Začátek 19. století

            Zámek Tvoršovice patřil rakouskému maršálovi a účastníku Napoleonských válek Janu Josefu Václavu Radeckému.

Ve Tvoršovicích byla u č. p. 14 postavena zděná (z režných cihel) výklenková kaplička se zvoničkou, je Panny Marie a má dva zvonky, ve štítu má stylizované Boží oko.

Počátkem století byla v květnu, obyčejně ve čtvrtek, v Boží přírodě u kapličky Panny Marie Lurdské v Podmračí, konána za přítomnosti knížecí rodiny májová pobožnost, přičemž arcivévodská kapela hrávala některou z mariánských písní.

Bývalá radnice (č. p. 230) na Velkém rynku (dnes Masarykovo náměstí) je uváděna jako patrový dům v přízemí s kupeckým krámem.

V této době setrvávala řemeslná výroba na starých principech, pouze vzrůstal počet mistrů běžných potravinářských řemesel, zanikala odvětví řemeslné textilní výroby, rozvíjela se manufakturní a průmyslová výroba. Udržel se jen 1 stávkařský mistr, soukeníci a barvíř, zaniklo tkalcovské řemeslo. Rozšířili se pouze pernikář, rukavičkáři, kolář, soustružníci, pokrývači a hodinář.

Zámecký park u zámku Konopiště dostal empírovou úpravu a byl postaven i nádherný skleník.

Ke školní výuce se začaly využívat nevyhovující prostory a začaly se budovat ve spádových obcích nové školní budovy.

Od začátku tohoto století je na mlýně v Podělusích uváděn mlynářský rod Kulíků.

19. století

V průběhu tohoto století bylo hradiště Týneckého hradu zastavěno bizarními domky řemeslníků zaměstnaných ve vrtbovské továrně na kameninu a byla vystavěna nová tovární budova (dnešní kulturní centrum).

1800

            Císař František II. zavedl „daň třídní“ na všechny příjmy obyvatelstva (u vrchnosti ve výši 45%, u poddaných 15%, u židů 30% ostatních dle velikosti příjmů od 2,5% do 20%.

Od tohoto roku měly bankocetle charakter státovek.

V Úročnici byla postavena usedlost č. p. 18, na pozemku odděleného od pozemků patřících k č. p. 3.

            Šenkýřem v Jírovicích byl Vojtěch Brejla č. p. 15.

            Benešov se za částku 18 000 zlatých vykoupilo z poddanství od Konopiště.

            František Josef hrabě z Vrtby s Benešovským magistrátem a měšťanstvem uzavřel smlouvu čili reluiční kontrakt učinili, dle něho město za cenu 10 000 zlatých úplné osvobození od svazku poddanského obdrželo, čímž v řadu měst ochranných vstoupilo. Ochranná vrchnost podržela právo honu a vaření piva, dovoz cizího piva však nebyl zakázán. Město obdrželo vlastní magistrát s purkmistrem, 1 zkoušeným a 2 nezkoušenými radními, 1 městským zástupcem a 2 representanty. Současně hrabě byl po příbuzných posledním z rodu a později zdědil po příbuzných panství Křimice, Žinkovy a Nekmíř.

Týnecká manufaktura na výrobky z jemné kameniny dosáhla takové dokonalosti, že mohla být prodávána bez obav před konkurencí pražské továrny na kameninu. V týnecké továrně na jemnou kameninu byl kontrolorem a později dílovedoucím Willibald Insamb (do roku 1802) a modelářem Jan Votýpka (do roku 1801)

            V Bukovanech bylo 17 selských usedlostí, 9 chalupnických usedlostí, 3 chalupy byly dominikální, panské, pastouška byla v č. p. 21, kovárna v č. p. 5 a krčma v č. p. 4, na místě dnešní hasičské zbrojnice stála kontribuční sýpka.

Ve Václavicích byl zřízen farní úřad s matrikou narozených a patřila k němu i obec Hrusice. V tomto roce obce Týnec nad Sázavou, Pecerady, Bukovany a Krusičany připadly pod farní úřad Týnec nad Sázavou.

1801

Rychtářem v Ouročnici byl František Marek a konšelem Martin Kříž.

Císař František II. zrušil mimořádnou válečnou daň, ale zvýšil vojenské dodávky obilí a zemědělských produktů. Současně nařídil nové odvody do armády.

          František Josef hrabě z Vrtby obdržel dvorním dekretem výrobní privilegium na výrobky z kameniny (zemské oprávnění k výrobě), dostal právo otevírat sklady týnecké kameniny ve všech městech Rakouska. Zájem o výrobky byl takový, že brzy začal rozšiřovat výrobu. Výrobky byly ovlivněny rokokem, anglickou kameninou z Leedsu a velmi oblíbená byla figurální plastika. Oblíbené byly i jídelní soubory a vázy.

Mlýn na Konopišťském potoce (dříve se nazýval Bystrý) u Poříčí nad Sázavou prodal mlynář Václav Spálenský mlynáři Jakubu Pilátovi.

Pro nemoc předal mlynář Josef Prášek svému synovi Janovi Práškovi.

Týnecká manufaktura dostala dekretem tzv. „zemské oprávnění“, mohla prodávat a zřizovat sklady ve všech hlavních městech monarchie, užívat ve štítě císařského orla a v názvu mít označení „c. k. privilegovaná továrna“. Manufaktura užívala název „K. k. priv. Graf. Fr. Wrtbysche Teinitzer Steingutfabrique“. V Praze měla manufaktura vlastní malírnu. Odborným dělníkem (fabrikantem) byl Christian Dröhse (z Karlovarska). Popis manufaktury – 2 velké pece pro hrubé pálení, 2 pece pro hladké pálení, velká samostatná pec, další velká pálící pec ve zvláštní budově, 2 menší pece pro malované předměty, 1 pec zkušební, 2 šlapačky na zpracování hlíny, stoupa, 3 kotle k vaření surovin, anglický stroj na vytáčení koflíků, vytáčecí stroj pro různé výrobky, velký lis, 16 prostorných dílen, sklady pro skladování forem a výrobků, byt správce a písaře, 13 příbytků pro ženaté dělníky, na řece Sázavě stála 1 stoupa s 5 stupníky pro přípravu materiálu na polevu, pracovalo zde 16 odborných dělníků a každý měl k ruce učně a nádeníka. Je doložen i tiskací lis.

1802 

            V tomto roce (na základě tzv. reluiční smlouvy z roku 1800), po schválení panovníkem dne 4. 11., se obyvatelé Benešova vykoupili z poddanství Františka hraběte z Vrtby, za deset tisíc zlatých, a tak skončila jejich závislost na Konopišti a jeho majitelů. Hrabě dal souhlas s povýšením města na tzv. „ochranné město“, které tak zůstalo v jeho jakémsi „ochranném“ svazku. Dalších 30 let se benešovští u císaře snažili dosáhnout prohlášení za municipální město a tak zrušení definitivních vazeb na konopišťské panství.

            Ve Václavicích se narodil dne 1. 10. Josef Slavian Votýpka, syn Josefa Votýpky, učitele, žák Jungmannův, druh Vinařického, Čelakovského, Slámy, Jirsíka, Pešiny. Byl správcem ústavu slepců v Praze, notář arcibiskupský a sekretář vikariátní, Vikář Příbramský. Zemřel 14. 9. 1870.

            Usedlost č. p. 22 ve Václavicích se rozdělila na č. p. 22 a 34. Mimo usedlosti byl v obci kostel, fara (č. p. 13 a škola (č. p. 35). Vlastníci všech usedlostí platili daně, konali vojenské přípřeže, odváděli faráři desátek, a vrchnosti konopišťské každoročně 49 kop 464 rýnských (as 600 Kč), do panské flusárny 31 strychů nefalšovaného dřevěného popele za cenu po 8 groších, do panského sklepa 1 ½ libry konopného přediva, na panských pozemcích konali robotu -  1 024 dní pěší a 1 404 dní s potahem a dobrým nářadím.

            Ve Václavicích se narodil Josef Votýpka (Wotýpka) katolický kněz a autor náboženských a pedagogických spisů.

V Benešově se narodil dne 31. 12 dr. Karel Emanuel Ulrich městský fyzik, lékař lidumil, purkmistr města Benešova.

Šenkýřem v Chářovicích byl Jiří Žížala.

Císař František II. zrušil doživotní vojenskou službu a zavedl tzv. „kapitulace na určitý počet let (pro pěchotu a vozatajstvo – 10 let, pro jezdectvo – 12 let, pro dělostřelectvo a ženisty – 14 let).

V týnecké továrně na jemnou kameninu byl kontrolorem Jakub Senft (do roku 1832), točířem Antonín Baláž a odborným dělníkem (fabrikantem) Jan Nemlel (do roku 1809) a Vojtěch Chobotský.

Mlýn v Nespekách postoupil svému synovi Jakubovi mlynář Jakub Bareš.

1803

            Farářem v Poříčí nad Sázavou byl P. Josephus Heltzl (parochus).

            Mlynářem v Kožlí byl Matěj Paris a královskou svobodnicí v Přibyšicích Anna Mlíkovská.

              Usedlost č. p. 19 ve Václavicích se rozdělila na č. p. 19 a 33.

V týnecké továrně na jemnou kameninu byl dílovedoucím Johann Kristian Krüger (do roku 1833)a odborným dělníkem (fabrikantem) Josef Vázovský.

Z tohoto roku je empirová lampa na věčné světlo z kostela svaté Anny v Benešově.

1804

České země postihla velká neúroda, která přispěla k nárůstu drahoty a bídy. Později došlo i k hladovým bouřím, stoupaly ceny, objevil se nedostatek potravin a velké množství papírových peněz.

Od roku 1804 se začalo s výstavbou silnic podle nového systému takzvané "dobrovolné konkurence" vrchností s poddanými, kteří převzali po předchozí dohodě s obecními rychtáři povinnost přispět na stavbu cesty podle daňové povinnosti a vzdálenosti té které obce od projektované silnice. Poddaní byli nuceni převzít manuální práce a dovoz materiálu, vrchnosti tento materiál nakupovaly a na své náklady prováděly stavby kanálů, můstků, a další drobné práce. Umělé silnice bývaly 5 - 7 sáhů široké, s tvrdým podkladem a příkopy po stranách. Staré dřevěné mosty rovněž nevyhovovaly narůstající frekvenci dopravy a byly nahrazovány mosty železnými. Výstavba hlavních silnic včetně Linecké cesty vedoucí přes Poříčí nad Sázavou a Benešov byla ukončena v polovině 19. století. Po dokončení prací měly být okraje nových cest zpevněny osazováním stromů. Kolem hlavních, ale i vedlejších silnic vyrostly aleje akátů, topolů a především ovocných stromů. 

V týnecké továrně na jemnou kameninu byl modelářem Gottfried Oswald (do roku 1821), malířem Nicolaus Germain a odborným dělníkem (fabrikantem) Petr Faypel z Luxemburku) a Jan Šmakal (do roku 1830) a František Šmakal (do roku 1818).

Dům č. p. 231 v Benešově koupil František Šípek, v přízemí byl hostinec a ve frontě proti domu č. p. 76 byl taneční a divadelní sál.

1805

Mlýn v Nespekách prodal Jakub Bareš za 2 300 zlatých mlynáři Václavu Spálenskému, ten mlýn rozšířil na tři složení a zachoval zde i stoupu, ještě zřídil i pilu.

Mlýn č. p. 1 v Brodcích prodal mlynář Jan Černík mlynáři Janu Krohovi z Poříčí nad Sázavou.

Mlýn v Týnci nad Sázavou mlynář Jan Prášek prodal svému bratrovi Františku Práškovi.

1805 – 1810

            V období od roku 1805 do roku 1815 dochází v některých obcích k přečíslování domů.

V týnecké továrně na jemnou kameninu točířem Václav Vrba (do roku 1845) a odborným dělníkem (fabrikantem) František Fotr (Votr, do roku 1837). Manufaktura měla prodejní sklady – v Týnci (velký), v Praze, ve Vídni, Linci, Bratislavě, Jihlavě, Německém Brodě, Brně, Plzni, Táboře, Klatovech, Kolíně, Českých Budějovicích, Jindřichově Hradci, Písku, Lemberku, Teplicích, Liberci, Chomutově, Litomyšli a Velvarech. Měděné desky a další pomůcky pro tištěný dekor – s obrazy zámků Konopiště, Žinkovy, Křimice, hradů Zbořený Kostelec a Týnec a města Benešov. Připomínají se malíři – Nicolaus Germain, František Rebetz, Moser, Fronek a Zappe (snad Ignác Zappe).

Zemřel dne 6. 1. 1809 Josef Jaroslav Schaller benešovský rodák autor „Topografie království českého.

           V Městečku se připomíná, jako osedlý Jan Zazvonil.

Později v roce 1805 došlo (těžko napsat, zda ihned ve většině obcí, nebo jen v jejich části) oproti číslování při zavedení josefínského katastru k přečíslování. Proto dochází k nesrovnalostem při zápisech do matrik. Jednou je dům uváděn podle starého čísla, jindy podle nového.

Školský zákon opětovně vyhlásil povinnou školní docházku pro děti od 6 do 12 let (od tereziánské doby podruhé).

