1751

            Od roku 1751 byly v osadách  Českých zemích ve větší míře stavěny zvoničky, a to díky protipožárnímu nařízení Marie Terezie, jednalo se o tzv. „ohňový patent“ (nařízení nařizovalo v každé osadě zřídit zvoničku jako poplachové zařízení a každý požár pak musel být ohlašován zvoněním, což byla povinnost obce).

            Dne 21. 1. došlo k postátnění krajských úřadů, z hejtmanů (jako stavovských hodnostářů, byli dva na kraj – jeden ze stavu panského, druhý z rytířského) se stali krajští úředníci. Byl rozšířen počet krajů z 12 na 16, čtyři největší kraje byly rozděleny. Sledované území (konopišťské panství) patřilo do této doby do kraje Kouřimského, a od této doby do kraje berounského.

            Dne 30. 1. byla soudní moc oddělena od politické.

            Dne 19. 2. Došlo ke zrušení osvobození vrchnostenských pozemků od placení daní, vrchnosti bylo zakázáno zmenšovat „rustikální“ pozemky.

            Katalog o prospěchu žáků piaristických škol v Benešově „Liber calculorum gymnasii Beneschoiviensis 1751-1778 uvádí informace o prospěchu žáků, který se hodnotil: A, a – pro lepší, m, M – pro velmi špatné a nejhorší. Z katalogu lze vyčíst, že žáci pocházeli nejvíce z Benešova a z okolí (Konopiště, Bystřice, Neveklov, Pyšely, Chocerady, Komorní Hrádek, Poříčí nad Sázavou, Týnec nad Sázavou, Vlašim, Neustupov, Smilkov, Jemniště), ostatní pak i z míst vzdálených (Tábor, Kolín, Mělník, Praha,…). Mezi studenty patřili i příslušníci významných šlechtických rodů – Zálužických z Rosenthalu, Schallerů, Hubaistiů z Kotnova, Charvátů z Pelhřimova, Kolaříků ze Sterndorfu, šlechticů z Benešova, z Klenového nebo z Říčan, také příslušníci úřednických a měšťanských rodů.

1752

Dne 19. 2. vyšlo nařízení o prodeji a pronájmu veškerého obecního majetku.

Nová radnice „velký dům“ v Benešově na Velkém rynku byla již výstavní budovou s mansardovou střechou krytou šindelem a s cibulovou věžičkou. Vstup do radnice byl z Velkého rynku a z Radnodomského rynku, prostoru proti domům č. p. 5 až 7, vedlejší vchod byl ještě při domku č. p. 223. Podzemí – hrdelní žalář; přízemí – obecní světnice, příbytek pro městského sluhu (tzv. „serbusa“), 3 vězení (arest obecní, arest městský a arest tužší); patro – velká síň, radní světnice, menší světnice („ku konferenci“), městská kancelář, archiv, byt kancelisty; věžička se zvonem „Barbora“ (oznamoval nenadálé příhody a požáry, dnes v muzeu ve Vlašimi).

V tomto roce slezský malíř Fridrich Bernard Werner nakreslil „Pohled na Benešov“. Ve středu obrazu je nápadná dominanta velká zřícenina minoritského kostela na Karlově.

1753

U hradu Konopiště bylo sneseno na popud Františka Václava hraběte z Vrtby (navázal na strýcovi barokní přestavby rokokovou úpravou interiérů) šest ze sedmi věží do úrovně pater, proběhla rokoková úprava interiérů jižního obytného křídla a zámecké kaple a hrad byl proměněn v rokokový zámek. Úpravy prováděl Kaňkův žák architekt František Ignác Prée – velký sál slavnostní jídelny, strop s velkolepými malbami Františka Julia Luxe (složitá, dějově značně rozčleněná kompozice postav a výjevů z antické mytologie alegorie čtyř ročních období s hlavní scénou bakchanálií, noční slavnosti boha vína Bakcha) s plastickou výzdobou (řezbářský ornamentální dekor stěn jídelny, jednotné rokokové řezbářské vybavení kaple zasvěcené patronovi myslivců svatému Hubertovi) z dílny Lazara Widmanna. Současně bylo ve velkém sále nad kaplí zřízeno divadlo.

Dne 21. 7. byla vídeňská marka nahrazena kolínskou markou. Rakouská měna se po dohodě s Bavorskem nazývá měnou konvenční. Z vídeňské hřivny o váze 280 gramů se razilo 10 konvenčních tolarů, které se rovnaly 20 zlatým („dvacetizlatková měna“). Byla zavedena i neplnohodnotná mince „česká“ grešle (neobsahovala drahý kov), v hodnotě ¾ krejcaru (od roku 1780 se razila z mědi). Tolar se rovná 84 grešlím. Ražena za vlády Marie Terezie a Josefa II.

Dne 13. 10. Marie Terezie podepsala patent „o soupisu obyvatelstva“ v rakouské monarchii (v Čechách žilo 2,493 mil. obyvatel).

Marie Terezie zrušila 24 svátků (mohly se konat bohoslužby, ale mohlo se i pracovat) a začala zavádět jednotný systém měr a vah.

Při vizitaci benešovské piaristické koleje zemřel řádový provinciál P. Paulus Widholz a S. Ludovico (1685-1753, auditor zajímavých divadelních her).

1755

            Ve Václavicích bylo 12 velkých usedlostí (č. p. 8, 17, 3, 26, 16, 9, 4, 22, 19, 20, 5 a 2; a 15 chalup (č. p. 15, 12, 21, 25, 1, 10, 20, 28, 11, 24, 18, 14, 27, 7, 6).

            Václavská a benešovská farnost patřily pod vikariát kouřimský v kraji kouřimském, vikář Matěj Jan František Najič (Nagicz).

            Mlynářem v „Klaudovým mlejně“ v Kožlí byl Matěj Parys.

            Mlynářkou v Tejnici byla Weronika Starkowa a učitelem Jakub (Jacobus) Sekavec (Sekavecz).

Hejtmanem Berounského kraje se stal Jan Vojtěch Netvorský z Netvořic. Hejtmanem Kouřimského kraje byl Jan Vilém Mladota z Ostředka.

Zemřel Jan Jiří Schaller, ředitel panství Konopišťského (pohřben v kryptě kostela sv. Anny), otec Josefa Schallera, kněz řádu piaristického a otec topografie české.

            Týnecký gotický kostel sv. Šimona a Judy byl barokně přestavěn do současné podoby, a to štědrostí hraběte Františka Václav z Vrtby a manželky jeho rozené hraběnky z Klenové. Kostel je jednolodní, uzavřený pravoúhlým zaobleným presbytářem, při západní straně lodi stojí hranolová věž. Na severní straně lodi je sakristie a malá předsíňka před vstupem do lodi navazující na schodiště. Loď je sklenuta křížovou klenbou, presbytář je plochostropý. Vnější nároží presbytáře jsou bosovaná. Vedle kostela je i hřbitov.

 

1756 

Pozitivní vývoj města Benešov zbrzdily v tomto roce a v letech následujících slezské války provázené epidemiemi.

            V inventáři z tohoto roku se filiální kostel sv. Petra a Pavla v Poříčí nad Sázavou nazývá „veřejnou kaplí sv. Petra a Pavla“.

             Václavská a benešovská farnost, vikář Václav Dominik Ondrák, farář mnichovický.

            Benešovským farářem, který po rekatolizaci spravoval filiální kostel ve Václavicích, byl Jan Rochus Klobása.

            V letním období se rozvodnil Konopišťský potok.  

