galerie kostela. Po několika hodinách boje byli tři parašutisté zastřeleni. Gestapo ale našlo v kostele jeden plášť navíc a netušilo, že další stopa povede ke kryptě, kde se schovávali další parašutisté. Kněz, který se běhen 14 dní staral o utajení a úkryt parašutistů v kostele, dostal od gestapa rozkaz, aby vstupním otvorem do krypty parašutisty několikrát vyzval, aby se vzdali. Odpověď zněla „Nikdy!“. Nacisté se všemi možnými způsoby snažili kryptu dobýt – používali k tomu ruční granáty, slzný plyn i vodu, kterou hasiči začali pouštět otvory do krypty, ale parašutisté vytlačovali hadice pomocí žebříku z otvorů ven. Nastal těžký boj. Nakonec se sami zastřelili posledním nábojem, který si šetřili, aby je gestapo nedostalo živé. Tito parašutisti byli identifikováni jako atentátníci na Reinharda Heydricha. Identifikace se zúčastnil i sám Čurda. V kostele padli následující parašutisté: Josef Gabčík (výsadek ANTHROPOID), Jan Kubiš (výsadek ANTHROPOID), Josef Valčík (výsadek SILVER A), Adolf Opálka (velitel výsadku OUT DISTANCE), Josef Bublík (výsadek BIOSCOP), Jan Hrubý (výsadek BIOSCOP) a Jaroslav Švarc (výsadek TIN). Okupanti popravili i biskupa Gorazda za to, že jim poskytl úkryt.

Zrádce Karel Čurda (rovněž člen výsadku OUT DISTANCE) dostal odměnu 5 miliónů korun a dvoupokojový byt a začal žít nový život po boku nové ženy - nacistky. Současně si změnil jméno na Karel Jerhot. V dalších třech válečných letech byl konfidentem Gestapa a udavačem. V dochovaném zápisu Gestapa o Čurdově výpovědi lze zjistit i jeho pohnutky, které ho vedly ke zradě. V zápisu je uvedeno, že „Jako motiv svého přihlášení se uvedl, že zná zprávu z tisku o zastřelení rodičů parašutisty Pechala a že se obával, že jeho matku, na které lpí, by stihl stejný osud.“

Po osvobození Československa chtěl zmizet, byl ale zatčen a po dvouletém věznění byl postaven před soud. Po jeho odsouzení k trestu smrti skončil po právu v dubnu 1947 na šibenici. Rovněž K. H. Frank byl po osvobození v roce 1945 souzen a odsouzen k trestu smrti. Následně byl na Pankráci ve věznici veřejně pověšen.

8.3 Akce organizované čs. vojenským velením v SSSR

Oddíl pro zvláštní úkoly v rámci čs. vojska v SSSR

Na východní frontě používaly československých občanů k výsadkovým akcím na Němci okupovaném území převážně sovětské zpravodajské organizace, např. vojenská zpravodajská služba GRU (Gossudarstvennoje razvedyvajemoje upravlenie, což byla ve skutečnosti IV. Hlavní správa NKVD), dále Komunistická Internacionála respektive její československá sekce v podobě moskevského vedení KSČ, přímo podléhající NKVD (Narodnyj kommisarijat vnutrennich děl), nebo jím kontrolované. Tyto výsadkové operace probíhaly bez souhlasu a za zády Československé vojenské mise v SSSR (ČsVM), která byla přizvána ke spoluúčasti jen na některých operacích. Do konce roku 1943 bylo provedeno minimálně 30 výsadkových operací s použitím 60 parašutistů československé státní příslušnosti.

Oddíl pro zvláštní úkoly

Dne 15. března 1944 vznikl v rámci československého vojska v SSSR Oddíl pro zvláštní úkoly (označován jako oddíl ZÚ), který se již aktivně podílel na výsadkových operacích do Němci okupovaných zemí v oblasti východní fronty. Tento útvar byl vytvořen jako přímá podpora povstání v oblasti Slovenského štátu a bývalé Podkarpatské Rusi, v samotném závěru války i na území Protektorátu Böhmen und Möhren. Výstavbu této jednotky, její materiální a technické zabezpečení, výcvik a vlastní nasazení na území bývalé ČSR všemožně podporoval náčelník ČsVM v SSSR plk. gšt. Heliodor Píka. Příslušníci oddílu ZÚ byli vybíráni z řad 2. československé samostatné paradesantní brigády nebo náhradního praporu. Jednotka byla též postupně doplňována dobrovolníky z předchozích let, kteří již prodělali zpravodajský a paradesantní výcvik a zúčastnili se výsadkových operací v rámci GRU nebo NKVD.

 Do funkce velitele oddílu ZÚ byl vybrán škpt. pěchoty Josef Knop, jeho zástupcem byl kpt. pěchoty Karel Černý. V samotném počátku oddílu ZÚ působil ve výcvikové sekci kpt. pěchoty Ludvík Engel, později výcvik zajišťovali příslušníci Rudé armády, československého generálního štábu a instruktoři od 2. československé paradesantní brigády. Sídlem oddílu ZÚ byl areál Velitelství československých jednotek v SSSR v Jefremově. K 25. březnu 1944 dosáhl počet příslušníků oddílu počtu 111 mužů, z toho byli 3 důstojníci, 12 rotmistrů a 26 poddůstojníků. Obsah i doba trvání výcviku v délce jednoho měsíce byla rámcově stanovena náčelníkem štábu velitelství československých jednotek mjr. gšt. Janem Pernikářem.