V roce 1806 byli knězem v Poříčí nad Sázavou P. Josephus Heltzl (parochus) a porodní bábou Dorota Šašková.

              Založen Soukenický cech Benešov.

V roce 1806 se na statku „Vilímkově“ na Chvojenci (Chvojínku) dne 21. 1. Narodil František Vilímek, pozdější děkan ve Spáleném Poříčí a vikář Rokycanský.

         Václavská a benešovská farnost patřily pod vikariát bystřický, vikář František Novák z Louňovic.

V roce 1808 vlastnil na Chvojínku statek č. p. 15 královský svobodník Pavel Sazima.

V roce 1808 byla porodní bábou na Chvojínku Dorota Chobotská.

            V Úročnici byl v roce 1809 postaven dům č. p. 17 a v roce 1816 dům č. p. 16.

            Při kopání základů k nové škole ve Václavicích na Malé straně, stavěné v místě školy dnešní č. p. 35, při malostranském hřbitově, „na spáleništi se přišlo na grunty budoví, z kterýchžto způsobí, nejeden na dům farní myslil“.                       

             Do tohoto roku stála dřevěná školní budova ve Václavicích v místě dnešního č. p. 2, měla jednu vyučovací světnici (dvě třídy?) a spolu byt učitelův. Po postavení nové školy vrchnost budovu zdarma ponechala Jakubu Friedmanovi, vrchnostenskému sklenáři. Nová škola byla postavena v místě dnešní školní budovy, byla z kamene a cihel na vápno a byla kryta taškami. Budova měla jedinou učebnu a byt pro učitele (dvě světnice/pokojíky, kuchyně, komora pro učitele a pod budovou byl důkladně dělaný klenutý sklep. V rovné čáře byl ke škole přistavěn chlév na dva kusy hovězího dobytka a malá stodola. Proti školní budově na jih stály tři malé chlévce. Při kopání základů se přišlo na spáleniště a základy snad dřívější tvrze. Kantor měl zapůjčen kousek polí od kostela za kostelní zpěv a hru na varhany. Chodily do ní děti z Václavic, Přibyšic, Tismi, Vatěkova, Zbožnice, Žabovřesk, Úročnice, Hrusic a Chrášťan.       

 

1809

Mlýn na Konopišťském potoce (dříve se nazýval Bystrý) u Poříčí nad Sázavou předal mlynář Jakub Pilát svému synu Janovi a odešel na výminek.

Mlýn v Nespekách od Václava Spálenského koupil v listopadu mlynář Tomáš Hrubant. Za něho se uvádí i slup pod koly na odchyt ryb.

1810

Mlynář Tomáš Hrubant prodal mlýn v Nespekách mlynáři Antonínu Bejšovci za 19 900 zlatých.

1811

            Finančním dekretem ze dne 20. 2. byl vyhlášen v Rakousku státní bankrot, bankocetle i mince devalvovaly 1 : 5. Dosavadní bankocetle byly vyměněny za tzv. „šajny“ (papírové), vzájemný kurz byl 2 : 5.

Dne 1. 6. Byl vydán první všeobecný občanský zákoník, který zavedl v Rakousko – uherské monarchii (mimo Uhry) jednotné občanské právo.

Napoleonské války přinesly v tomto roce státní bankrot, tehdy se poprvé objevily těžké měděné mince v hodnotě 15 a 30 krejcarů.

            Porodní bábou v Krusičanech byla Mariana Havlíčková.

            Byla zavedena jednotná vojenská služba na 14 let.

V týnecké továrně na jemnou kameninu byl malířem Josef Gut (do roku 1814).

Mlynář Antonín Bejšovec prodal mlýn v Nespekách mlynáři Václavu Hanzlíkovi. Ten jej za několik měsíců prodal mokřanskému mlynáři Janu Zíkovi.

Mlýn v Týnci nad Sázavou mlynář František Prášek manželům Janu a Kateřině Svobodovských.

1812 - 1813

            V Benešově se narodil Karel Vladislav Zap (*1812, †1870). Byl účastník pražských událostí roku 1848, svými překlady a historickými spisy, např. Českomoravskou kronikou, působil na vlastenecké uvědomění benešovských občanů, což bylo v jeho době velmi cenné. Osvětu na poli historie i politiky šířil i jako středoškolský profesor na benešovském gymnáziu.

            Benešovským farářem, který po rekatolizaci spravoval filiální kostel ve Václavicích, byl František de Paula Vaněk, první reálný benešovský děkan.

               V Benešově se narodil zeměpisec, archeolog a historik starého umění českého Karel Vladislav Zap (†1871), překládal slovanskou literaturu a je autorem populární Českomoravské kroniky.

Byla rozšířena továrna na týneckou keramiku o nově postavený objekt dílen/manufaktury (dnešní kulturní dům, č. p. 2, bývalý zámeček z roku 1762, kulturní nemovitá památka pod číslem rejstříku 15204/2-3970), empírová stavba palácového typu (rozlehlý raně klasicistní objekt, trojúhelníkový štít s tympanonem, doplněný štukovou výzdobou, strohá stavba, geometricky členěná, obdélník o rozměru 18,25x81,7 m, 3 velké válcové pálící pece, 20 točířských stolic a 1 stolice modeléra) s památkově chráněnou mansardovou střechou a s trojúhelníkovým štítem s vrtbovským znakem v průčelí. Továrna (provoz ukončen v roce 1866) byla později Ferdinandem d´Este přeměněna na hotel. Později zde měl být ústav pro duševně choré či trestnice.

            Od roku 1812 se do matrik povinně zapisovalo datum narození dítěte.

            Od roku 1813 se do matrik zapisovalo i jméno porodní asistentky (porodní báby).

1814

Mlýn v Týnci nad Sázavou manželé Jan a Kateřina Svobodovští prodali mlynáři Janu Hoblovi.

V týnecké továrně na kameninu byl odborným dělníkem (fabrikantem) Jan Dřízhal.

1815

            K týnecké manufaktuře na kameninu přikoupil František Josef hrabě z Vrtby sázavský mlýn (u řeky Sázavy pod hradem).

Mlýn č. p. 1 v Brodcích prodal mlynář Jan Kroh mlynáři Josefu Zdimčímu.

Mlýn v Týnci nad Sázavou mlynář Jan Habl prodal hraběti Františku Josefu z Vrtby, neboť starý  stupník u mlýna již nestačil výrobě kameniny, proto vrchnost koupila mlýn. Byla znovu zřízena hráz u mlýna, aby se získala větší energie pro drtiče hlíny a zvětšila se příprava surovin a výroba glazury. Mlýn nemlel zrní, ale hlínu.

1816

            Farářem v Tejnici byl Josephus Kautny (curatus).

            Porodní bábou v Bukovanech byla Mariana Přeučilová.

            Od tohoto roku stála uprostřed kašny za zděnou obrubou v Benešově naproti chlebným krámům socha svatého Floriána.

1817

              Dne 23. 12. byl vydán patent o zavedení nové berní soustavy, jeho základem měl být přesný soupis a trigonometrické vyměření veškeré půdy, výsledkem byl tzv. „stabilní katastr“, každá obec obdržela tzv. „indikační skicu“ (katastrální mapu v měřítku 1:2880). Práce skončily v roce 1861.

1818 – 1820

V roce 1818 splatilo město Benešov relutum (viz rok 1802) v celkové výši 10 000 zlatých.

V Městečku se připomíná jako osedlý Jan Dráb ml.

V roce 1818 se Magistrát města Benešova rozhodl rozšířit a přestavět stávající radnici (č. p. 224) a přikoupil od Jana Hřebíčka parcelu a sousední dům, následně byl zbořen (dnes č. p. 223). Dne 7. 4. byl položen základní kámen ke stavbě nové radnice, účast – hejtman Berounského kraje P. Platzer, purkmistr Josef Brun, zkoušený radní František Slach, nezkoušený radní Hynek Gabriel, duchovenstvo a další. Stavbu radnice provedli stavitelé František Čermák, J. Bečka a tesařský mistr P. Polata. Při hloubení základů pak byl nalezen hluboký sklep, rozvětvující se do 7 chodeb. Stavební dřevo vozili v rámci roboty poddaní z Bedrče. Na špičce věžičky byla osazena pozlacená benešovská osmicípá hvězda. V jižní straně budovy byl nad vjezdem – průjezdem nápis latinský – Securitati Legum Ac Civium Humanitati („Bezpečnosti zákonů a lidskosti občanů“), počáteční latinská písmena odpovídají jménu prvního radního Slacha. Stavba stála 26 000 zlatých.

Od roku 1818 byl farářem v Poříčí Antonín Hikeš (Hikesch), do roku 1820. Po něm František Pfuster, do roku 1833.

V roce 1818 vyrobila týnecká továrna na kameninu 79 440 kusů výrobků (váha 300 kg).

V Benešově bylo v roce 1819 obnoveno gymnázium v piaristické koleji, správce školy Reinold Czastek pečoval v té době o 63 žáků. O obnovení gymnázia se zasloužili bohatí měšťané a vrchnostenští úředníci z Konopiště, neb dlouhodobě nesouhlasili se zrušení gymnázia v době reformy školství zavedeného císařovnou Marií Terezií v roce 1778. Gymnázium působilo v piaristické koleji vedle hlavní školy a mělo přes 100 žáků ročně.

              Rychtářem ve Václavicích byl Jan Vitejček (č. p. 3), byl to poslední václavský rychtář.

              V benešovském děkanském kostele svatého Mikuláše vznikla empírová křtitelnice ve formě nástěnného levaba. Na stěnách kostela visí cyklus výjevů ze života svatého Klimenta od I. Raaba. Hrotitý figurální oblouk má na čelní straně štukovou barokní draperii. Před kostelem jsou sochy svatého Floriána a Jana Nepomuckého.

Po smrti lékárníka Josefa Bruny byla v roce 1819 prodána lékárna „U zlatého orla“ (č. p. 4) v Benešově za 11 600 zlatých vídeňského čísla manželům Pavlu a Anně Petterovým.

V letech 1818 až 1820 byla v Benešově přestavěna pozdně gotická stará radnice (č. p. 223), byla postavena střední věž, dnešní justiční palác na Masarykově náměstí.

V roce 1818 byl farářem ve Václavicích František Vaněk.

V Benešově byla zbořena Svatojánská kaple, dřevěnou vyřezávanou sochu svatého Jana Nepomuckého z ní koupil lékárník Josef Dlabola.

V roce 1819 byl znovu potvrzen aboliční patent.

V roce 1819 byl farářem v Poříčí Johannes Koller.

V Benešově byla v roce 1819 rekonstruována budova bývalé radnice (později berní úřad a okresní soud), jednalo se o přestavbu prvého poschodí.

Od roku 1819 byl farářem Týnecké fary Josef Löwl, do roku 1833.

V roce 1819 bylo znovu otevřeno piaristické gymnasium v Benešově, jen 4 třídy, bylo to na přímluvu kancléře hraběte Lažanského a pražského arcibiskupa Václava Leopolda Chlumčanského z Přestavlk.

V roce 1820 byla v Tismi na návsi postavena zděná kaplička se samostatným prostorem a zvoničkou (opravena byla v roce 1993).

V roce 1820 zasadil u luk „Širokých“ František Klenovec z Úročnice č. p. 16 vrbu. Na ní byl později připevněn svatý obrázek a od té doby se tam říká „U obrázku“.

V Benešově byla roku 1820 dostavěna radnice, bylo to za úřadování zkoušeného magistrátního rady Slacha, jehož jméno ukazují počáteční písmena průčelního nápisu „Securitati Legum Ac Civium Humanitati.“ – Bezpečnosti zákonů a vzdělanosti občanů.

 Mezi odbornými dělníky (fabrikanty) týnecké manufaktury na kameninu se uvádí Tomáš Svoboda z Bukovan (do roku 1842).

               Ve Vidlákové Lhotě byl mistr kolářský Petr Špála z č. p. 2.

               Založen Mydlářský cech Benešov.

               V Městečku se připomíná jako osedlý Jan a Barbora Barochovští.

         V Benešově v roce 1820 začal působit první promovaný lékař Med. Dr. Jakub Kupferschmidt, byl praktický lékař, pečoval o chudé, sledoval výskyt nakažlivých chorob apod.

1819 - 1858

             Druhé vojenské mapování – mapování předcházela geodetická triangulace a využilo katastrální mapování z počátku 19. století.

20. léta 19. století

               „Pivničkovský grunt“ č. p. 100 na dnešním Masarykově náměstí (dnes Městský úřad) vlastnil krejčí Prokop Kršík a ten hospodu „Na obecníku“ pronajal J. Šťastnému z Velkých Popovic. Dům se skládal: přízemí – šenkovna, při ní pokojík, kuchyň a kvelb; patro – sál (8x v roce „muzika“). S domem byla spojena povinnost majitele mít a udržovat v dobrém stavu hasicí nářadí (2 žebříky, hák, 6 košíků nebo věder na vodu, 2 lucerny).

1821 - 1822

            V roce 1821 byla císařským patentem zastavena jakákoliv přeměna robot v peněžní dávky.

Narodil se František Šípek (†1871) poslanec sněmu zemského království českého (opoziční poslanec), zvolen v roce 1869 za Benešov. Jeden ze zakladatelů benešovského pěveckého spolku „Ozvěna“ (1862).