I za sedmileté války (1756 až 1763) byl Benešov obsazen pruskými vojsky krále Fridricha II. a město neslo tíhu vojenských břemen a mělo značné hospodářské ztráty. Přes Benešov táhlo i rakouské vojsko pod vedením Karla Lotrinského, které utíkalo z prohrané bity u Prahy – Štěrbohol směrem k Táboru.

1757

            Protrhla se hráz zámeckého rybníka na Konopišti v důsledku velké bouřky s průtrží mračen – zaplaveno bylo také Poříčí nad Sázavou, opakovala se pohroma z roku 1734. Potok pak podemlel zeď hřbitova kolem kostela sv. Havla se rozkládající a voda odnesla mnoho mrtvol spolu se zemí hřbitovní.

            Byl vydán druhý tereziánský katastr, byl k němu připojen i soupis panské půdy „dominia“.         Václavice měly územněsprávní příslušnost k Týnci nad Sázavou – Konopiště – Mrač, kraj Berounský.

            Kantorem ve škole ve Václavicích byl Jan Štěpán Sojovský.

Školu a mlýn v Poříčí nad Sázavou strhla povodeň (30. 5.), která vznikla protržením hráze Konopišťského rybníka. Voda vzala i kostelní zeď u kostela sv. Havla včetně ostatků v hrobech. Naštěstí nevnikla do kostela, kde v té době řezbář Lazar Widmann z Plzně obnovoval gotickou výzdobu. Na místě staré školy byla postavena škola nová (dnešní fara u kostela sv. Havla).

Dne 30. 5. byla velká povodeň - mlýn na Konopišťském potoce (dříve se nazýval Bystrý) u Poříčí nad Sázavou, mlýn stál u rybníka zvaném „Na hrázi“, byl zničen vodou z rybníka, který se naplnil z rozvodněného potoka, a hráz se protrhla. Silná vlna smetla mlýn i s pilou, rybník, ani mlýn již nebyly obnoveny, dodnes z něj zbyla část zdiva nad dnešním mlýnem (postavil mlynář Jan Spálenský v roce 1790). Současně byla zničena i dřevěná farní škola, následně byla postavena nová jednopatrová zděná. Poškozen byl i hřbitov u svatého Havla, zejména zdi.

1758

            Vizitaci benešovské piaristické koleje provedl řádový provinciál P. Giudo Nicht ab Angelis, přičemž odsouhlasil, že kolej má přispívat na výživu dvěma zpěváčkům (diskantistovi a altistovi), ale ti nemají přebývat v koleji.

V Týnci se připomíná hospodský Josef Jokl (č. p. 3, pozdější Korbelova hospoda).

1759

Vizitaci benešovské piaristické koleje provedl řádový provinciál P. Giudo Nicht ab Angelis, přičemž znovu zdůraznil, že kolej má přispívat na výživu dvěma zpěváčkům (diskantistovi a altistovi), ale ti nemají přebývat v koleji, což se týká všech světských zpěváků a hudebníků.

Konopišťská vrchnost (František Václav z Vrtby) prodala mlýn v Nespekách mlynáři Václavu Barešovi i s polnostmi.

1760

V roce 1760 se stal hejtmanem Bechyňského kraje Jan Vojtěch Netvorský z Netvořic (dříve hejtman kraje Berounského).

Do piaristické koleje v Benešově se znovu vrátil, tentokrát již jen na odpočinek, P. Eugenius Sebastiani z Častolovic a Matre Dei, přesto se stal i spirituálem a staral se o kontakt s ostatními kolejemi.

Dne 4. 10. konopišťské panství (hrabě František Václav z Vrtby) prodalo mlýn v Týnci nad Sázavou mlynáři Tomáši Stárkovi za 900 zlatých. Mlýn měl v té době dvě složení se stoupou a malé pole a malou pilu. Mlýn dobře nepracoval a v dražbě jej později koupil Václav Bílina.

1761

              V letech 1761 až 1763 řezbář Lazar Widmann z Plzně vytvořil hlavní oltář v kostele svaté Anny na náměstí v Benešově u Prahy, oltářní obraz svaté Anny s Ježíškem a svatým Janem a v jejich blízkosti je pak Panna Marie, svatý Josef a svatý Jáchym, namaloval jej malíř Felix Ivo Leichner z Vídně. Na severní straně lodi je barokní kazatelna, oltář svatého Josefa, komponovaný do niky se štukovou výzdobou a oltář Panny Marie Růžencové s plastikami od J. Jelínka a obrazem od I. Leichera. V sakristii je uložena pozdně gotická Madona z 16. století (oltář dokončen v roce 1763). Nad tabernákulem je zasklená skříň s dřevěnou sochou Panny Marie s Jezulátkem, je v pozdně gotickém slohu z roku kolem 1500. Roucho je novodobého původu.

1762

            Před tímto rokem František Václav hrabě z Vrtby založil v zámeckém parku na Konopišti francouzskou klasicistní zahradu, táhla se od Neptunovy fontány až k Šiberně (dnes po ní není památky, zůstaly jen podstavce pro sochy antických Múz, které zde byly do 40. let minulého století, dnes jsou ve východním parteru u zámku).

              V Městečku se připomíná jako osedlý Jan Pazdera.

P. Eugenius Sebastiani z Častolovic a Matre Dei se stal poradcem piaristické koleje v Benešově (+27. 3. úplně slepý). Zůstalo po něm dodnes zachovalé dílo – astronomické podklady pro kalendáře, kronika piaristické koleje (počáteční elench, zápisy o Blaníku, blanické pověsti). Značně ovlivnil i některé studenty, z nichž nejvýznamnější Jeremiáš Soudný se stal provinciálem piaristického řádu (zasloužil se o stavbu kostela svatého Jana v Kroměříži) a Leandr Kramář, poslední sázavský benediktýnský opat. Studenti sehráli religiózní hru o svatém Václavovi.

V Týnci nad Sázavou byl založen hrabětem Františkem Václavem z Vrtby zámeček a u hradu byla postavena barokní brána.

Zemřel dne 29. 5. František Vácslav hrabě z Vrtby (věk 37 let, pohřben ve Voticích) a majitelem konopišťského panství i s hradem Týnec nad Sázavou se stal jeho nezletilý syn František Josef hrabě z Vrtby (do roku 1830). Panství spravovala jako jeho poručnice jeho matka Marie Anna z Vrtby, rozená hraběnka z Klenového a z Janovic, provdaná podruhé za Jakelli de Gallagach (1767 - Jan hrabě O´Kelly). V tomto roce dala vystavět rozličná hospodářská stavení, jakož i „obydlí“, v němž největší část svého vdovství pobývala. Za jejího poručenství byl ředitelem konopišťského panství Jan Josef Schaller. V místech hradního paláce Týneckého hradu pak později nechal František Josef hrabě z Vrtby postavit úřednický dům (severně od hranolové věže). Při stavbách bylo nalezeno mnoho lidských kostí, některé měly i pouta na rukách. Voda do hradu byla odebírána ze studánky v lese u Taranky, shromažďována byla ve třech nádržích. V jedné z nich se topil, jako dítě, budoucí hrabě František Josef z Vrtby, zachránil jej dělník Řepásek a za odměnu ten dostal domek a roli v Peceradech.

V piaristické koleji v Benešově zemřel dne 27. 3. kněz Eugen Sebastiani z Častolovic, učený Piarista, spisovatel o věcech matematických a astronomických a dlouholetý zpovědník a přítel majitele zámku Jemniště Adama z Trautmannsdorfa.