Po organizačních změnách a celkové reorganizaci velení československého vojska v SSSR opustil dne 25. dubna 1944 oddíl ZÚ Jefremov a přesunul se do Sadagury, kde spadal pod nově vzniklé velitelství 1. čs sboru v SSSR. Zde byla jednotka vedena jako rota zvláštního určení a jejím velitelem se stal ppor. pěchoty Josef Černý. V Sadaguře spadala jednotka pod 2. oddělení štábu 1 čs. sboru, v jehož čele stál škpt. pěchoty Ludvík Engel. K 25. červenci 1944 byla rota ZÚ v plné bojové připravenosti v počtu 64 osob, z toho 5 důstojníků, 58 poddůstojníků a 1 instruktora Rudé armády. Rota ZÚ, jejíž stav činil k 6. 10. 1944 počtu 175 mužů (včetně osob dlouhodobě odvelených do kurzů, škol a osob vzdálených např. služební cesty, nemocnice apod.) prováděla ofenzivní hloubkový průzkum v německých liniích, podílela se na bojové činnosti a výsledky předávala v šifrovaných zprávách radiovými stanicemi 2. oddělení 1. československého sboru. Tyto mise trvaly v délce několika týdnů a byly letecky zásobovány potravinami, municí a náhradními akumulátory. Z této jednotky byli také vybíráni jednotlivci nebo sestavovány malé skupiny, které prováděly diverzní činnost v rámci sovětských zpravodajských organizací nebo se podíleli samostatně na vlastních výsadcích směřujících převážně do oblasti Slovenského štátu, Podkarpatské Rusi a Ukrajiny. Posledním velitelem roty ZÚ byl por. pěchoty František Slavíček. Jednotka byla reformována v rámci přechodu československé armády k mírové organizaci 25. května 1945 a její příslušníci byli demobilizováni nebo přemístěni k tvořícím se zpravodajským oddělením u jednotlivých vojenských oblastí. Českoslovenští parašutisté se zúčastnili na východní frontě v letech 1941 – 1945 celkem 136 výsadkových operací.

Partyzánské hnutí na Vysočině podporované UŠPH

Partyzánský výcvik a vlastní výsadky, které směřovaly do ČSR, organizoval a materiálně technicky zabezpečoval Ukrajinský štáb partyzánského hnutí (UŠPH) v Kyjevě složený z 1., 3. a 4. Ukrajinského frontu. Od 26. září 1944 byl pověřen vysíláním partyzánských skupin do Československa partyzánský štáb 1. Ukrajinského frontu pod velením plk. Bovkun-Kozlova. Od 1. ledna 1945 pak přešla tato kompetence na partyzánský štáb 4. Ukrajinského frontu pod velením plk. Pogrebenka. Ke dni 22. ledna 1945 působilo na území Československa 44 partyzánských svazků, 11 brigád a 9 oddílů, zahrnujících přibližně 10 000 osob.

V oblasti Vysočiny byly z východní fronty vysazeny tyto desanty: TYRŠ (25. 10. 1944), JAN HUS (26. 10. 1944), KOMENSKÝ (22. 1. 1945), STAS (20. 2. 1945), SATKO (25. 3. 1945), KIROV (25. 3. 1945) a MAYER (26. 4. 1945). Jednotlivé paraskupiny posílily partyzánské hnutí a spolupracovaly s brigádami a oddíly Jermak, Krylov, Stalin, Vperjod, Zarevo, Promin, Kozina a Mistr Jan Hus.

9. Závěr

Význam leteckých výsadkových jednotek v pozemních a námořních operacích neskončil s 2. světovou válkou. Tato zbraň - druh vojska má dobrý důvod své existence i v současnosti, poněvadž ji lze dobře a především rychle přepravovat na určené místo. Je cenným nástrojem pro mezinárodní armádu nebo vojenskou policii států NATO či Evropské unie, která má za úkol potlačit ozbrojené nepokoje nebo dílčí vojenské konflikty, které ohrožují celosvětový mír.

Zdroje:

1. kniha V. Kühna: Němečtí parašutisté ve II. světové válce, Jota, 1995

2. kniha Kpt.Miksche: Parašutisté, 1943 (překlad kapitol získán z webu)

3. Vojenský historický archiv Praha

4. Národní archiv Praha

5. Archiv bezpečnostních složek Praha – fond 325

6. Kokoška Stanislav: Cvičiště zbraní SS Böhmen 1942 – 1945

7. http://forum.axishistory.com

8. http://www.wikipedie.cz

9. http://www.fronta.cz/

10. http://www.panzernet.net/

11. http://bobo-lukova.webgarden.cz/

12. http://www.indiannet.eu/

13. http://forum.valka.cz/

14. Český rozhlas – reportáže o WWII

15. http://tn.nova.cz/ - reportáže o WWII

---------------------------------------Konec 9. části----------------------------------------

                                                                                    Autor: Velč