Farářem v Tejnici byl Josef Löwl a na Chvojně František Vaněk.

V týnecké továrně na kameninu byl odborným dělníkem (fabrikantem) Jakub Pazdera a modelérem Gottfried Oswald (†1821). Továrna zpracovávala 300 strychů kvalitní hlíny z Blšan, 300 strychů hlíny na nádobí z Přelic a 520strychů méně kvalitní hlíny z Mělnicka na pouzdra pro vypalování. Hodnota výrobků dosahovala 28 000 zlatých.

1822

Mlýn č. p. 1 v Brodcích prodal mlynář Josef Zdimčí mlynáři Matěji Dovolovi, pekaři z Libně.

V týnecké továrně na kameninu byl odborným dělníkem (fabrikantem) Jan Stibůrek z Krusičan (až do roku 1834), Václav Stárka (až do roku 1856) a František Turek (ze Zbořeného Kostelce, do roku 1833).

Město Benešov začalo stavět novou školní budovu hlavně pro třídy dívčí, které byly do té doby umísťovány v domech po městě. Nová škola však byla po dostavění předána vojenským účelům, jsou to dnešní (1938) Scheinerova kasárna v Pražské ulici.

1823

V Poříčí nechal u Konopišťského potoka (vlevo od silnice do Čerčan) hrabě František z Vrtby postavit další zděnou školu. Dnes je v ní obecní úřad.

Mlýn č. p. 1 v Brodcích prodal mlynář Matěj Dovola mlynáři Janu Kopřivovi.

V říjnu byl z kostela svaté Kateřiny v Chrástu nad Sázavou odcizen třetí zvon, druhý den byl nalezen blízko kostela rozbitý na 10 kusů ukrytých v jámě. Z nalezených kusů byl v dalším roce ulit zvon nový a zasvěcen svatému Václavovi.

Majitel mlýna Pěnkavského na řece Sázavě, mlynář Václav Paris daroval chrásteckému kostelu svaté Kateřiny positiv v ceně 150 zlatých vídeňské měny.

1823 – 1825

            Roku 1823 daroval mlynář Pěnkavský jménem Václav Paris kostelu v Chrástu nad Sázavou positiv v ceně 160 zl. v. m.

V roce 1823 (20. 10.) byl ukraden zvon z kostela sv. Kateřiny v Chrástu nad Sázavou, následujícího dne byl nalezen rozbitý na deset kusů, z nich dal hrabě František z Vrtby ulít nový zvon a posvětit jej ke cti sv. Václava.

              V roce 1823 byla v Poříčí nad Sázavou postavena nová škola (dnešní obecní úřad). Poříčí nad Sázavou v té době patřilo hrabatům z Vrtby.

V týnecké továrně na jemnou kameninu byl malířem Josef Germain (do roku 1866) a odborným dělníkem (fabrikantem) Jakub Šíma (z Chrástu, až do roku 1835) a Jan Breburba (až do roku 1844).

V Týnci se připomíná v roce 1682 hospodský Jan Bučina (č. p. 3, pozdější Korbelova hospoda), provozoval i řeznictví. Ve svých 50 letech se oženil s dvacetiletou Marií Hovorkovou, dědičkou Kolandovského mlýna v Krusičanech. Mlýn však rodina nezdržela a prodala jej knížeti Janu z Lobkovic a Konopiště.

V roce 1825 se ve Václavicích narodil dne 4. 6. Jan Boleslav Šach, pozdější básník, překladatel z chorvatštiny a publicista.

            V roce 1825 se vyvázal z roboty Jan Franěk z Bukovan č. p. 25.

            V roce 1925 byl v podhradí zámku Konopiště postaven medvědinec, stál v místě, kde dnes stojí restaurace Stará Myslivna.

1826

Konopišťské panství zahrnovalo celkem 77 míst, v nichž bylo 15 poplužních dvorů (8 ve vrchnostenské režii, ostatní propachtovány), 6 ovčínů (přes 2000 ovcí), 17 rybníků, pivovar, vinopalna, 2 manufaktury (v Týnci panská výrobna kameniny, v Konopišti soukromá papírna), lomy, 595 rolnických usedlostí, 9 patronátních kostelů (včetně kostela ve Václavicích) a 4 triviální školy; žilo tu přes 7 000 obyvatel.

Městským fyzikem v Benešově byl Med. Et Chir. Dr. František Mošner (do roku 1829), později se stal profesorem na Olomoucké universitě.

Farářem v Poříčí byl Franc P. Fuster.

V týnecké továrně na kameninu byl odborným dělníkem (fabrikantem) Julius Krüger (později mistr).

V Benešově došlo u kašny na náměstí k výměně dřevěné obruby za zděnou, proto byla socha svatého Floriána přemístěna ke zdi kostela svaté Anny.

V Benešově byl bývalý špitálský kostelík přestavěn na hostinec s názvem „Na špitále“. Z původní gotické stavby zůstalo zachováno jen zdivo hlavních stěn.

Po tomto roce (bratranci Veverkovi z Rybitví u Pardubic vynalezly ruchadlo) dochází k lepšímu obdělávání půdy a ke zvýšeným výnosům, k čemuž přispělo i zrušení trojpolního systému obdělávání půdy a zavedení střídavého hospodaření (zvýšená plocha obdělávané půdy).

1827

Mlýn č. p. 1 v Brodcích prodal v březnu mlynář Jan Kopřiva mlynáři Karlu Barešovi.

1828

            V tomto roce byla přičiněním faráře Vaňka fara Benešovská povýšena na reální děkanství. První děkanem byl tento bývalý farář František de Paula Vaněk (†1838). 

            Proběhla oprava Horní zvonice Na Karlově (samostatná věž před vchodem do kostela sv. Mikuláše), do věže byly osazeny hodiny. V jejím zdivu je snad zachována jedna z původních věží kostela. Věž obsahuje zvon Matky Boží z roku 1437 o výšce 58 cm a průměru 70 cm, Mikulášský zvon z roku 1483 o výšce 121 cm a průměru 132 cm a Arklebský zvon z roku 1603 o výšce 70 cm a průměru 88 cm.

Konopišťské panství pronajalo poplužní dvůr Ledce panu Špálovi (do roku 1840).

Počátek 30 - tých let 19. století

V Benešově vznikla Obrozenecká knihovna, u jejího vzniku byl benešovský rodák Václav Mach. Knihovna vznikla z darů benešovských občanů a pražských vlastenců, mezi něž patřil významný spisovatel a básník Karel Hynek Mácha.

V Benešově a okolí (chodíval na Teletinku) pobýval básník Karel Hynek Mácha (*1810, †1836), byla po něm pojmenována ulice „Máchova“.

            Epidemie cholery způsobila demografický propad.

            Školním učitelem ve Václavicích byl Josef Votýpka a prvním místním děkanem benešovským pro filiální kostel Václavický byl František Vaněk.

1829

            Dvorský dekret uložil poddaným, že musí konat potažní i ruční roboty i při stavbách a rekonstrukcích silnic. Zdarma pak museli poddaní pracovat při stavbách kostelů a škol.

             Václavská a benešovská farnost patřily pod vikariát bystřický, vikář František Soudný, farář z Benešova, vikář bystřický.

             Kantorem ve škole ve Václavicích byl Josef Votýpka, podučitelem Jan Hatlák.

             Farní matriky uvádí ještě Bučiny versus Brejlovka.

          Na průmyslové výstavě v Praze dosáhla velkých úspěchů týnecká keramika z manufaktury Františka hraběte z Vrtby.

Světící biskup Pražský František de Paul Pišťka provedl generální visitaci kostela sv. Petra v Poříčí a při spatření „prosté“ neomítnuté stavby, prohlásil, že se jedná o „jeskyni lotrovskou/peleš lotrovskou“, proto nechal tehdejší farář Václav Pohan zdi omítnout a obílit (mimo věže).

Výrobky týnecké továrny na jemnou kameninu Františka hraběte z Vrtby byly vystavovány na průmyslové výstavě v Praze a obdržely zvláštní čestné uznání za „zvláštní bílou a hladkou polevu“ (psací náčiní) a „čistý měditisk pod polevou a krásnou malbou“ (talíř na ovoce s modrým tiskem). Novotného podnik ve Staré Roli u Karlových varů obdržel jen uznání. Rozšířila se výzdoba výrobků měditiskem.

Týnec měl v tomto roce již 150 obyvatel (před založením manufaktury jen 54).

Týnecká manufaktura na jemné kameninové zboží na výstavě v Praze obdržela zvláštní čestné uznání.

1830 

            V tomto roce hrabětem Františkem Josefem z Vrtby (c. k. tajný dvorní rada, komoří a nejvyšší vachtmistr) vymřel vrtbovský rod (zemřel dne 27. 8. na zámku v Křimicích, pohřben na hřbitově ve Vejprnicích) a jeho statky a panství (Konopiště, Křivice, Helmíř a Žinkovy) připadly na základě testamentu (údajně za poskytnutou osobní pomoc a opatrování při jeho zranění) knížeti Janu Karlovi princi z Lobkovic vévodovi Roudnickém, rytíři Neapolitanského vojenského řádu sv. Jiří, c. k. nejvyššímu strážmistrovi a komořímu (Lobkowicz, mladší bratr hlavy rodu – 8. knížete Ferdinanda Josefa, vévody roudnického, byl majitelem panství v Želči, do roku 1878). Kníže Lobkovic/Lobkowicz převzal i provoz týnecké továrny na kameninu. Za jeho doby se vyráběly výrobky s kobaltovými tisky s bohatou květinovou bordurou a loveckými či krajinnými scénkami. Název továrny zněl „K. K. privilegierte füsrstliche Johann von Lobkowitz – Wrbitsche Teinitzer Steingutfabrik“.

            Od tohoto roku byl fořtem na fořtovně Želetinka Jan Stich (do roku 1840), za jeho dcerou Márinkou dojížděl básník Karel Hynek Mácha.

Byl proveden pokus s těžbou rud u obce Vatěkov, Černíkovice a Jablonná. Později bylo oprávnění těžit rozšířeno na všechny kovy a nerosty z okolí Chlumu a Neštětické hory. Na Chlumu byl oznámen nález rudní žíly. Práce šla pomalu vpřed a v roce 1834 byl důl zastaven.

             Šafářem na velkostatku Mariánovice č. p. 1 byl Matěj Marek.

             Založeno Společenstvo truhlářů a zámečníků Benešov.

            Připomíná se v Benešově Říšský cech truhlářský, bednářský, mečířský, tašnérský a vačkářský (z tohoto roku je i kniha tohoto cechu s pergamenovým papírem). Podobná kniha byla založena i pro tovaryše.

            Zemřel František Josef z Vrtby, poslední z rodu, majetek (týnecké panství a Konopiště) závětí přešel na rod Lobkoviců. Důvod – prý v minulosti starý kníže František Josef z Vrtby upadl na chodníku v Praze a první pomoc mu poskytl mladý kníže Jan Karel princ z Lobkowicz (*1799, †1878) a opatroval jej. Ten zde založil tzv. Křimickou větev rodu.

V Brodcích byla zřízena Wahlova přádelna (na místě mlýna a sousedního statku).

Statek č. 15 ve Chvojínku vlastnil královský svobodník František Sazima.

Kaplanem ve filiálním kostele ve Václavicích byl Václav Macháček.

V Týnci nad Sázavou družstvo Včela otevřelo svoji prodejnu v domě u Heřmanových.

Ve štole „Ladislav“ na jihovýchodním svahu Chlumu probíhala pokusná těžba železné rudy – těžil se zde v minulosti pyrit, pyrhonin a krevel (do roku 1834). Ve štole vzniká sekundární nerost – krystalická síra.

1831

            V Přibyšicích žil svobodník Johan Březina.

            Ve filiálním kostele na Chvojně byl knězem Jan Pelz (coop.).

            Den 28. 8. lze považovat za počátky benešovského divadla, neboť v ten den bylo v Benešově sehráno první divadlo.

            Jednotřídní škola v Týnci nad Sázavou (stála na místě dnešního tzv. „Mickova domu“, č. p. 5) byla přemístěna do nové dvoutřídní budovy (č. p. 10) o jednom poschodí. První učitel byl Jan Tožička. Starou budovu prodal hrabě Karel z Lobkovic za 504 zlaté pekaři a měšťanu Josefu Zmekovi z Českého Brodu. V Týnci žilo v 9 číslech popisných 150 osob.

Mlýn na Konopišťském potoce (dříve se nazýval Bystrý) u Poříčí nad Sázavou prodal mlynář Jan Pilát mlynáři Antonínu Loudovi.

V Týnci nad Sázavou nechal majitel panství František Eugen z Lobkovic postavit novou školu.

Týnecká manufaktura na jemné kameninové zboží na výstavě v Praze sklidila se svým zbožím úspěch. Suroviny se dovážely – ohnivzdorná hlína na výrobu cihel a kapslí (z černokosteleckého panství), pálená štukatérská sádra na sádrové formy (z Vídně), hlína na výrobky (z Blšan u Žatce a z Přelic u Smečna), křemen nebo pískovec (z pražského Proseku), minium (z Prahy), živec (z Andělské Hory u Karlových Varů), bílé skelné střepy (z okolí a z Prahy), písek a sůl. Dopravu surovin a značného množství dřeva zajišťovaly 3 podnikové povozy a za plat vypomáhali i sedláci a poddaní z okolí.