Začínají se objevovat první papírové peníze, tzv. „bankocetle“ vydávané vídeňskou bankou v hodnotách 5, 10, 25, 50 a 100 zlatých, později i 500 a 1 000 zlatých.

Konopišťské panství – 15 rycht, 64 vesnic a osad, město Benešov, žilo zde cca 5 000 lidí.

Tíživé poddanské povinnosti – např. pozdější účastník povstání z roku 1775 – sedlák Pavel Vnouček z Pecerad (44 strychů polí, z luk sklízel 4 vozy sena, státní daň – 21 zlatých 35 krejcarů, 1 libra přediva, týdně – 3 dny s potahem, 2 dny pěší, od svatého Jana Křtitele do svatého Václava pěší robota byla zvýšena na celý týden, pěší robota 1 robotník, robota s potahem 2 robotníci, takže celkem 12 dnů v týdnu), např. sedlák Chlístovský z Chlístova musel vedle své rodiny zaměstnávat také čeledína a děvečku.

Proběhla barokní přestavba hradního areálu v Týnci nad Sázavou, z této doby je hradní brána a zbytky zdí. Rekonstrukci provedla matka hraběte Františka Josefa z Vrtby Marie Anna O’Kellyová, měla zde své vdovské sídlo.

1763

Hrabě František Václav z Vrtby se pokusil pokračovat v dolování na Chlumu (kóta 503). Ten obnovil těžbu a v tomto roce odeslal 7 vzorků rud k rozboru do hutí Ratibořických Hor. Z rozboru vzorků bylo zřejmé, že nelze zahájit těžbu stříbra. V úvahu přicházela pouze sirná varianta, ale její provoz nebyl, vzhledem k velké spotřebě dřeva, zahájen. Z této a dřívější doby jsou na severozápadním a severním svahu dvě řady šachetních propadlin. Materiál obsahoval pyrit, pyrhotin, limonit, diachonit, sírany. Současně tam uváděný pramen obsahoval rozpuštěný kamenec. Dále bylo uváděno, že nejde o žilné ložisko, ale o impregnace pyritu, přičemž pyrit byl zčásti kontaktně přeměněn v pyrhotin. Tyto kyzy impregnují proterozoické rohovce a fylity.

1764

           Kantorem ve škole ve Václavicích byl Jan Weber.

Dne 27. 4. Václav Leopold Radecký z Radče majitel panství Tvoršovice byl od císařovny Marie Teresie povýšen do stavu hraběcího majestátem z Vídně.

V letech 1764 až 1768 proběhlo v Čechách I. vojenské mapování – Josefské (v letech 1780-1783  pak rektifikace). Úročnice se psala jako Aurocznitze a měla 12 usedlostí (č. p. 1 až 6, 8, 9, 11 až 14).

Na sledovaném území vznikaly na základě vládního nařízení v jednotlivých obcích zvoničky (hlásily požáry) a také kapličky, např. kaplička svaté Anny u Jarkovického rybníka a kaplička svatého Jana Nepomuckého poblíž křižovatky Chvojen – Václavice – Konopiště.

1764 – 1767

          První vojenské mapování Čech – mapy zaznamenávají vojensky důležité objekty a mají písemné přílohy, polohopis vychází z Müllerovy mapy.

1765

Do jezuitských gymnázií byla zavedena čeština.

Patent Marie Terezie zavedl do Čech dolnorakouské míry a váhy. Základní jednotkou nebyl loket, ale sáh = 1,7928 m, 1 vídeňský loket = 1,31186 pražského lokte (77,8 sm).

            Před reformou soudnictví v Čechách v roce 1765 (vyhlášení patentu 19. 8. 1765, „pragmatická sankce o restrikci hrdelních soudů“) byly v okolí obce Ouročnice tyto hrdelní soudy: Benešov a Sedlčany (II. třídy), Neustupov (III. třídy), Netvořice a Neveklov (IV. třídy). Po roce 1765 byl v Berounském kraji hrdelní soud v Berouně. To, že do této doby mělo město Neveklov právo hrdelní, svědčí i pomístní název „Šibinka“. Což je výběžek na severovýchodním svahu vrchu „Ruda“ nedaleko Chvojence (Chvojínka).

            Při týneckém kostele sv. Šimona a Judy byla přistavena kamenná, cibulovitou bání krytá věž a má tři zvony. Velký má nápis „Ke cti Boha a sv. Petra apod.“, je bez letopočtu.

V Týnci se připomíná škola, stála v místě dnešního č. p. 5 („Mickův dům“). Byla to malá chatrná chaloupka, dřevěná s doškovou střechou pro děti nevolníků.

            Rozvodněný konopišťský potok způsobil na hřbitově okolo kostela sv. Havla v Poříčí nad Sázavou ještě větší škody než v roce 1757. Téhož roku byla u kostela sv. Šimona a Judy v Týnci nad Sázavou dostavěna zděná věž.

            Václav Leopold Radecký z Radče prodal statek Tvořešovice Pražskému mlynáři Náhlovskému.

Poprvé se připomíná na Velkém rynku (dnes Masarykovo náměstí) v Benešově lékárna. Dům č. p. 4 (zvaný „Holcafovský“) koupil od Jakuba Josefa, městského syndicuse, dne 12. 8. Za 600 zlatých rýnských lékárník Josef Hausschild, ten byl do 25. 1. provizoriem piaristické lékárny. Nová lékárna byla otevřena již dne 22. 6., ale v plném provozu byla Až ode dne 12. 8. (lékárník získal konečně všechna povolení – od hraběnky z Wrtby, děkana lékařské fakulty v Praze, krajského lékaře a rady města). Lékárna dostala jméno „U zlatého orla“.

Správkyně rozsáhlého panství konopišťského včetně panství týneckého a benického vdova Marie Anna, rozená z Klenového (hraběnka O’ Kellyová) a z Janovic, jako poručnice svého syna nezletilého dědice Františka Josefa hraběte z Vrtby (*1759 -  †1830). Ředitelem panství se stal Josef Ignác Schiller, jenž proslul jako bezohledný vykonavatel panských rozkazů a „nelidský vydřiduch“. V témže roce byl zprovozněn hrad Týnec nad Sázavou.

Rozvodněný Konopišťský potok (dříve zvaný Bystrý) poškodil hřbitov u kostela svatého Havla v Poříčí nad Sázavou.

1767

Marie Anna hraběnka z Klenového, vdova po Františku Václavovi hraběti z Vrtby, se provdala za hraběte O‘Kellyho.

1768

              Založen Stávkařský a punčochářský cech Benešov.

Byl vydán trestní zákoník tereziánský, došlo k odstranění většiny krutých trestů, ale hlavníma důležitým prostředkem se stala „tortura“ (mučení obžalovaného za účelem dosažení přiznání).

V Benešově zemřelo v důsledku hladomoru 46 osob, v roce 1770 – 49 osob, v roce 1771 – 123 osob, v roce 1772 - 191 osob.

2. polovina 18. století

Z druhé poloviny 18. století pochází i barokní hospodářský dvůr Mariánovice (u Benešova) postavený na kruhovém půdorysu (neobvyklém polygonálním půdorysu), tvořený přízemními domky, obklopujícími prostranství, v jehož středu stojí bývalá mlékárna. Dvůr byl nazván podle Marie Anny hraběnky z Vrtby majitelky konopišťského panství.

Od druhé poloviny 18. století se stále častěji objevovala snaha o provedení řádné výstavby hlavních cest v Českých zemích, ke kterým patřila z našeho okolí především Linecká silnice, vedoucí z Prahy přes České Budějovice a Dolní Dvořiště do Lince. 

Ve druhé polovině 18. století byla postavena na křižovatce cest do Václavic a Chvojna zděná výklenková kaplička sv. Jana Nepomuckého. V téže době byla postavena další osmiboká zděná výklenková kaplička sv. Anny na křižovatce parkové cesty v Konopišti se silnicí Benešov – Jarkovice.

„Pivničkovský dům“ č. p. 100 na dnešním Masarykově náměstí patřil přechodně benešovské obci, od té doby se hospodě říkalo „Na obecníku“. Později přešla do soukromých rukou.

Mezi významné žáky piaristických škol patřili – L. Kramář, J. Soudný (zasloužil se o stavbu kostela svatého Jana v Kroměříži), Josef Schaller (P. Josephus Schaller a S. Josepho, 1738-1809, narozen na Konopišti, významný topograf a životopisec), Jakub Schwamberger (P. Leopoldus Schwamberger a S. Petro, 1733-1782, narozený v Praze, piarista a psal životopisy českých učenců, vědců, …), Josef Javůrek (1741-1820, narozen v Benešově, benedyktýn v Sázavě, hudebník a překladatel), František Frubina (1752-1804, narozen v Janovicích, P. Eustachius a S. Anna, znovuobnovil výuku v piaristických školách v Rychnově nad Kněžnou).

Mezi významné učitele piaristických škol patřili – P. Honorius Bittermann a S. Cecilia (1687-1761, pedagog), P. Germanus Jandík a S. Adalberto (1695-1756, filosof a provinciál), P. Castulus Ritter ab Immaculata Conceptione B. V. M. (1701-1765, později rektor koleje ve Strážnici), P. Zacharius Schubert a S. Elisabetha (1701-1780, filosof, teolog, později první viceprovinciál rýnsko-švábské piaristické provincie), P. Amadeus Schuster a S. Josepho (1690-1727, pedagog, vydavatel latinsko-české mluvnice Emanuela Alvara), P. Josef Walprecht a S. Antonio (1692-1747, filosof, teolog, později rektor koleje v Litomyšli), P. Remigius Maschata a S. Erasmo (1692-1747, rodák z Pacova, teolog, řečník, pedagog, filosof a hudební skladatel), P. Angel Platzer ab Annuntiatione B. M. V. (1699-1749, teolog, rektor koleje), P. Peregrin Mayer a S. Rocho (1743-1807, učitel řečnictví) a P. Simon (Václav) Kalous a S. Bartolomeo (1715-1786, rodák ze Solnice, hudební skladatel a učitel. Mezi jeho žáky patřil i známý skladatel F. X. Brixi).

1769

            Založen Menší mlynářský cech Benešov.

            Císařovna Marie Terezie povolila na školách konat jen akademie bez hudby, resp. pouze deklamace.

Mlýn v Nespekách v červnu v dražbě koupil Jakub Bareš za 866 zlatých.

Z tohoto roku je malý kostelní zvon umístění ve vížce kostela svaté Anny v Benešově. Další je z roku 1806 a 1935.

1770

            Dne 1. 1. vstoupil v platnost nový trestní zákoník z roku 1768.

Tohoto roku nařídila císařovna Marie Terezie, aby byla prováděna prohlídka mrtvoly a byl vydán doklad o příčině úmrtí. Dále nařídila jednotné rubriky v matrikách, psát se musely latinsky nebo německy, že poddaní musejí mít jen jedno příjmení, u nemanželských dětí se muselo dítě jmenovat po otci, jinak po matce.  Současně vydala nařízení o číslování domů.

Dvorský dekret ze dne 30. 3. zakázal dělení tří robotních dní na šest půldnů.

            Pražský mlynář Náhlovský trhem postoupil statek Tvořešovice paní Marii Františce Ferabesko z Layno.

            V letech 1770 až 1772 byla v Čechách katastrofální neúroda a propukl hladomor.

            Zemřel Chrášťanský mlynář Vojtěch (Adalbertus) Brejla.

            V Čechách bylo zavedeno číslování usedlostí a v obci Ouročnice bylo 18 čísel popisných, v nich bydlely rodiny: Prokšíkova, Křížova, Štěpánova, Havelkova, Klenovcova, Vnoučkova, Kadlecova, Zboženských, Žabova, Chrpova, Drábova, Markova, Šabatova, Havelkova, Vlčkova, Mášova a Šindelářova.

Až do roku 1772 (období slezských válek) konopišťské panství postihl hladomor, epidemie, neúroda a hladomor.

1771

              Při číslování domů ve Václavicích dostala stará fara přináležící k původnímu kostelu svatého Jana Křtitele n a „Velké straně“ č. p. 13, jinak také „zádušní chalupa“ zvaná, později zanikla.

            První bankocetle z roku 1762 byly nahrazeny druhou emisí obdobného vzhledu.

Teprve v tomto roce byl císařovnou Marií Terezií v českých zemích povinně zaveden pokyn papeže Inocence III. z roku 1215 o vedení farními úřady knih ohlášek. Kněz musel povinně tři neděle po sobě nebo i o svátcích v čas hlavních bohoslužeb oznamovat všem věřícím jméno a příjmení snoubenců, jejich bydliště a místo narození a jejich stav. Bez ohlášek nebylo možné manželství uzavřít.

Poddaní konopišťského panství si stěžovali na neoprávněné roboty, zvláště na jejich značné zvyšování, proto v tomto roce písemně prosili o pomoc císaře Josefa II (kromě práce u dvorů vymáhala vrchnost také daleké jízdy s potahy, až do Prahy).

Dne 15. 8. zemřel vysoce urozený Václav Michal Hlaváč, pan farář Týnecký. Náhrobní kámen má v týneckém kostele sv. Šimona a Judy. Dále byl farářem Václav Brunclík, do roku 1778.

            Začal hladomor (skončil v roce 1775) a bída, důvodem byla velká neúroda způsobená dlouhotrvajícími dešti. Lidé na vesnici jedli i trávu, listí a kůru stromů. V Čechách zemřelo přes půl milionu lidí (12%). Začaly selské vzpoury.

Postavení konopišťských poddaných se neustále zhoršovalo, zvláště když v letech 1765 a 1770 až 1772 prošla i zdejším krajem vlna hladu (hladomoru v souvislosti se slezskými válkami), způsobená neúrodou a v jejím důsledku i drahotou. Jen v Benešově a okolí umíraly stovky lidí hlady.

V  Benešově zemřelo v důsledku hladomoru 46 osob, v roce 1770 – 49 osob, v roce 1771 – 123 osob, v roce 1772 - 191 osob. Situace se o mnoho nezlepšila ani později, zvláště když panské nároky, zejména na robotu, stoupaly, až dosáhly nesnesitelné výše. U sedláků to znamenalo tři dny týdně s potahem a dva dny pěšky, v době letních špičkových prací přibývala ještě další pěší robota, takže v týdnu dosahovala robota až dvanácti denních robotních jednotek. Ředitelem konopišťského panství byl v této době bezohledný člověk a vydřiduch Josef Ignác Schaller, ten spravoval Konopiště pro hraběnku Marii Annu O´Kellyovou, což byla vdova po Františku Václavovi z Vrtby (zemřel roku 1762), která se provdala za irského hraběte O´Kellyho a byla poručnicí svého nezletilého syna Františka Josefa.

1772

Benešovským farářem, který po rekatolizaci spravoval filiální kostel ve Václavicích, byl Ignác Raffius z Kleefeldu, předtím farář v Poříčí.