1832

            Při starém mlýně pod hrází zámeckého rybníka byla v Konopišti založena lisovna oleje s rafinérií. Olejna byla provozována nejprve v režii velkostatku, pak v nájmu, později opět ve vlastní režii. Vyráběla olej lisováním ze semen: řepky olejky, řepice, hořčice a lnice.

Dne 27. 5. byl u silnice v Chrášťanech  u rybníka postaven litinový kříž s kamenným soklem.

              V Úročnici dokončena stavba č. p. 15 (později hostinec „U Žabů“).

             Z tohoto období pochází první zprávy o české knihovně v Benešově (z pamětí benešovského rodáka Václava Macha). Knihovna vznikla z darů benešovských a pražských vlastenců včetně významného básníka a spisovatele romantismu Karla Hynka Máchy.

V Benešově v srpnu zaniklo (podruhé) z rozhodnutí státních orgánů (dekret dvorské studijní komise ze dne 18. 3.) a také z důvodu nedostatku žáků a finančních prostředků gymnázium (diktátorský režim, kruté tresty, vysoké finanční příspěvky žáků, němečtí profesoři, čeští žáci). Bylo nahrazeno hlavní školou.

V Benešově, tak jako v celých Čechách, hrozila epidemie cholery, proto musela být zřízena nouzová nemocnice s 12 lůžky, nebyla však použita.

Na Brodcích nad Sázavou byla postavena ve dvoře mlýna č. p. 1 zděná výklenková kaplička, po vzniku továrny Wahle – Mautner byla přenesena k ohradní zdi továrního dvora, za II. světové války byla přenesena za silnici u továrny Jawa.

Do Benešova přijel na pozvání svého přítele/spolužáka Václava Macha Karel Hynek Mácha (*1810, †1836), seznámil se tu při ochotnickém divadle (dne 15. 8. se hrála v hostinci „U Wolfů“ (č. p. 232) hra od Jana Nepomuka Štěpánka „Makarónský Čech a Němec“, před zahájením hry přednesl Mácha vlastenecký projev ve farní škole naproti škole Na Karlově) s Marií Šlechtovou (Márinka Stichová? Stěchová?), hrála roli Kačenky. Byla to dcera nadlesního Jana Sticha (Stěcha?) ze Želetinky (myslivna, ve které bydleli od roku 1831). Této mladičké dívce věnoval dvě básně „Pomněnky zasázavské“ a „Písně“ (č. 16 a 17).  Také k ní napsal z nešťastné lásky (dívka měla jiného) novelu Márinka.  Jiný zdroj uvádí, hra se hrála o posvícení v domě U zlatého křížku (č. p. 231) na Velkém náměstí (dnes Masarykově náměstí, je to rohový dům, ve kterém je dnes papírnictví, majitel František Šípek) a hra se jmenovala „Čech a Němec“. Dokonce prý zaskakoval za jednoho z herců, měl hrát roli studenta Javorníka. Roli židovského obchodníka Bouchema hrál komik, přední benešovský ochotník Josef Schmiedinger (bohoslovec Schmiedinger je předlohou pátera Vrby z románu F. L. věk od Aloise Jiráska). V domě byl hostinec a přiléhal k němu velký dvůr (dnes zlatnictví). Po představení byla taneční zábava a na ní se seznámil s Márinkou Stichovou. Otec byl lesník z hájenky Želetinka, před tím bydleli v hájence Taranka u Týnce nad Sázavou a v Peceradech. Manželka Dorotka z Pecerad, děti dvojčata Marie a Dorota a mladší syn Josef. Účinkování v Benešově podnítilo Máchu k napsání hry Polesný, ale hra zůstala nedokončená.

V tomto roce se na Benešovsku, Týnecku a v Posázaví pohyboval básník Karel Hynek Mácha, ve svém skicáku mimo jiné zachytil i rotundu v Týnci nad Sázavou, z pohledu od tehdejší Brodecké skály (později byla odstřelena) a hrad Zbořený Kostelec (v té době hrad u Kostelce nad Sázavou). Část území prošel se svojí dívkou Márinkou Stichovou.

Kostelníkem v Týnci byl Vojtěch Mitzka.

Karel Hynek Mácha nakreslil hrad Zbořený Kostelec.

1833

V Benešově zprovoznil podnikatel Filip Volf koželužnu a působily zde dvě vinopalny, podnikatelů Zazvonila a Steindlera.

Farářem v Poříčí byl Václav Alexander Pohan, spisovatel český, osobní děkan, do roku 1850 (†1850).

            V Benešově založil židovský podnikatel Filip Volf koželužnu a v témže roce bylo znovu zavřeno piaristické gymnasium v Benešově.

          V časopise Krok byla otištěna báseň Karla Hynka Máchy (1810 – 1836) Pomněnky zasázavské, ve která básník odrazil svoji lásku k divadelní partnerce Márince Štichové, za níž chodíval na Želetinku, myslivnu v konopišťských lesích. O své lásce psal i v nedokončené veselohře Polesný. V Máchově soupisu „hradů spatřených“ najdeme mimo jiné i Konopiště, Kožlí a Zbořený Kostelec.

              První zmínka o Obecné škole Poříčí nad Sázavou.

              V Městečku se připomíná, jako osedlý Václav Zazvonil.

            Jan kníže z Lobkovic, tehdejší majitel panství Konopišťského, založil při faře Poříčské kaplanství, které pak bylo v roce 1902 prohlášeno za státně systemizované.

            Z tohoto roku pochází most pře Janovický potok v Tvoršovicích. Empirový silniční most o dvou plochých obloucích sklenutý z cihel, dlouhý 15 m, nosnost 25 tun, průčelí mostu je obloženo kameny do mozaiky. Ještě počátkem 90. let 20. století byly zachovány zbytky jeho sochařské výzdoby, která snad byla na předchozím barokním mostě. Byla to barokní socha sv. Jana Nepomuckého ze 17. století.

            V piaristické koleji v Benešově bylo opět zrušeno gymnázium, pouze hlavní škola zbyla.

            Začátkem roku byl farářem v Týnci Josef Löwl, po něm byl farářem František Babor, do roku 1838.

            V březnu se básník Karel Hynek Mácha rozešel se svojí dívkou Márinkou Stichovou.

            Na Konopišti bylo sehráno první divadlo, ale bylo to divadlo německé bez benešovských ochotníků.

V týnecké továrně na jemnou kameninu byl malířem František Rebec.

Týnecká manufaktura na jemné kameninové zboží na výstavě v Praze sklidila se svým zbožím úspěch.

1834 

            V roce 1834 byl farářem Týnecké fary František Babor, do roku 1838. Dne 7. 9. 1834 byl Benešov císařem prohlášen municipálním městem („ochranným“ městem) bez doložky poddanství, praktická cena povýšení v té době však byla zanedbatelná.

              Václavický učitelský pomocník Jan Hatlák obdržel dne 20. 8. od konopišťské vrchnosti souhlas ke sňatku s dcerou učitele Josefa Votýpky. Učitel měl právo s ohledem na své stáří mít učitelského pomocníka.

              Benešov byl prohlášen svobodným ochranným městem.

            V divadelní síni na zámku Konopiště bylo sehráno první divadelní představení, v němž zámečtí ochotníci, většinou úředníci, hráli pro pobavení nové vrchnosti, která se přistěhovala z Vídně – kníže Jan Karel z Lobkovic. (Divadelní síň dne 25. 2. 1854 vyhořela. Sál pak byl změněn ve zbrojnici.) 

            Dne 7. 9. na konci patrimoniální éry bylo město Benešov konečně prohlášeno municipálním městem bez doložky poddanství.

            Do tohoto roku byl farářem v kostele sv. Petra farář Václav Pohan.

V Benešově na místě dřevěné zvonice z 1. poloviny 17. století byla postavena tzv. „Dolní zvonice“ (pod zříceninou), je to hranolová stavba bez určitého slohu. Jsou v ní zavěšeny tyto zvony – Ave Maria z roku 1322 o výšce 107 cm a průměru 122 cm, městský votivní zvon z roku 1593 o výšce 51 cm a průměru 62 cm s českým nápisem a malý zvon s latinským nápisem „Ave Maria …“ z konce XV. století a o výšce 24 cm a o průměru 27 cm.

Mlýn č. p. 1 v Brodcích prodal v květnu mlynář Karel Bareš mlynáři Krištofu Špičkovi. Ve mlýně se vyráběly jen klasické výrobky – mouka, šrot, otruby a další. Ten prodal dne 26. 11. C. k. privátnímu továrníkovi Jakubu Šimonu Wahle za 3 200 zlatých. Nový majitel přestavěl mlýn na přádelnu a barvírnu bavlněných látek, současně opravil jez na řece.

            Ve vedle mlýna na Brodcích stál až do tohoto roku statek č. 2 („Sedláčkův statek“), koupila jej prádelna a následně rozbořila.

1835

Krajský úřad zakázal benešovské Obrozenecké knihovně půjčování knih.

            Mistrem truhlářským ve Vidlákové Lhotě byl František Špála z č. p. 3 a kolářem Jan Špája z č. p. 2.

            Krajský úřad zakázal půjčování knih v benešovské knihovně.

Šenkýřkou v Chářovicích byla Anna Žížalová.

Farářem v Tejnici byl František Babor a porodní bábou v Chrástu byla Kateřina Šímová.

Výrobky týnecké továrny na kameninu začaly být zdobeny modrotiskem – malíř Ferdinand Germain (do roku 1863). V týnecké továrně na jemnou kameninu byl dílovedoucím Julius Krüger (do roku 1855), modelářem Felix Krüger (do roku 1853), rytec Emanuel Gruber (do roku 1837) a odborným dělníkem (fabrikantem) Valentin Ziebach, Bohumír Vrba (až do roku 1837), Jan Turek (až do roku 1846), Jan Berzety (až do roku 1846), Friedrich Causy, Josef Šmakal (až do roku 1844), Lambert Fotr (až do roku 1860) a Pavel Radke.

Mlýn na Konopišťském potoce (dříve se nazýval Bystrý) u Poříčí nad Sázavou prodal v červnu mlynář Antonín Louda mlynáři Františku Votrubovi. Mlýn měl v té době tři horní složení a mlelo se zde obilí z Poříčí a jeho okolí.

Z tohoto roku pochází kresba starého Týnce od malíře Jana Řehoře Gregora.

Týnecká továrna na kameninu začala používat techniku tisku – malíř Josef Germain.

Existuje zmínka, že do hospody v Peceradech v č. p. 22 (hospoda „Hořejší“) Karel Hynek Mácha s hajným z Taranky při návštěvách své lásky Márinky Štichové.

1836

Na pokyn císaře Františka I. bylo zahájeno (dokončeno v roce 1852) v Čechách II. vojenské mapování – Františkovo. Úročnice se psala Auročnitz.

            Johanna Nepomucena rozená Hennewartová, provdaná Riedlová odkázala statek Tvoršovice svému synovi Janovi Riedlovi, před tím obdržela díl statku od své sestry Marie Anny.

Manželé Pavla a Anna Petterovi prodali dne 16. 12. lékárnu „U zlatého orla“ (č. p. 4) v Benešově za 10 800 zlatých ve stříbře manželům Hynkovi a Julianě Pospíšilovým (2 000 za dům, 200 za zahradu, 8 000 za lékárenské oprávnění, 600 za zařízení lékárny).

Na pražské výstavě byla týnecká kamenina oceněna bronzovou medailí. Modelářem byl Claudius N.

Od tohoto roku pracovala přádelna v Brodcích.

V Týnci bylo 9 čísel popisných a v nich žilo 150 obyvatel. Významné objekty – hrad, barokní velkostatek, mlýn, týnecká manufaktura.

Majitelem mlýna v Městečku je mlynář Vojtěch Bitzan.

Týnecká manufaktura na jemné kameninové zboží na výstavě v Praze sklidila se svým zbožím úspěch, výrobky obdržely bronzovou medaili. Odborným dělníkem (fabrikantem) byl František Repáschi, Josef Šíma (až do roku 1860) a o něco později František Stárka.

1837

Dvorský dekret císaře Ferdinanda I. (též „Dobrotivý“, vládl 1835 až 1848) ukládal továrníkům, aby v případě úrazu či nemoci hradili dělníkovi pobyt v nemocnici po dobu nejvýše 4 týdny (první náznak nemocenského pojištění dělníků).

              Poprvé se připomíná Obecná škola Týnec nad Sázavou.

             Mistrem krejčovským ve Vidlákové Lhotě byl Jakub Škubal, mistrem krejčovským Josef Škvor z č. p. 10, kolářem Jan Špála z č. p. 2. a knížecím Lobkovickým pojezdným byl Filip Stárka z č. p. 1.

V Poříčí nad Sázavou byla uprostřed pole za mostem přes Sázavu (směrem k Městečku) postavena zděná výklenková kaplička (renovována byla v 80. letech 20. století).

1838

            Do tohoto roku mělo město Benešov uloženo hasičské náčiní ve dvoře radnice a od tohoto roku byla postavena zvláštní hasičská kolna (kůlna).