             Od tohoto roku byl farářem v Poříčí František Jan Soudný, do roku 1781. Farářem Týnecké fary byl Jan Petrášek, do roku 1772, po něm Václav Brunclík, do roku 1778.

U hradu Konopiště byla zasypána část příkopů a odstraněny zbylé valy, na bocích svahu vznikl zámecký park.

            Mlynářem v Benicích č. p. 3 byl Jakub Parys.         

1773

              Kantorem ve škole ve Václavicích byl Martin Otipka/Votýpka.

V roce 1773 byl mlynářem na Racku Joannes Zachotinsky.

Na základě rozhodnutí papeže Klimenta XIV. z roku 1773 byla v roce 1774 zavedena/uzákoněna povinná školní docházka pro děti od 6 do 12 let, proto byla v Benešově zrušena piaristická kolej/gymnázium a zřízena hlavní škola s vyučovacím jazykem německým.

Z důvodu, aby se zvýšila obecná vzdělanost obyvatelstva, zavedla Císařovna Marie Terezie v Českých zemích povinnou školní docházku pro děti ve věku od 6 do 12 let a vydala Všeobecný školní řád (oficiálně vydaný 6. prosince 1774), který upravoval mimo jiné i síť škol. V obcích, kde byla fara, byly zřízeny farní čili triviální školy, v nichž hlavními předměty bylo čtení, psaní a počítání. V krajských městech to byly školy hlavní, kde byla výuka rozšířena i o předměty poskytující praktické dovednosti pro povolání.

Marie Terezie zákonem zavedla povinný odvod k vojsku a byla zavedena zásada obecné vojenské povinnosti (netýkalo se šlechticů, měšťanů, státních a městských úředníků, studentů a lékařů). Byly zavedeny verbovací okresy s povinným počtem rekrutů.

Pro kostel svatého Mikuláše v Benešově bylo v dražbě zakoupeno 22 velkých olejových obrazů Ignáce Raaba, obrazy byly rozvěšeny na stěnách lodi a presbytáře. 10 z nich zobrazuje výjevy ze života svatého Klimenta. Obrazy byly namalovány asi roku 1773 pro jezuitskou kolej svatého Klimenta v Praze.

 

1775

V březnu tohoto roku se dostávaly na Benešovsko zprávy o selských nepokojích, např. „prý“ byly selské roty spatřeny u zámku Jemniště, Konopiště a Tloskova. Proti nim bylo posláno vojsko, které mimo jiné obsadilo mosty v Poříčí nad Sázavou a v Týnci nad Sázavou. V hlášení Callenburského pluku z 30. 3. je uvedeno, že byla potlačena sedlácká bouře u Benešova. Dne 3. 4. hlásí plukovník z Berouna, že stáhl po uklidnění bouří z okolí Benešova 40 vojáků.

            V polovině července bylo však povstání na Benešovsku znovu v plném proudu.  Přípravy se děly hlavně v rychtě Kozmické. Odtud pocházeli hlavní vůdcové: sedláci -  Bartoloměj Škvor z Kozmic, Václav Nádvorník z Petroupimi, šenkýř Václav Novák z Kozmic a kovář Párys z Kozmic. Zde se scházel, patrně v hostinci u Nováka, jakýsi výbor poddaných, v němž byli i zástupci osad vzdálenějších (z Nespek č. 14 Jan Kamzík (po porážce povstalců byl odsouzen k trestu smrti, ale od Marie Terezie obdržel milost), z Javorníka Jan Brych, z Lštění šenkýř, z Poříčí Pavel Kut, z Pecerad Matěj Landa. Bylo to po několika letech hladu a neúrody, záminkou byla skutečnost, že hraběnka O’Kelly (vdova po Františku Václavovi z Vrtby)zatajila zrušení roboty. K zámku Konopiště dorazili dne 18. 7. V 19 hodin, vyjednával správce zámku Josef Ignác Schaller. Povstání popisuje i benešovský měšťan Karel Ulrych a zámecký myslivec Václav Marek z Požár. Později za zmařené životy nechala hraběnka postavit pod zámkem křížovou cestu. Arcivévoda ji doplnil o lurdskou jeskyni. Sedm mrtvých – na obecní dílo byli dáni Škvor z Kozmic do Prahy a Kamzyk z Dněspek do Berouna na čtyři roky.

Proto není divu, že i na Konopišťsku došlo v roce 1775 (v úterý 18. 7. 1775) k velkému nevolnickému protifeudálnímu povstání (tzv. letní fáze povstání). Srocení sedláci z panství Konopišťského, Pyšelského a ze statku Bedrč (patřil Benešovu) v počtu 300 až 800 táhli ke Konopišti. Před zámkem se zástup zastavil a delegace o 12 členech byla vyslána jednat v kanceláři s direktorem Schallerem. Hraběnka O´Kellyová nebyla přítomna – z hlášení plukovníka Wulffena z 20. 7. o konopišťských událostech víme, že byla 17. 7. na zámku v Osečanech, kde se s ní při své vizitační objížďce po detašovaných dvou jednotkách setkal. Od ní věděl, že v noci z 16. na 17. 7. dostala od někoho z krajského úřadu zprávu, že se srotili konopišťští sedláci (k nim se přidali i někteří z kraje Kouřimského) – mělo jich být několik set, měli prý v úmyslu se dostat do zámku, prý udávali, že nechtějí robotovat. Jaký byl konečný cíl hraběnčiny cesty, zda jen Osečeny, kde pobýval vysoký vojenský důstojník generál-major František Lanjus, hrabě z Welenburgu, u něhož by snad mohla získat pomoc proti vzbouřencům, nebo stanoviště nějakého aktivního vojenského velitele, nelze dnes rozhodnout. Nakonec se ukázalo, že Lanjus sám v této situaci musel požádat o vojenskou asistenci pro sebe – plukovník Wulffen mu zajistil 20 vojáků ze Sedlčan. Současně vyhověl plukovník stejné žádosti hraběnky O´Kellyové, zařídil, aby bylo do Konopiště posláno ze Sedlce 26 vojáků s důstojníkem. V době vyjednávání neměl direktor příliš pevnou pozici. Ochrannou posádku zámku tvořilo pouze několik panských myslivců a hajných a čtyřčlenná vojenská posila, narychlo přivolaná v posledním okamžiku z Benešova. Nechtěje vyhovět povstalcům ani částečně podle tajného pokynu, musel usilovat už jen o to, aby získal čas, než by se dostavila další vojenská posila, pro kterou již před polednem poslal do Vlašimi. Snad také věděl, že má přijít vojenská pomoc, o kterou na Osečanech žádala hraběnka. Když delegáti neúspěšně žádali zmírnění vrchnostenských břemen, začal je Schaller odkazovat na nepřítomnou hraběnku, aby měli strpení, že za ní poslal, jak ona rozhodne, že se stane. Delegáti odešli s nepořízenou. Zástupy před zámkem se však neuklidnily. Rozlícení povstalci začali vyvolávat direktora, aby přišel mezi ně a zodpovídal se ze své nelidskosti. Padaly i nadávky a výhružky, nebudou-li požadavky splněny. Protože však direktor mezi dav nevycházel (podle kronikáře dal „uzavřít vrata svého příbytku“), není divu, že se vynořil záměr dostat se k němu násilím a zapíraný patent, si vyzvednout (prý vědí, kde je uložen). Získat domnělý patent, jenž měl podle představ vzbouřenců obsahovat úplné zrušení poddanství, a veškeré roboty, bylo nyní hlavním cílem celé akce. Dav podrážděný neochotou se chystal vyvrátit vrata a okenice, dokonce prý chtěli vniknout do oken po žebřících. V tom došla stráži zámku očekávaná posila. Nebyla velká, asi jen 3 vojáci, proto se vzbouřenci nebáli jim překážet v přístupu k zámku. Napadli je, tloukli holemi a snažili se jim vyrvat zbraně. Vojenská stráž zámku přistoupila k oknům a vystřelila jen naslepo, aby nahnala útočníkům strach. Vojsko mělo totiž přikázáno nezačínat násilím. Než situace již byla tak vyhrocená, že tento pokus selhal, dav odpověděl na střelbu posměchem. Nyní zasáhli panští myslivci. Vypálili do lidu naostro. Účinek byl ihned patrný – 5 vzbouřenců bylo na místě mrtvo a 12 těžce zraněno. Překvapený zástup se však nerozprchl, pouze se stáhl z dostřelu. Povstalci se zřejmě radili, co počít dále. Posádka v uzavřeném zámku, ač měla proti rebelům převahu ve střelných zbraních, nebyla početně tak silná, aby se mohla odvážit sama výpadu a zástup docela rozprášit. Bylo tedy sedláky rozhodnuto položit se v bezpečné vzdálenosti od zámku a vyčkat tu přes noc. Někteří radili, aby menší skupina (asi 80 mužů) táhla na sousední zámek Tloskov, leč z návrhu sešlo. Patrně už ve středu 19. 7. ráno nebo dopoledne dorazila další posila. Byla to jednotka z Callenburského pluku ze Sedlce – nepochybně výsledek opatření plukovníka Wulffena. Tito vojáci rázně vzbouřence rozehnali. Příštího dne, 20. 7., byla do zdejší oblasti odeslána z Prahy další vojenská posila, prý 60 pěšáků a 20 kavaleristů. Tím byl na panství klid zajištěn.  Celkem zemřelo sedm vzbouřenců, vesměs poddaných z okolních vesnic. Oběti – byly pochovány při zdi Chvojenského hřbitova. Byli to: Vojtěch Chobotský z Černíkovic (51 let), Jakub Hanibal z Kozmic (45 let), Jakub Starosta z Přibyšic (48 let), Pavel Vnouček z Pecerad (53 let, v současné době je na tarasu u domu č. p. 21 v Peceradech umístěna jeho pamětní deska)), Matěj Forman – Kubát z Chářovic (34 let), Tomáš Přeučil z Mrače (40 let) a Václav Platil z Řemenic (37 let). Plenili i v Chářovicích.

Historické dokumenty uvádí, že jeden z houfů vznikl v Peceradech pod vedením, jednoho ze strůjců rebelie, Hrušky z Pecerad (pod přezdívkou Hruška nutno rozumět Matěje Landu resp. Jandu, který držel v Peceradech přechodně grunt č. p. 11 po Matěji Hruškovi, i na tomto selském gruntě vázla robota). Houf táhl na Konopiště přes Bukovany a Chlístov. Členem houfu byl i Pavel Vnouček z Pecerad č. p. 21 (53 let), který patřil mezi zastřelené (padl 18. 7. 1775). Vnouček držel zakoupený grunt rozlohy 44 strychů rolí (13 ha) a luk na 4 vozy sena. V roce 1750 byl statek odhadnut na 105 kop. V roce 1773 z něho platil na státní dani 21 zlatých 35 krejcarů, stálého platu vrchnosti 4 zlaté 24 krejcarů, přediva odevzdával 1 libru, robota činila týdně 3 dny s potahem a 2 dny pěšky, kromě toho byla v době pilné polní práce v době od svatého Jana Křtitele do svatého Václava pěší robota zvýšena, po celý týden, a to při současné třídenní potažní robotě vždy též jedním robotníkem, ve zbývajících 3 dnech však dvěma robotníky, takže v celém týdnu musel grunt postavit k pěší robotě pracovníky vlastně na 9 dnů, s potažní to tedy činilo 12 robotních dnů v týdnu! Proto nemohl Vnouček na svém hospodařit sám, kromě členů rodiny zaměstnával ještě čeledína a děvečku.

Benešovští poddaní měšťané v pevné víře v nadřazenost svého společenského postavení povstalce spíše odsuzovali a žili v obavách před jejich vpádem do města. Nová robotní pravidla, úprava robotních sazeb (robotní patent), kterou po povstání nařídila Marie Terezie (dcera Karla VI.), znamenala úlevu i pro zdejší poddané. Robotní patent byl vydán 13. 8. 1775 a v září publikován v Berounském kraji.

Dne 13. 8. Marie Terezie vydala „Poslední robotní patent pro Čechy“, který rozdělil poddané do 11 tříd podle majetku. Nejnižší třída – podruzi (nevlastnili daně, neplatili daň, konali robotu 13 dní v roce), nejvyšší třída – sedláci (platili 42 zlatých 45 krejcarů roční kontribuce, týdně konali třídenní robotu se čtyřmi kusy potažního dobytka a mimo to, pěší robotu jednou osobou tři dny v týdnu v době od 16. 5. do 28. 9.). Pro všechny byla stanovena denní robota v létě 12 hodin, v zimě 8 hodin, bylo to včetně přestávky na oběd a na cestu do práce a z práce.

Dne 13. 9. byl schválen nový studijní plán pro gymnázia. Plán snižoval studium na pět let, tvořily ho tři třídy, jedna gramatikální a dvě humanitní. Ze středních škol byla vyloučena čeština, znalost němčiny byla podmínkou pro přijetí na studium.

V říjnu vydala vláda nařízení, aby vrchnost umožnila poddaným užívat jejich pastviny a lesy, za to museli poddaní buď platit poplatky či konat „náhradní“ robotu.

V letech 1775 až 1791 vyšlo 16 dílů „Topografie českého království“, jako první dílo svého druhu v Čechách, později jako doplněk vyšel „Popis hlavního města Prahy“. I když bylo napsáno německy, nezapíral autor svoji náklonnost k českému národu a k české zemi. Autorem byl benešovský rodák Josef Jaroslav Schaller.

Byl vydán studijní plán Marxový – počet latinských tříd byl stanoven na 5, bylo rozšířeno vyučování reálných předmětů, němčina byla stanovena grammatikálních třídách vyučovacím jazykem.

V zámeckém parku na Konopišti nechala postavit vdova po majiteli zámku F. V. Vrtbovi Marie O‘Kellyová nedaleko od Růžové zahrady na křižovatce parkových cest křížovou cestou. Dochovalo se 14 zastavení a na místo Kalvárie byla v roce 1905 postavena Lurdská jeskyně s křížem.

Selské povstání - Jeden z vůdců selského povstání – Jan Kamzík – pocházel z Nespek, Pavel Vnouček z Pecerad (zahynul), Vojtěch Chobotský z Černíkovic, Matěj Forman-Kubát z Chářovic (zahynul), Tomáš Přeučil z Mrače. Od 27. 3. vojsko střežilo mosty v Týnci nad Sázavou a v Poříčí nad Sázavou – 8 vojáků, svobodník a kaprál. V Benešově byla ubytována vojenská kompanie, jíž velel vrchní strážmistr von Hohenrein. Dne 19. 7. k zámku Konopiště přitrhla posila z callenberského pluku ze Sedlce, dne 20. 7. vojenská posila z Prahy. Dne 13. 8. byl vydán robotní patent.