            Václavská a benešovská farnost patřily pod vikariát bystřický, vikář Vavřinec Schauff z Vrcholtovic, farář z Benešova, vikář bystřický.

               Benešovským farářem, který po rekatolizaci spravoval filiální kostel ve Václavicích, byl Ignác Alois Čáslavský, za něho byla obnovena duchovní správa ve Václavicích.

               Z tohoto roku pochází obraz Madony di Foligno v kostele svatého Patra a Pavla v Poříčí nad Sázavou, je kopií Rafaelova obrazu od J. Hellicha.

            Děkanem Benešovského děkanství byl Petr Al. Čáslavský (1838 až 1853).

            Od tohoto roku byl farářem v Týnci Jan Pelz, kaplanem Josef Kolář.

Týnecká továrna na kameninu provedla 154 hladkých pálení a utržila za své výrobky 48 700 zlatých. Ředitelem továrny byl Rudolf Vincenc Hacker (až 1839). Zvlášť povedené byly výrobky zdobené tiskem a s vedutami hradů a zámků, alegoriemi a mytologickými náměty. Kobaltové tisky a barva zelená a hnědá.

Mlýn na Konopišťském potoce (dříve se nazýval Bystrý) u Poříčí nad Sázavou prodal mlynář František Votruba mlynáři Karlu Nebeskému ze Soutic za 4 700 zlatých. Ten mlýn pronajal mlynáři Jakubu Sbíralovi.

1839

Farářem Týnecké fary byl Jan Řídký, do roku 1854 (†1854).

V Brodcích na místě mlýna č. p. 1 (mlynář Vávra) a selského statku pokračoval židovský podnikatel Jakub Šimon Wahle v budování strojní přádelny bavlny, která se postupně rozrostla na největší průmyslový podnik v kraji a jeden z nejvýznamnějších v Čechách. V tomto roce byla postavena čtyřpatrová (z větší části dřevěná) tovární budova, ubytovna stravovna pro dělníky (pracovalo jich zde cca 180). Továrna zadávala i domáckou práci na ručních jednoduchých strojích.

              Zemřel dlouholetý václavský učitel, benešovský rodák, Josef Votýpka. Byl výborný pedagog a jako první zavedl nedělní opakovací školy. Za vzorné vyučování náboženství dostal pochvalu od vikáře Nováka z Louňovic. Za jeho vyučování měla škola v jedné třídě 140 až 160 dětí. Po něm se stal učitelem Jan Hatlák, který byl do té doby podučitelem, a byl zetěm Josefa Votýpky. Podučitelem se stal Jan Šturc, rodák z Poříčí nad Sázavou, který si později vzal za manželku Marii, dceru Jana Hatláka. Po smrti tchána se stal václavickým učitelem.

             V tomto roce byl vyhotoven popis hranic panství Konopiště, mimo jiné i Úročnice, popis podepsali za Úročnici konšelé Václav Škvor, Josef Havelka a Jakub Máša. Popis obsahoval popis umístění jednotlivých hraničků (hraničních kamenů), jejich očíslování a vzdálenost hraničník v krocích.

            Od tohoto roku nesla týnecký manufaktura na kameninu název „K. K. privilegierte fürstl. Johann von Lobkowitz – Wrtbische Teinitzer Steingutfabrik“.

              V Benešově byla zřízena poštovní stanice.

              Vznikla katastrální mapa pro Týnec nad Sázavou – je zachycena na třech tehdejších katastrech se samostatnou mapou Krusičan, Pecerad a Krhanic, vlastní Týnec byl součástí krusičanského katastru.

V tomto roce byla z Bystřice přemístěna do Benešova pošta a byla umístěna do domu č. p. 5 na Velkém rynku/náměstí (vedle lékárny). V domě byla velká hospoda (v 16. století se hospoda nazývala „U zlaté hvězdy“) a prostory pro poštu byly v přízemí vlevo od průčelního průjezdu, který vedl z Velkého rynku přes prostorný dvůr do druhého průjezdu do ulice Táborské. Za zadní částí parcely směrem do uličky zvané klášterní, vedoucí mezi domy č. p. 7 a 8 ke kolejní zahradě, stály prostorné stáje a kolny.

Založení divadelního souboru „Svatopluk Čech“.

            S výsadou (zemské oprávnění) ode dne 23. 8. byla u týneckého hradu zřízena dílna na kamenné a majolikové nádobí, a to od Františka Josefa hraběte z Vrtby. Na vídeňské výstavě byla týnecká kamenina oceněna čestným uznáním. Pracovalo zde 40 dělníků. Továrna provedla 185 hladkých pálení, za výrobky majitel utržil 58 120 zlatých. Byla zahájena výroba barevných dlaždic.

Týnecká manufaktura na jemné kameninové zboží na výstavě ve Vídni sklidila se svým zbožím úspěch, výrobky získaly čestné uznání. Obdržela také nové zemské formální oprávnění a podnik fungoval pod názvem „císařsko-královská privilegovaná knížete Johanna z Lobkovic vrtbovská továrna na kameninu“. Začínají však problémy s nákladnou dopravou surovin, stoupající cena dřeva a hlavně chybějící přímé dopravní napojení na Prahu.

1840

Konopišťské panství pronajalo poplužní dvůr Ledce panu Málkovi (do roku 1852). U dvora byl převoz přes řeku Sázavu na jižní stranu směrem k osadě Pášovka.

V tomto roce je první zmínka o domu č. p. 4 v Konopišti, dům stojí na hrázi Zámeckého rybníka, dům býval obchodem v dnes už neexistující obci Konopiště.

V Týnci se připomíná v roce 1682 hospodská Marie Bučinová (č. p. 3, pozdější Korbelova hospoda).

1842

Jakub Šimon Wahle dokončil přestavbu mlýna č. p. 1 v Brodcích na textilní továrnu (čtyřpatrovou budovu - přádelnu a barvírnu bavlněných látek, vedle ní stravovnu a ubytovnu dělníků). Bavlna se dovážela koňskými potahy až z Prahy, poté co začala jezdit železnice z Prahy do Lince, pak jezdili formani pro suroviny na nádraží do Čerčan, tam se vozily i hotové výrobky. Výrobky měly výbornou kvalitu a barvy držely dobře, přičítali to vodě z řeky. Příze se vyvážela do evropských i zámořských zemí.

Týnecká manufaktura na kameninu a brodecká přádelna zaměstnávaly celkem 230 dělníků, z toho až 27% dětí mladších 14 let. Odborným dělníkem (fabrikantem) byl Raimund Stárka (až do roku 1843).

Novým učitelem ve škole v Benešově byl Václav Medal (do roku 1854), škola byla čtyřtřídní.

1843

Mlýn na Konopišťském potoce (dříve se nazýval Bystrý) u Poříčí nad Sázavou prodal mlynář Karel Nebeský mlynáři Antonínovi Procházkovi.

Brodecká strojní přádelna bavlny měla již 47 jemných přadláckých strojů s 10 200 vřeteny, výroba 73 680 liber příze/rok, 157 stálých dělníků.

V týnecké továrně na kameninu byl odborným dělníkem (fabrikantem) Edvard Stárka, Karel Germain (až do roku 1861), Václav Požárský (až do roku 12860), Josef Stibůrek, Augustin Schulz, Jakub Šmakal, Antonín Turek (až do roku 1852) a Matěj Vašák (až do roku 1860).

1840 – 1843

            V podzámčí zámku Konopiště byl v roce 1840 zřízen, na místě starého, nový lihovar, náležející svým vybavením k nejpřednějším v Čechách. (Lihovar stál na místě dnešní restaurace „Stará myslivna“.)

V roce 1840 získal továrník J. Wahle zemské oprávnění pro svůj tkalcovský provoz na Brodcích (podnikal i v Praze i v severovýchodních Čechách). Na místě mlýna nechal postavit velkou čtyřpatrovou budovu s pobočným stavením pro ubytování a stravování dělníků.

V roce 1840 byl farářem v Týnci P. Joannus Rzidky.

V Týnci se připomíná hospodská Marie Bučinová (č. p. 3, pozdější Korbelova hospoda).

V roce 1840 pracovalo v týnecké továrně na kameninu – 1 dílovedoucí, 1 modelář, 20 točířů a formařů, 4 malíři a tiskaři, 1 točíř kapslí, 6 paličů, 1 balič, 1 mlynář, 10 nádeníků a drvoštěpů, 2 administrativní pracovníci.

Ves Městečko se uvádí v roce 1841 jako Musteczko a Nespeky se uvádí jako Dnespek.

            Na dnešní trase silnice z Benešova do Václavic chyběl ještě úsek od Zámeckého rybníka k Lobkovické cestě, která vedla od sochy Neptuna terénním profilem přes novogotický most.

              Na Chvojínku, dvůr č. p. 15  se připomíná Franz Frey Sazyma, královský svobodník.

              Obecním školdozorcem u václavské školy byl Martin Jirák – Vašta, sedlák z Václavic č. p. 26, tam vybíral pro učitele školní poplatek z vyučování dětí.

              Cestářem v Poříčí nad Sázavou byl Jan Velebil z č. p. 59.

Lobkovicové v podhradí Konopiště vystavěli a zprovoznili lihovar, dále se zde vařilo pivo, lisoval olej, pod hrází rybníka ve mlýně se mlelo obilí.

V týnecké továrně na jemnou kameninu byl v roce 1841 kontrolorem Vilibald Senft (do roku 1866) a rytcem Jiří Schwöder.

V roce 1841 se Márinka Stichová bývalá dívka básníka Karla Hynka Máchy odstěhovala ze Želetinky se svým bratrem Josefem na Brodce, kde pracovala v přádelně. Bydlela na ubytovně v domě č. p. 1 (dům v areálu týnecké JAWY vlevo za hlavní vrátnicí). Provdala se za mistra přádelny Františka Dornhöfera. Zemřela v roce 1853.

Dne 11. 6. 1842 byl vydán dvorský dekret, který povoloval zaměstnávání dětí až od 9 let (musel však 3 roky navštěvovat školu, pracovní doba max. 10 hodin) a až od 12 (pokud nenavštěvoval školu, pracovní doba max. 12 hodin).

Římskokatolická farnost Václavice se stala od roku 1842 lokálií fary Benešovské. Od tohoto roku vedeny i matriky, dříve děkanstvím v Benešově. Lokalistou se stal Josef Tichý (až do roku 1450, později byl farářem v Děčíně v diecézi Budějovické, byl spisovatelem českým a přispíval básničkami do tehdejších časopisů).

Od května roku 1842 začala vyrábět resp. spřádat bavlnu v sousedních Brodcích velká strojní přádelna bavlny a stala se tak jedním z mála míst s pracovní příležitostí v okolí obce Úročnice. Brodečtí dělníci z přádelny a zaměstnanci z továrny na kameninu založili na svoji podporu v nemoci či při úrazu podpůrný spolek, tzv. „Dělnickou kasu“.

            Kolem  roku 1842 se prý ve Václavicích uprostřed vesnice na „Velké straně“ našlo mnoho oruží/zbraní a kosterních nálezů, nebyly však prozkoumány.

           V tomto roce kníže Jan z Lobkovic, majitel panství konopišťského, do fary a kostela ve Václavicích stálého kněze uvedl, tím po 200 letech fara opět ožila.

             Od tohoto roku byl nesystemizovaným podučitelem na václavské škole Jan Šturc, rodák z Poříčí nad Sázavou.

Šenkýřem na Chvojínku č. 16 byl Václav Novotný.

            Na vrchu, zdvihajícím se z „Nadparkání“ ve Václavicích k západu, je doloženo mnoho kosterních nálezů. Píše o nich i obrozenecký kněz Josef Votýpka (narozený roku 1802 ve Václavicích, syn učitele, jenž byl jistě očitým svědkem: „Uprostřed vesnice kopavše, když voda cesty porouchala, hnátů semotam nalezli, jsou, jichž velikost za těchto časů je neobyčejná. Taktéž nalezeného všelikého oruží (zbraní) okazovali, divíce se. Na západ za vesnicí rolník i podnes na hnáty takové a od železa věci, přichází, jakkoliv sobě jich nyní ani hrubě více nevšímá.“ Nálezy oruží vyvolávají otázky: „Byl snad kostel na Velké Straně hrazeným Kostelcem? Jde tu o nějaké bojiště z doby tažení proti držiteli hradu Kostelce nad Sázavou a václavického újezdu Kuneši Rozkošovi z Dubé v roce 1449 a 1450? Byl tehdy starý kostel sv. Jana Křtitele zničen? Či jde o nějaké bojiště z dob odboje Zdeňka ze Šternberka proti Jiřímu z Poděbrad v roce 1467? Nejde dokonce o záležitost prvotně slovanskou, myslíme-li „na neobyčejnou velikost koster a od železa věci“?

            V roce 1843 koupil dům č. p. 5 („poštovní dům Hvězda“) na Velkém rynku v Benešově poštmistr Václav Köhler, byla zde tzv. „dědičná pošta“.

              Obecním pastýřem v Ouročnici č. p. 7 byl Martin Beneš.

             Ve Václavicích byla otevřena druhá hospoda č. p. 38, postavil ji Jan Škoula.

V roce 1843 bylo při kostele sv. Šimona a Judy v Týnci zřízeno kaplanské místo.