1776

Teprve po 100 letech dosáhla lidnatost v Benešově předbělohorské úrovni, tím i vzrostl počet řemeslnických oborů/řemeslníků oproti roku 1673 na 23 oborů/128 mistrů. Podle údajů Tereziánského katastru pracovalo v Benešově: 29 řezníků, 12 pekařů, 1 mlynář, 13 ševců, 3 punčocháři, 3 kloboučníci, 1 kožešník, 11 krejčích, 12 tkalců, 5 soukeníků, 1 barvíř, 4 bednáři, 3 truhláři, 2 provazníci, 1 sedlář, 1 koželuh, 3 řemenáři, 2 kováři, 3 zámečníci, 2 zedníci, 6 hrnčířů, 2 mydláři a 1 lazebník. Další řemeslníci působili ve vesnicích konopišťského panství: 2 řezníci, (z toho 1 v Peceradech) 1 pekař, 5 mlynářů (v Bukovanech, Benicích, Chrášťanech, Týnci a Brodcích, mlýn v Krusičanech se uvádí jako zrušený), 4 krejčí (mimo jiné v Úročnici a v Chrástu nad Sázavou), 1 krejčí záplatář (v Týnci), 1 tkadlec, 1 kolář, 1 truhlář, 7 kovářů (mimo jiné v Bukovanech, Václavicích, Krusičanech, Chářovicích), 3 zedníci (2 v Chrášťanech, 1 ve Zbožnici), a 1 sklenář (ve Vidlákově Lhotě). Vazba na oblastní trhy byla minimální, výlučnější zboží bylo k dostání jen na výročních trzích či ve větších městech, Praze a Táboře.

Mlynářem v Tejnici byl Thomas (Tomáš) Starka.         

1777

            Bylo zrušeno benešovské piaristické gymnázium, s řadou jiných latinských škol. Místo něj byla zřízena hlavní škola s vyučovacím jazykem německým, ale v městské škole „Baršov“ ve Vlašimské ulici a později na Karlově u zvonice se vyučovalo česky.

            V Peceradech v č. p. 1 se připomíná kovárna a v č. p. 22 je majitelem Martin Bareš (bez robotní povinnosti, potomek rytíře Bernarda Bareše, který v roce 1544 koupil ves Kostelec).

            „Robotní seznam: Ves Ouročnice

Jména majitelů gruntů:

Sedláci:

Veith Kříž             n. con.        14    zdaněn z roku 1773 – 20 fl 56 ½ grejc. robot 3 dny                                             (2 s koňmi týdně a 1 den ruční roboty od sv. Jana do sv. Václava)

Paul Vlček              -„-               12                                        -„-

Martin Chrpa          -„-                 8                                        -„-

Thomas Prokšík     -„-                 4                                        -„-

Thomas Havelka    -„-                 3                                        -„-

Jakob Máša            -„-                 5                                        -„-

 

Chalupníci:

Jakob Vnouček       -„-                 2        zdaněn z roku 1773 – 6 fl 58 a 3/2 grejc. ruční                                                                      robota jeden a půl dne v týdnu po celý rok

Franz Fullín                               13                                        -„-

Johan Škoula          -„-                 9                                        -„-

Adalbert Štěpán      -„-                 6       zdaněn z roku 1773 – 4 fl 39 a 1/2 grejc. ruční                                                                             robota dva dny v týdnu po celý rok

Wentzel Kříž           -„-                  1       zdaněn z roku 1773 – 2 fl 19 a 1/2 grejc. ruční                                                                             robota 1 den po celý rok

Martin Dráb             -„-                11                                      -„-

Domkáři:                                               zdaněni nebyli, robot každý z nich po celý rok                                                             13 dnů roční roboty.

Na Konopišti 3. června 1777

Jako konšel podepsán Vít Kříž a soused Tomáš Havelka.

1778

              Benešovským farářem, který po rekatolizaci spravoval filiální kostel ve Václavicích, byl Václav Brunclík, předtím farář v Týnci nad Sázavou.

            Do praxe se začaly zavádět školské reformy císařovny Marie Terezie, došlo k zavedení povinné školní docházky a radikálnímu omezení počtu gymnázií, v Čechách zůstalo 13 gymnázií a na Moravě 7. Gymnázium v Benešově bylo zrušeno a přeměněno na hlavní školu. Tato městská škola měla 3 až 4 učitele a katechetu. Učilo se čtení, psaní, počty, základy latiny, dějepisu, zeměpisu, pravidla písemného projevu a zásady domácích prací a hospodaření v zemědělství.

Do kostela sv. Václava ve Václavicích byl pořízen druhý zvon, ulitý od J. V. Kühnera.

Farářem Týnecké fary byl Maxmilián Boček, do roku 1779.

1779

Farářem Týnecké fary byl Josef Koutný, do roku 1819.

Císařské nařízení redukovalo počet latinských škol, v Čechách bylo zavřeno 27 ze 42 škol, zavřena byla i škola benešovská. Většina škol byla změněna na hlavní školy s německým vyučovacím jazykem. Jiný zdroj uvádí, že piaristická škola v Benešově byla z důvodu redukce latinských škol a jejich přechodu k německému vyučujícímu jazyku zrušena v roce 1779, piaristé však pokračovali ve výuce ještě do první třetiny 20. století.

1780

            František Josef I zavedl povinné používání příjmení od 1. 11. Před tím již Marie Terezie v roce 1770.

            Šenkýřem v Hrusicích č. 5 byl Martin Brejla.

Mlynářem v Benicích č. p. 3 byl Adalbertus Parys.

V Týnci nad Sázavou byla zbořena stará škola (stála tam, co dnes stojí tzv. „Mickův dům“, č. p. 5), na jejím místě byla postavena nová jednotřídní škola (75 čtverečních sáhů, dřevěná kolna, větší místnost, menší místnost, síňka, kuchyň a pod ní sklep).

Byla rozbořena škola v Týnci nad Sázavou a místo ní (na jejím místě) byla vystavěna škola nová jednotřídní škola.

1781

            Benešovským farářem, který po rekatolizaci spravoval filiální kostel ve Václavicích, byl František Jan Soudný, rodák benešovský, předtím farář v Týnci nad Sázavou.

            Dne 13. 10. vydal císař Josef II (vládl 1780 až 1790, *13. 3. 1741, †20. 2. 1790, první manželka Isabela Parmská, dvě dcery, druhá manželka Marie Josefa Bavorská) tzv. toleranční patent (o náboženské snášenlivosti), který se vztahoval na vyznavače konfesí augsburské a reformované (helvetské) a dovoloval jim svobodné provozování jejich náboženství. Na konopišťské kanceláři byl patent vyhlášen dne 23. 2. 1782, k tolerované víře se přihlásilo 279 poddaných z 57 rodin a 22 míst, např. rodina ovčáka Matěje Skrčeného z Týnce, rodina Jiřího Skrčeného z Konopiště, rodina Františka Schneiberga z Pomněnic.

            Patentem z 1. 11. zrušil Josef II nevolnictví (patent o zrušení tuhého poddanství, člověčenství) v českých zemích. Znamenalo to, že se poddaný může svobodně stěhovat z panství a usadit se jinde, že si může volně volit řemeslo, jinou obživu, aniž by t tomu potřeboval výhostního listu, že se může oženit, když to jen oznámí vrchnosti (do této doby potřeboval souhlas vrchnosti), že může zcizit pozemky bez újmy právům vrchnosti, že může posílat děti na řemesla a na studia, nemá povinnost odebírat panskou pálenku a pivo, nemusí mlít ve vrchnostenském mlýně a že může své nemovitosti bez svolení vrchnosti zadlužit do dvou třetin. Robota, peněžní dávky a platy však zůstaly.