V týnecké továrně na kameninu byl zřízen dělnický podpůrný fond pro nemocné dělníky a v přádelně na Brodcích podpůrný spolek „Arbeiter Kasserverein“.

V roce 1843 mělo Městečko 13 usedlostí a 109 obyvatel a Nespeky 182 obyvatel a 19 usedlostí.

V týnecké továrně na jemnou kameninu byl paličem Jakub Požárský (do roku 1854).

1844

V Benešově se narodil básník Emanuel Engel (†1907, benešovský lékař, mladočeský politik – Národní strana slabomyslná, spisovatel, publicista).

V Benešově se narodil Emanuel Engl, MUDr. (†1907), lékař v Benešově, politik, poslanec na zemském sněmu a říšské radě, národní pracovník. 

V letech 1844 – 1845 existovala v týnecké manufaktuře na výrobu majoliky a kameniny (byla umístěna v prostorách bývalého hradu/zámku a v nové budově) majitele hraběte z Vrtby svépomocná organizace dělníků, tzv. „dělnická kasa“. Byla to první dělnická organizace na Benešovsku. Dělníci měli podpůrný fond pro dělníky v nemoci a v tomto roce přistoupila k dělnickému podpůrnému spolku v přádelně na Brodcích.

Brodecká strojní přádelna bavlny měla již v provozu 14 000 vřeten, 200 stálých dělníků. Název „Baumwoll – spinerei Brodetz“.

1845

V březnu tuhá zima zapříčinila velké povodně, hluboké promrznutí řeky a jarní lenochod s sebou strhával mosty a lávky, až do Prahy doplul stržený dřevěný most z Poříčí nad Sázavou.

Na vídeňské výstavě byla týnecká kamenina oceněna čestným uznáním.

Pro vzájemné neshody skončila v srpnu činnost podpůrného spolku tzv. „Dělnická kasa“, který v minulosti založili dělníci brodecké přádelny (pracovalo zde 200 dělníků) a zaměstnanci z týnecké továrny na kameninu.

V Benešově byla postavena náhradou za původní židovskou synagogu zmiňovanou od začátku 18. století nová klasicistní synagoga (na místě dnešního obchodního domu Hvězda).

V Benešově se narodil poslední řádový ředitel gymnázia v Benešově Josef Roman Kůrka (†1917).

Jednotná vojenská služba byla patentem ze dne 14. 2. snížena ze 14 na 8 let.

V Týnci žilo v 13 domech již 180 obyvatel, katastrálně příslušel ke Krusičanům.

V tomto roce byla budována silnice, označená jako pohlavní, z Benešova, Konopiště přes Vatěkov a Přibyšice do Neveklova, resp. do Tloskova (sídlo panství). Za konopišťským parkem nedlouho na ní navázala silnice vedoucí přes Lísek, Václavice k Chrášťanům a Benicím  (panský dvůr).

Po smrti mlynáře Jana Zíky převzal mlýn v Nespekách jeho syn Josef Zíka.

Týnecká manufaktura na jemné kameninové zboží na výstavě ve Vídni sklidila se svým zbožím úspěch.

Pro neshody dělník z týnecké továrna a z brodecké továrny byl zrušen dělnický podpůrný spolek.

1846

Dne 18. 12. byl vydán nový dvorský zákon o výkupu z roboty (relací v peněžní poplatek nebo obilní dávku; výkupem v hotovosti; odstoupením části pozemků vrchnosti).

Narodil se dne 16. 2. v Benešově básník Hanuš Věnceslav Tůma (bratr Františka Sokola – Tůmy, středočeský profesor, †6. 6. 1910 v Brně).

V Ostředku se narodil básník Svatopluk Čech (†1908), v Benešově byla na jeho počest pojmenována ulice „Čechova“, která směřuje k jeho rodnému Ostředku.

V Benešově se stal purkmistrem dr. Karel Emanuel Ulrich (od roku 1844 městský radní).          

Kovář Antonín Jukl z Chotýšan (Pecerad?) získal od vrchnosti na Konopišti souhlas s postavením kovárny (č. p. 15 – Juklův dům), nejbližší kováři byli v Peceradech a Krhanicích.

Majitel mlýna v Týnci Vojtěch Micka postavil dům č. p. 13, dům prodal pekaři Lněničkovi.

Hraběnka z Vrtby darovala městu Benešov v roce 1747 sochu svatého Ignáce, socha stále před domem č. p. 3 a kolem ní se nacházely 4 stromy. Socha však překážela trhovcům, proto byla v tomto roce odstraněna a zakopána u zdi kostela svaté Anny.

Polovina 40 - tých let 19. století

Benešovský občan Mach podal s dvěma přáteli na krajský úřad Berounského kraje žádost o obnovení činnosti Obrozenecké knihovny, která by sloužila vzdělávání obyvatel.

1847

              V Benešově pokračovala/obnovila činnost ve své činnosti obrozenecká knihovna (ze dne 22. 1. Pochází „Matrika české knihovny benešovské“), která byla tvořena ve většině případů dary od benešovských občanů a výnosů ochotnických představení. Činnost byla zahájena na základě rozhodnutí krajského úřadu Berounského kraje ze dne 21. 1., podmínkou však bylo, že to musí být knihovna školní pod dozorem děkana. Úřední povolení získali benešovští rodáci Václav Mach, JUDr. Antonín Špolc a Antonín Wiesner. 

            Václavice měly územněsprávní příslušnost ke Konopišti.

            Václavská a benešovská farnost patřily pod vikariát bystřický, vikář Ignác Čáslavský z Benešova.

           Dne 21. 1. benešovští rodáci: Václav Mach, JUDr. Antonín Špolc a Antonín Wiesner získali úřední povolení ke zřízení české knihovny benešovské, která měla být z rozhodnutí Krajského úřadu v Berouně školní knihovnou pod dozorem děkana.

            Z tohoto roku je početní kniha Říšského cechu truhlářského, bednářského, mečířského, tašnérského a vačkářského v Benešově.

1848

            Benešov měl 2 300 obyvatel a 260 čísel popisných, právní a topografický charakter – Handbuch (schematismus), Stadt (Schutz) = město (ochranné), magistrát, okresní město. Město Benešov bylo pod ochranou panství Konopiště (Handbuch uvádí panství Konopiště a statky Mrač, Týnice - Týnec nad Sázavou, Benice, Vidlákova Lhota a Vysoká Lhota). Týnec měl 13 domů a 176 obyvatel.

Kabinetním listem císař Ferdinand I. zrovnoprávnil na školách němčinu s češtinou.

Dne byl vydán císařem Ferdinandem I. císařský patent pro Čechy, Moravu a Slezsko slibující do 31. 3. 1849 zrušení roboty za náhradu.

V Benešově byla zřízena Národní garda a připravovala se na pomoc revoluční Praze, a aby měla jasno o tom, co se vlastně v Praze děje, vyslala tam Národní garda 17. června dva důstojníky, Antonína Danihelovského a Františka Urbanida, aby se o stavu věcí sami přímo přesvědčili. Ti se brzy vrátili a referovali, že revoluce se nezdařila a Praha se již vzdala císařskému vojsku. Také se dověděli, že mnoho osob bylo pozatýkáno a do vyšetřování vzato, mezi nimi též baron Villani a benešovský rodák kooperátor Antonín Wiesner, jenž byl internován na Hradčanech.

Dne 6. 5. benešovský časopis Včela č. 36 uvádí, že Národní obrana v Benešově je již dávno zřízena a že pilně cvičí (členy byli všichni obyvatelé od 19 do 50 let, mimo tovaryšů, čeledi a dělníků). Dne 7. 5. Koná „Národní garda“ národní besedu (společenský večer s deklamací básní, zpěvem a tancem). Garda měla jednu setninu a velel jí hejtman František Grim a mezi důstojníky byli František Urbanides, Antonín Danihelovský, … Garda měla 14 poddůstojníků, 113 až 145 gardistů se 103 ručnicemi. Garda dne 20. 6. nabídla svou pomoc majiteli Konopiště, Janu knížeti z Lobkovic.  Garda a měla právo vybírat si nájemné z výčepu kořalky od Antonína Váni (čtvrtletně 37 zlatých 15 krejcarů).

Dne 4. 9. benešovský občan V. Kehler, poštmistr benešovský, daroval Národní gardě v Bystřici prapor, prapor světil velebný pán Jiroušek.

V roce 1848 (dne 9. září) císař Ferdinand I. podepsal zákon o zrušení poddanství a robotních břemen, tj. byla zrušena robota, což mělo vliv i na oživení průmyslové výroby v okolí obce Úročnice.

V roce 1848 byl knězem/lokalistou ve Václavicích Josef Tichý.

Za knížete Jana Karla z Lobkovic bylo v revolučním roce 1848 zrušeno poddanství a robota i na konopišťském panství a panství ztratilo svou dosavadní patrimoniální moc (politickou, soudní, berní), která byla přenesena na státní úřady v Benešově.  Rolnická otázka však nebyla vyřešena. Velkostatek byl kromě zisků ze stoupající ceny obilí posílen finančně ještě výkupem z roboty, takže poměrně snadno mohl nahradit ztrátu robotníků dokonalejším nářadím a zemědělskými stroji. Hospodaření statku dostalo kapitalistický ráz. 

          Založen Spolek divadelní a ochotnický Týnec nad Sázavou.

          Palackého popis Čech - panství Konopišťské (majitel Jan kníže z Lobkovic a Wrtby), kraj Berounský – Týnec (13 domů, 176 obyvatel), Brodce (2 domy, 30 obyvatel), Kostelec (17 domů, 166 obyvatel), Bukovany (25 domů, 355 obyvatel), Kruswičany (23 domů, 197 obyvatel), Chářovice (21 domů, 183 obyvatel), Pecirady (30 domů, 332 obyvatel).

            V revolučním roce 1848 přišel konec „patrimoniálních“ úřadů, správa vykonávaná úředníky vrchnosti, nastoupily státní úřady. Proto obec Benešov uvolnila novou radnici (č. p. 223 a 224) pro potřebu nově zřízeného podkrajského úřadu a soudu (byly v nájmu). Městský úřad/radnice se odstěhoval do prvního patra budovy č. p. 227 na Velkém rynku, která patřila konopišťskému velkostatku (dnes Masarykovo náměstí; budova později patřila státní bance, dnes Městský úřad, doprava).

V revolučním roce 1848 - dubnu byla v Benešově založena Národní garda, která poprvé veřejně vystoupila dne 24. 4. na oslavě povolení konstituce. Současně byla založena odbočka „Slovanské lípy“ (první český politický spolek, Karel Ignác Villani a dr. Václav Červinka). Záhy měla 113 gardistů se 103 puškami a vlastní hudbu vedenou Václavem Medalem. Velitelem byl setník František Grim. Prapor Národní gardy zhotovily benešovské paní a dívky. Po jedné straně byl městský znak s osmipaprskovou hvězdou v modrém poli, na druhé straně knížecí znak lobkovický a kolem něho i v rozích nápisy: „K upamatování bývalé ochrany. Sláva ústavě. Sláva Ferdinandovi.“ Čestným velitelem měl být majitel konopišťského panství Jan Karel z Lobkovic, nabídku však odmítl.

Císař František Josef I. (vládl 1848 až 1916) vyhlásil okrojovou říšskou ústavu (zvanou „Stadionova“), byla to první celorakouská ústava.

Mlýn na Konopišťském potoce (dříve se nazýval Bystrý) u Poříčí nad Sázavou prodal v dubnu mlynář Antonín Procházka mlynáři Antonínu Karáskovi.

Již před tímto rokem působil v Benešově Pekařský cech, byl rozprášen.

V Podělusích byly u přívozu vysázeny duby (dodnes stojí).

1849

Benešov včetně okolí připadl pod kraj Berounský. Se sídlem kraje v Praze.

            Lobkovicové v podhradí Konopiště vystavěli a zprovoznili cukrovar.

Počátkem ledna Národní garda v Benešově uspořádala rozvinutí praporu, za účasti knížete Jana z Lobkoviců, slavnostní řeč pronesl kaplan P. A. Štancl. Od tohoto roku vykonávala garda v Benešově bezpečnostní službu, tamboři hudby bubnováním svolávali občany města k hašení požáru.

          Někdy v polovině 19. století se na Konopišti za Lobkoviců objevuje v podzámčí medvědinec.

V roce 1849 byl vyhlášen patent o vyvazování z půdy, byly v něm stanoveny zásady pro výpočet náhrady za feudální povinnosti.

Dne 17. 3. 1849 byl vydán spolčovací a shromažďovací zákon, značně omezil spolkový život včetně odbočky „Slovanské lípy“ v Benešově. Dále byl vydán prozatímní obecný zákon (tzv. Stadionův) o zřízení místních, okresních a krajských obcí, tím se vytvořil základ budoucí obecní samosprávy (obec byla prohlášena za základ státu).

Dne 8. 6. 1849 bylo v monarchii zavedeno četnictvo s funkcí státní bezpečnosti, mělo i dohlížecí pravomoci nad obecní policií.

Dne 14. 6. vstoupila v platnost nová soudní organizace (nejvyšší soudní a kasační dvůr, vrchní zemské soudy, zemské soudy, okresní soudy. V Benešově byl zřízen okresní soud, do města proto přišlo několik úřednických rodin.

Dne 27. 6. 1849 bylo vydáno ministerské prováděcí zařízení k zákonu o zrušení roboty, jednalo se o podrobné údaje a informace k vyvazování z roboty.

            V roce 1849 byl v Úročnici postaven dům č. p. 15.

V Benešově byla rekonstruována budova bývalé radnice (později berní úřad a okresní soud), jednalo se o adaptaci úředních místností.

V podzámčí konopišťského zámku byl v roce 1849 postaven severně od pivovaru (později zámecká restaurace, dnes mimo provoz) cukrovar (měl být schopen zpracovat 26 000 centů cukrové řepy při 5% výtěžku cukru, 5 dělníků celoročně, v kampani 44, 16 dělnic a 14 dětí).

Ves Nespeky se uvádí jako Dnespek, také Nespek.

V roce 1849 přešlo právo udělování povolení k sňatku od vrchnosti na obecní správu a potom na okresní úřady.

            V roce 1849 byla berně jako přímá daň pozemková zpřesněna a včleněna do soustavy dalších vybíraných poplatků jako jeden z druhů daně. Termín se zachoval do dnešní doby v sousloví „berní úřad“.

            V roce 1849 byl zprovozněn v podzámčí Konopiště řepný cukrovar (průměrně zpracovával až 50 tis. centů řepy) a v roce 1851 byl zrušen provoz konopišťské olejny.

            Koncem listopadu nebo počátkem prosince 1849 byla v Benešově založena odbočka Slovanské lípy – prvního politického spolku. V lednu 1850 měla již 54 členů, vlastní knihovnu (nejbohatší ze všech filiálek) a rozhodné slovo v ní měli Karel Ignác Villani a dr. Václav Červinka. Avšak zanikla před rokem 1852.

            V roce 1849 - 1850 původní krytý dřevěný most postavený (nákladem erárního fondu silničního) v Poříčí nad Sázavou v místě brodu přes řeku Sázavu (na staré obchodní cestě, později císařské silnice), byl nahrazen nově postaveným kamenným šestipilířovým mostem (dlouhý 99 m, vysoký 6,15 m, s pěti segmentovými oblouky ze žulových kvádrů a pilíři zpevněnými břity, na jižním předmostí je cihelný objekt strážnice a litinová socha sv. Jana Nepomuckého).  Slavnostního otevření se zúčastnil skoro dvacetiletý František Josef I.

            Na přelomu roku postavil mlynář na „Spálenském mlýně“ v Čerčanech s hostinským z Poříčí Janem Staňkem kamenný most u mlýna.

1850

            K 1. 2. byly vytvořeny nové úřady státní správy – okresní hejtmanství, okresní soudy a místní samospráva. Benešov měl právní titul – město, právní charakter – obec. Německý název – Beneschau. Sídlo okresu, berního úřadu a okresního správního úřadu (do roku 1855). Patřil včetně okolí pod kraj Budějovický se sídlem kraje v Českých Budějovicích. Krajským soudem patřil pod Tábor. Dne 21. 5. 1850 byla reorganizována berní správa (zemská finanční ředitelství, okresní finanční ředitelství v krajských městech, berní úřady, tedy i v Benešově). Dne 1. 7. 1850 byly zřízeny okresní soudy, tedy i v Benešově (do roku 1855). Dosavadní budova městské radnice v Benešově (č. p. 223) byla uvolněna pro okresní úřad a radnice byla přestěhována do budovy č. p. 100. Pro zastupitelstvo obce se používal název „obecní výbor“, výkonným orgánem bylo obecní představenstvo (rada), ta měla starostu a dva radní.

            V Krusičanech vzniklo obecní zastupitelstvo o 9 členech a prvním starostou byl zvolen Jakub Žižka, rolník z Chářovic (do roku 1859), první radní byl Matěj Stibůrek, rolník z Krusičan (pod Krusičany spadaly Chářovice, Podělusy a Týnec).

             Václavice měly územněsprávní příslušnost k Benešovu.

            Narodil se Dr. Vladimír Haering (†1900) pozdější benešovský městský lékař, starosta města a starosta benešovského Sokola.

            Mistrem obuvnickým ve Vidlákové Lhotě byl Augustin Polák z č. p. 9 a mistrem krejčovským Jakub Novák.

             Benešov synagoga/modlitebna církve československé.

Před tímto rokem byl Kolandovský mlýn v Krusičanech majetkem týneckého hospodského Bučiny. V tomto roce jej koupil majitel konopišťského panství kníže Jan z Lobkovic za 19 tis. zlatých.

              Založen Lovecký klub Benešov (do roku 1950?).

              Na Konopišti byl poklasným Václav dráb z Vidlákové Lhoty č. p. 8.

          Vsi Nespeky, Hvozdec, Městečko a Malešín se odtrhly od statku Pyšely (vrchnostenská správa byla nahrazena okresní správou).

V roce 1850 se narodil MUDr. Vladimír Haering (†1990), městský lékař – lidumil, starosta města Benešova. Jeho úsilí zřídit zde okresní nemocnici našlo v roce 1894 podporu městského zastupitelstva a o čtyři roky později byla dokončena vlastní stavba. Z podnětu tohoto muže bylo rovněž v roce 1896 založeno městské muzeum.

V roce 1850 císařským patentem byly zavedeny knihy domovského práva.

Až do roku 1850 zůstala konopišťské a týnecko – benické panství spojeno po správní a právní jen volně, oba celky měly vlastního hejtmana a další patrimoniální aparát. Teprve v této době se vše přestěhovalo do Konopiště, resp. bylo odtud řízeno – hejtman (regent, později ředitel panství), purkrabí, důchodní, obroční, šafáři, ovčáčtí mistři, fišmistři, pivovarníci, mlynáři, polesní, hajní, drábové apod.

Benešov se stal v roce 1850, po zrušení vrchnostenských úřadů a magistrátů, sídlem státní správy – okresního hejtmanství a okresního soudu, zároveň byl sídlem okresní samosprávy.

Od 1. 2. 1850 byly zrušeny vrchnostenské úřady (patrimoniální správa) a sídlem (okresním městem) nově vytvořených zbyrokratizovaných úřadů se stal pro toto námi sledované území Benešov. Jednalo se o tyto úřady – okresní hejtmanství, okresní soud, berní úřad,… Městská správa v Benešově se pro jejich umístění vzdala radnice. Nejnižší správní jednotkou se stala obec. V čele obce bylo městské zastupitelstvo, výkonným orgánem byla městská rada a purkmistr. Při tomto novém správním dělení Českých zemí, mimo jiné zanikl kraj Berounský, okolí obce Ouročnice připadlo (od roku 1850) ke kraji Česko-Budějovickému. Sídlo krajské vlády bylo v Českých Budějovicích. Bukovanská samosprávná obec zahrnovala – Bukovany, Úročnici, Bukovou Lhotu, Vidlákovu Lhotu, hájovnu Taranka a samotu Brejlovka. Avšak Úročnice a Brejlovka patřila školou a ke kostelu do Václavic, Bukovany a Taranka do Týnce, Buková a Vidlákova Lhota do poříčí nad Sázavou.

Od tohoto data (rok 1850) je uveden název obce Ouročnice, pravděpodobně až do roku 1910. Ve slovníku je u názvu obce z roku 1850 uvedeno: Anſprung, m. 1) Anspringen. 2) auročky, auročnice, crusta lactea. Ansprung, m. 1) s. Anspringen. 2) ouročky, ouročnice, crusta lactea. (Úročka, úročnica, Úročnice, úročník lékařský  - to jsou některé z mnohých názvů pro nepravý čínský čaj – úročník bolhoj.

            V Úročnici byly postaveny usedlosti č. p. 10 a 20.

            Od roku 1850 byl lokalistou kostela sv. Václava ve Václavicích Václav Alois Čermák, jenž se stal roku 1854 prvofarářem Václavickým). Farářem v Poříčí byl od roku 1850 do roku 1853 František Xaver Kroner.

            Z roku 1850 je druhý zvon (s německým nápisem) kostela sv. Václava na Chvojně od Karla Bellmanna, litý v Praze. První zvon má na sobě okolo koruny nečitelný (prastarý) nápis.

V roce 1850 byla v Městečku u Nespek postavena pilířová kamenná zvonička.   

V Poříčí nad Sázavou byl v září na místě dřívějšího zakrytého dřevěného mostu postaven přes řeku Sázavu nový pětipilířový kamenný most. Níže po proudu stála v době otevření mostu provizorní dřevěná lávka. Most slavnostně otevíral již 24. 11. 1849 devatenáctiletý císař František Josef I., po něm dostal most i jméno (v té době most neměl ještě zábradlí).

První polovina 19. století

            V zámeckém parku u zámku Konopiště v části zvané „V Syrých“ byl postaven sloup se sochou básnířky Sapfó.

V této době se v Benešově domovní zástavba omezovala jen na Karlov, obě náměstí a čtyři ulice z nich vybíhající, město mělo jen 2300 obyvatel v 270 domech a bylo přitom sídlem tří erárních úřadů a městské správy, byla tu lékárna, pošta, hlavní škola. Uprostřed nedlážděného Velkého náměstí stála zděná kašna se soškou patrona hasičů sv. Floriana a pumpa. Bývalá radnice, symbol samosprávy už v době feudální, byla patrová, s věžičkou a hodinami. Byly v ní umístěny okresní úřad, berní úřad a soud. Městský úřad se musel spokojit s místnostmi v patře tzv. masných krámů v nárožním domě Řeznické ulice, v jehož přízemí měli řezníci své prodejny. Vedle radnice stál dům se zvýšeným přízemím, v suterénu bylo hokynářství, podle sklepního umístění se tu říkalo „v jámě“. Za ústím Řeznické ulice stálo osm tzv. chlebných krámků. Chléb a pečivo se tehdy prodávaly už jen v několika krámech, některé krámy byly prázdné, v jiných byl výsek masa. Za prvními čtyřmi byla nízká hospůdka (vchod z ulice), za ostatními domek klempíře (pracoval tu od poloviny 18. století). Další dům na náměstí (dnes knihkupectví), kde stála v 16. století první radnice, byl počátkem druhé poloviny 19. století zvýšen na dvě patra – dlouho to byl jediný dvoupatrový dům ve městě. Vedle stál nízký domek (hokynářství), patřící k nárožnímu hostinci U Šípků (č. p. 231) – sem se soustřeďoval společenský život, v patře byl taneční sál, kde se hrávalo i divadlo. V protějším domě č. p. 100 (dnes radnice) byl kupecký krám a hostinec „Na obecníku“. Další hostinec byl vedle v č. p. 101.

Druhá polovina 19. století

            V této době v našem okolí byly nejluxusnější formou dopravy těžké poštovní rychlíky z Prahy na Vídeň přes Benešov a Vlašim. Byly to černožluté kočáry pro dopravu cestujících a poštovních zásilek. Senzací pak byla tzv. „zvláštní pošta“. V létě to byl otevřený velký kočár s parádně vyšnořeným postiliónem. V zimě pak zánovní rychlíkový vůz. Jízdné poštovním vozem z Vlašimi do Prahy stálo 4 zlaté a 30 krejcarů stříbra. Na počátku 60. let 19. století byl mezi Čechticemi, Vlašimí, Benešovem a Prahou zaveden první dostavník jako koncesovaný dopravní podnik. Obvyklou dopravu však i v této době zajišťovaly formanské vozy. 

            V Peceradech zanikla cihelna, stála u „prvního“ peceradského rybníka, ne jejím místě pak stál domek bývalého rybničního hajného Dřízhala.

1851

Dne 22. 8. za reakce Bachovy, byly rozpuštěny a odzbrojeny národní gardy, tedy i benešovská.

Byl zrušen provoz konopišťské olejny a papírenský provoz v papírně pod Jarkovickým rybníkem.

Vzhledem ke krizi byl zvažován prodej týnecké továrny na kameninu státní správě, tzv. „velká tovární budova“. Měl zde být zřízen ústav pro duševně choré nebo pražské trestnice pro ženy.

Připomíná se první obecní výbor v Bukovanech, volený na 3 roky a nazývaný obecní zastupitelstvo. Starosta Jan Páša, obecní radní Jan Havelka a Matěj Svoboda.

           V Konopišti je zmiňována cukrárna.

V týnecké továrně na kameninu byl odborným dělníkem (fabrikantem) Jakub Havlíček z Pecerad (až do roku 1856).

             Václavice se uvádí „Václavice = Waclawic“ s osadami Kožlí, Vatěkov, Přibyšice. Ve Václavicích byla postavena nová fara u kostela svatého Václava.

Farářem v Tejnici byl Jan Řídký.

Mlýn na Konopišťském potoce (dříve se nazýval Bystrý) u Poříčí nad Sázavou prodal mlynář Antonín Karásek mlynáři Františku Šimáčkovi.

1852

Výnosem z 31. ledna 1852 nařízeno Národním gardám, tedy i benešovské, odevzati prapory jejich okresním úřadům, aby byly po oddělení cenných součástek předány nejbližší vojenské zbrojnici ku zničení. Z benešovského praporu odpárána byla obě vyšívaná pole s nápisy a znaky a uschována na městském úřadě. Osmipaprsková hvězda byla později věnována na prapor pěveckého spolku „Ozvěna“, pole s lobkovickým znakem jest nyní v městském museu.

              Páter Filip Burgerstein (*1827, †1898) se stal kaplanem v Benešově.

Na příkaz správce konopišťského panství Hahna byly srovnány se zemí pozůstatky tvrze v Ledcích.

Konopišťské panství pronajalo poplužní dvůr Ledce panu Karlu Hakrovi (do roku 1854).

Od tohoto roku není slyšet o Národní gardě města Benešova.

1853

Dne 18. 11. byla v Benešově založena Zemědělská škola.

              Ve Václavicích vyhořela usedlost č. p. 16, statek byl pojištěný. K tomu později václavská farář Dalibor Lounek uvádí: „Tímto požárem začala série požárů pojištěných statků ve Václavicích a zvláště v Úročnici, rozvoj pojišťovnictví tak značně přispěl k přestavbě dřevěných Václavic ve zděné.“ Také prý vyhořelo č. p. 15 a 17.

Na ubytovně přádelny na Brodcích dožívá svůj život Márinka Stichová (*1810, †1853), životní láska Karla Hynka Máchy (*1810, †1836).

            Děkanem Benešovského děkanství byl František Kroner (1853 až 1883, †1883). Od roku 1853 byl farářem v Poříčí Václav Josef Malý, do roku 1899. V roce 1876 byl jmenován osobním děkanem a roku 1894 papežským komořím.

1854

            Od tohoto roku Benešov příslušel pod kraj Táborský.

Zbořený Kostelec se uvádí jako Kostelec a Chářovice jako Chařovice.

            Uhodil hrom do zámku Konopiště a část zámku (palác s mnoha vzácnými obrazy za sbírky Lobkoviců) vyhořela.

V týnecké továrně na jemnou kameninu byl v roce 1854 malířem Vincenz Diviš a odborným dělníkem (fabrikantem) Václav Breburda z Bukovan (až do roku 1855).

Brodecká továrna zvýšila jez a za zaplavená pole vyplácela sedlákům ze Zbořeného Kostelce náhradu, za „uškození na gruntech“.

              Vikářem pro václavskou a benešovskou byl vikář Jan Čtrnáctý z Neveklova.

              Představeným přibyšických svobodníků byl svobodník Březina.

             V tomto roce byla lokálka ve Václavicích na faru povýšena. Až do tohoto roku byly na kůru kostela svatého Václava ve Václavicích bubny, činely a trubky, farář Čermák je nechal z kůru odstranit jako neliturgické nástroje, takže z toho lze odvodit, že ve Václavicích byl kostelní orchestr. Později příležitostně v kostele hrála kapela dechová složená z hudebníků z okolí. Dlouholetým kapelníkem byl kostelník Jan Hašek starší z č. p. 36.

Římskokatolická farnost Václavice lokálie fary Benešovské se stala od tohoto roku opět farností. Na území farnosti leží farní kostel sv. Václava ve Václavicích, kaple sv. Floriána ve Zbožnici a kaple sv. Panny Marie v Chrášťanech.

V Benešově byl M. Steindlerem v Pražské ulici založen lihovar (vyráběl jen surový líh). Zpracovával zemědělské plodiny – brambory, řepu a obilí – získané ve vlastním hospodářství.

V Benešově se narodil František X. Procházka (*1854, †1911), spisovatel (Katechismus dějin filosofie, Kant o matematice). 

Konopišťské panství pronajalo od července poplužní dvůr Ledce panu Šobíškovi(do roku 1900).

Průběh 19. století

V polovině století byl vlastníkem statku Tvoršovice Jan Schebek (*1823, †18. 3. 1889).  

Zřejmě někdy v průběhu 19. století byl hradní areál v Kostelci částečně vyčištěn, přes příkop byla usnadněna cesta schody z kamenů a zajištěny některé koruny zdí. Pravděpodobně v prostoru horního nádvoří byl prý postaven altánek s výhledem na údolí Sázavy.

V 19. století byla v Bukovanech na návsi postavena samostatná zděná kaplička s prostorem. Vedle kapličky byla postavena kamenná sloupová zvonička s litinovým zvonem.

V 1. polovině 19. století byla v Poříčí nad Sázavou v pomístní části zvané „Protivín“ postavena zděná výklenková kaplička (Byla zbourána v roce 1956 při havárii autobusu a v roce 1995 byla postavena nová.).

Ve 2. polovině 19. století byl na rozcestí Černíkovice – Neveklov pod horou Chlum postaven litinový kříž osazený do kamenného soklu a za statkem v Mariánovicích byla postavena zděná kaplička výklenková (dnes rejstříkové číslo kulturní památky 20109). V Přibyšicích u silnice (cca 100m od křižovatky silnice do Benešova) byla postavena kamenná výklenková kaplička sv. Jana Nepomuckého a litinový kříž s kamenným soklem byl postaven u křižovatky silnic k Přibyšicím a Benešovu.

Ve 2. polovině 19. století byl ve Václavicích postaven uprostřed cesty mezi Václavicemi a Chrášťany litinový kříž s kamenným soklem (v nedávné době byl zpevněn ocelovou výztuží a opraven betonem).

V 19. století byla tvrz v Podmračí (Mrač nad Sázavou) přebudována ze sýpky na ubytovnu kameníků.

Ve 2. polovině 19. století byl v Bedrči postaven kříž (sokl kamenný, křížek litinový) a v Benešově v Čechově ulici také podobný kříž (dříve Bedrčská), počátkem 90. let 20. století jej opravil P. Váňa.

Kolem poloviny 19. století byla v Nespekách postavena kaplička se samostatným prostorem a se zvoničkou, nad vstupem je polychromovaný reliéf P. Marie s Ježíškem.

V tomto období byla postavena jednopatrová škola v Poříčí.

1855

Benešov se stal sídlem okresního smíšeného úřadu = správa i soudní moc (do roku 1868) a příslušel pod krajský správní úřad se sídlem v Táboře. Okresní soud se spojil s úřadem politickým v okresní úřad. Vznikl i berní úřad.  

Došlo k další změně správních organizací Českých zemí. Okolí obce Ouročnice připadlo do nového kraje Táborského (Čechy byly rozděleny na 13 krajů a Morava na 6, Slezsko bylo samostatné).

              V Ouročnici vystupovali kejklíři z rodu Floriánů z Červeného Oujezda, v Ouročnici č. p. 8 se jim narodil syn.

Mezi odbornými dělníky týnecké manufaktury na kameninu se uvádí Josef Potůček z Bukovan a Václav Breburda z Bukovan (od roku 1854). Továrna se s ohledem na krizi začala soustřeďovat i na vedlejší výrobu.

Od tohoto roku byl farářem Týnecké fary Jan Pelz, do roku 1871.

            Dne 2. 5. se v Benešově narodil spisovatel František Sokol – Tůma ((†1925, vyučený pekař), spisovatel, který později působil na Ostravsku. Nejznámější je trilogie „Černé království“ o průmyslovém růstu Ostravska a román „Valašská světice“. Benešovsko popsal v románu „Literární učitelka“, dále pak „Na kresách“ a „Lapači“. Dále působil jako recitátor, kulturní buditel, novinář a herec v kočovné společnosti. 

            Václavický kostel obdržel od J. E. Kardinála Schwarzenberga na přímluvu faráře Čermáka ostatek sv. Václava, jenž vložen byl do kříže, jenž věřícím k líbání se podává (tzv. „pacifikálu“).

V Benešově se narodil Antonín Pinkas (*1855, †1916), jeho jméno je spojeno s velmi významnou dokumentační činností, s odkazem, který zanechal ve formě rozsáhlého rukopisného díla o topografii Benešova s kresbami jednotlivých domů. Tento dokument byl a je zdrojem informací o podobě Benešova a jeho okolních vesnic koncem 19. a začátkem 20. století. K preciznosti, se kterou se Pinkas věnoval této činnosti, přispěla zřejmě i jeho profese notáře.

V tomto roce byla zastavena výroba v týnecké továrně na kameninu, následně se o poslední pokus, jak zachránit továrnu, pokusili zaměstnanci továrny. Ve velkém začali vyrábět drenážní trubky a drtit kosti na spodium pro konopišťský cukrovar. Odborným dělníkem (fabrikantem) byl Josef Potůček z Bukovan a František Stárka.

1856

V tomto roce nahradil dědičného benešovského poštmistra Václava Köhlera jeho syn Jan Köhler, pošta stále sídlila v č. p. 5 („poštovní dům Hvězda“) na Velkém rynku v Benešově, byla zde tzv. „dědičná pošta“.

Brodeckou přádelnu bavlny vlastnili/převzali do majetku bratři Josef a Karel Wahlovi.

Zlepšila se prodejní bilance týnecké továrny na kameninu, neboť se začaly vyrábět drenážní trubky, dlaždice a cihly a pálily se a drtily kosti na spodium pro konopišťský cukrovar.

1857

            V tomto roce bylo již potřetí otevřeno/obnoveno piaristické gymnasium v Benešově, a to zprvu gymnasium nižší, čtyřleté gymnázium, první ročník měl 50 žáků, ředitel školy Roman Ježovský, vyučovací jazyk němčina, které později vzrostlo v gymnasium vyšší, které časem poskytovalo studentům klasické vzdělání s maturitou, až se později změnilo v gymnázium reálné a bylo zestátněno. Osnovy byly podle organizačního nástinu Exnerova z roku 1849.

            Z tohoto roku je pérová kresba – náčrtek situace města Benešova – pohled na město od jihozápadu.

            Krejčím v Úročnici č. p. 17 byl Jan Vašák.

            Byla podepsána měnová konvence mezi Rakouskem a německými státy o zavedení jednotné stříbrné měny, základem byla 1 libra mincovního kovu (500 gramů), ze které se razilo 45 stříbrných zlatníků (guldenů). Nižší nominály obíhaly jako zemské mince a vyšší hodnoty jako tolary a dvojtolary. Byla tedy zavedena nová rakouská měna tzv. zlatková.

1858

            Od tohoto roku sloužila konopišťská papírna, která se nacházela pod hrází stejnojmenného rybníka u silnice z Benešova do Jarkovic a na Chvojenský dvůr, jako stupník pro drcení kostí, později jako pila.

            V Městečku u Nespek oproti Pávovu statku byl postaven kříž kamenný na zděném soklu. Byl postaven ke cti a chvále Boží od manželů Jana a Anny Bitnarových), (číslo rejstříku 22857).

            V Benešově se znovu stal purkmistrem dr. Karel Emanuel Ulrich (dříve purkmistr od roku 1846 do roku 1848).

Narodil se Antonín Pinkas (†1919), notář, autor rukopisného rozsáhlého díla o Benešově a okolí.

              V Úročnici se narodil Josef Klenovec, později studoval medicínu ve Vídni, sloužil u hraběnky Chotkové, manželky Františka Ferdinanda d’Este. Po přerušení medicíny se vyučil zámečníkem ve Vídni, proto se v č. p. 16 říkalo „U zámečníků“. Oženil se s o 19 let mladší Marií Řehákovou z Úročnice.

V Poříčí byl postaven most z přitesané žuly s jedním obloukem přes říčku Bystrou.

1859

            Farářem ve Václavicích byl P. V. Čermák a porodní „zkoumanou bábou“ Barbora Hromadová.

              Dne 4. 6. po průtrži mračen v Nesvačilech zatopil Janovický potok ve Václavicích devět domů, strhl dřevěný václavský most a zpustošil pole a louky.

            Brodecká přádelna postavila na řece Sázavě nový jez, povodeň jej však strhla a továrna postavila jez nový.

             Porodní bábou, zkoumanou, v Tejnici byla Kateřina Jukl a kaplanem Josef Kolář.

             Dne 4. 6. se strhla v Krusičanech velká průtrž mračen a rozvodněný potok poškodil část obce.

             V Bukovanech č. p. 16 byl mistrem krejčovským Jakub Dráb.

             V Kostelci č. p. 5 byl obecním pastýřem Matěj Žižka.

             V Bukové Lhotě byl žebrákem František Růžička z č. p. 6 a mistrem obuvnickým Karel Mařík z č. p. 13.

            Ve Vidlákové Lhotě byl tesařem Václav Páša z č. p. 9.

Po volbách se stal starostou obce Krusičany Matěj Stibůrek (do roku 1861), rolník z Krusičan (před tím Jakub Žižka, sedlák z Chářovic.

            V Krusičanech byl obecním pastýřem Martin Hájek z č. p. 6, mistrem krejčovským Jan Doležal z č. p. 9. Místo starosty Jakuba Žižky (rolník z Chářovic) se stal starostou Matěj Stibůrek (rolník z Krusičan), pod Krusičany patřily i Chářovice, Podělusy a Týnec.

          V Poříčí nad Sázavou byl obecním pastýřem Jan Klokočník z č. p. 13, krejčovským mistrem Matěj Zoulík (bydlel v cihelně, bez č. p.) a žebračkou Eleonora Mrázková z č. p. 48.

         Kočím na statku v Nespekách byl Jakub Vošta z č. p. 9.

         Krupařem v Podělusích byl Josef Stárka z č. p. 10.

          Farářem v Tejnici byl Josef Kolář (capellan) a porodní „zkoumanou bábou“ Kateřina Jukl (Juklová).