Nad obcí Pyšely byla v rámci josefínských reforem jako „zbytečná“ zrušena Loretánská kaple.

Od tohoto roku farářem v Poříčí byl Petr Spirmann, do roku 1795.

Císař Josef vydal tzv. „toleranční patent“, jímž povolil augsburskou a reformovanou (helvetskou) konfesi, na vrtbovském panství byl vyhlášen poddaným na Konopišti až 23. 2. následujícího roku.

Císař také 1. 11. vydal patent o zrušení nevolnictví (poddaní se mohli volně stěhovat z panství bez výhostního listu, svobodně si mohli zvolit řemeslo či jinou obživu, oženit se bez souhlasu vrchnosti – jen ohlásit, zcizit pozemky, pokud nepoškodí vrchnost, zadlužit nemovitost do 2/3).

1782

Od roku 1782 se také evangelické matriky staly veřejnými a byl nad nimi zaveden dozor katolických farářů.

V roce 1782 Marie Františka Ferabesko z Layno trhem postoupila panství Tvoršovice Františku Hennewartovi, doktoru veškerých práv v Praze.

Od 1. 3. se mohli poddaní konopišťské vrchnosti přihlásit k tolerované víře, přihlásilo se 279 poddaných (z Týnce ovčácká rodina Skrčených). V dubnu museli všichni své rozhodnutí zdůvodnit před komisí (ředitel panství Schaller, písař panství, faráři z Bělice a Neveklova).

1783

V roce 1783 po reformě byly hrdelní soudy v Berounském kraji ve městech: Beroun, Benešov a Sedlčany.

V roce 1783 vydal císař nařízení: zjednodušení katolických bohoslužeb, podstatně byl omezen počet náboženských procesí, sníženy počty svátků (na 27) a bylo zakázáno zvonění proti bouřím a mračnům.

V květnu 1783 Josef II. zrušil všechna náboženská bratrstva a literární sbory, jejich majetek do chudinského a nadačního fundu pro humanitní a sociální účely (byly z něj zřizovány nemocnice, nalezince a chudobince).

1784

            Druhá emise bankocetlí z roku 1771 byla nahrazena třetí emisí obdobného vzhledu.

Patent císaře Josefa II. z 20. 2. 1784 nařídil katolickým duchovním vést odděleně matriky narozených, oddaných a zemřelých, tj. evidovat všechny demografické události zvláštních rejstříků, ale i každoročně sestavovat sumáře a ty zasílat orgánům státní správy. Evidence byla současně rozšířena na všechny obyvatele země bez ohledu na jejich náboženství, tedy byly vedeny i židovské matriky (dohled měli nad nimi katoličtí duchovní).  Do matrik se nejdříve nezapisoval den narození dítěte, ale den křtu.

            Bylo patentem zakázáno nutit poddané kupovat vrchnostenské výrobky.

            Písemná zmínka o velké povodni na řece Sázavě. Podle kronikáře Vladislava Mareše z Poříčí nad Sázavou by se jednalo o tzv. „třísetletou vodu“. V Poříčí se prý jednalo o hladinu vyšší o 650 až 700 cm.

             Císař Josef II. přeložil školní prázdniny ze září a října na červenec a srpen. Zavedl školné na gymnáziích – 12 zlatých ročně.

1785

            Hrabě František Josef z Vrtby se ujal, po své zletilosti, správy Konopiště a Týnce.  Zpustošený a zanedbaný Týnecký hrad začal znovu obnovovat. Později se stal J. M. císařským tajným radou a komořím, c. k. nejvyšším strážmistrem u vojska a rytířem velkovévodského Toskánského řádu sv. Štěpána.

            Císař Josef II. nařídil soupis půdy pro berní účely tzv. josefínský katastr (dokončen v roce 1789). Na rozdíl od předchozích soupisů bylo zároveň provedeno i přesné vyměření pozemků (bylo zjištěno o polovinu více půdy). Základní berní jednotkou se stala katastrální obec vyznačená na katastrální mapě (cca 40 až 50 domů i s polnostmi).

            V lodi kostela sv. Bartoloměje v Ledcích byla zřízena kazatelna, na řečništi jest polovypouklá řezba „Dvanáctiletý Ježíš mezi zákoníky.“

            V Benešově v č. p. 73 žil kněz Leadr Kramář, absolvent piaristické koleje, poslední opat Benediktinského kláštera Sázavského (narodil se dne 12. 2. 1714 v Benešově, zemřel v Postupicích u svého přítele kněze Ondráka dne 1. 9. 1801).

V tomto roce byla v kostele svatého Bartoloměje v Ledcích postavena rokoková kazatelna s řezbou „Dvanáctiletý Ježíš“. Nedochovala se.

Z tohoto roku z doby Josefa II jsou umělecky vyzdobená privilegia města Benešova.

1786

              V Městečku se připomíná jako osedlý Jan Dráb.

Císař Josef II. nařídil od 1. 11. dědičnost příjmení.

1787

              Ve filiálním kostele svatého Václava ve Václavicích se konaly bohoslužby: o velikonoční neděli, v neděli po svátku Božího těla s průvodem v obci, o svatováclavské pouti na druhou neděli po svatém Václavu, aby to nekolidovalo s václavskou poutí na Chvojínku, rovněž k Benešovu přifařeném, později přímo na svatého Václava, o václavském posvícení na čtvrtou neděli po svatém Václavu, v pondělí po posvícení za zemřelé s průvodem na hřbitov, na třetí vánoční svátek, o svatém Janě, 27. 12., navíc o chrášťanském posvícení na třetí neděli po svatém Václavu na žádost chrášťanské obce.

              Ve Václavicích doložen první bednář, jménem Jeřábek.

            Nedůsledné naplňování tzv. „ohňového patentu“ císařovny Marie Terezie vedlo v tomto roce císaře Josefa II. k vydání obnoveného „řádu k hlášení ohně“. Toto administrativní opatření vedlo ke zvýšenému počtu budovaných zvoniček. Zvony měly venkovské obyvatele, zdržující se díky polním pracím po většinu dne mimo svá obydlí, varovat před požáry a jiným nebezpečím. Dále pak zvoničky přispívaly k celkové rytmizaci venkovského života, neboť hlas zvonu provázel vesničany po celý den. Ráno i večer byl signálem pro klekání, v poledne k modlitbě Anděl Páně. Také svolával k robotě, oznamoval úmrtí a doprovázel i na poslední cestě na hřbitov. 

            Z tohoto roku pochází barokně klasicistní Kleopatřin sloup, který nechal postavit majitel Konopiště v zámeckém parku uprostřed Růžové zahrady.

Císař Josef II. (v návaznosti na patent z roku 1784) nařídil, že se matriky stávají veřejnými listinami a že se každá kategorie musí vést v samostatné knize (narození, oddaní, zemřelí). Farní úřady musely zajistit i oddělení evidence pro jednotlivé obce. Text měl být psán německy.

Dne 1. 7. přešel mlýn č. p. 1 v Brodcích z majetku Františka Josefa hraběte z Vrtby, do majetku mlynáře Jana Bareše (v dražbě).

1788

            V letech 1788 až 1791 zanikl kraj Vltavský a Kouřimský, okolí obce Ouročnice patřilo k nově vzniklému kraji Berounskému (Čechy byly rozděleny na 16 krajů).

V Benešově byl zrušen gotický kostelík sv. Alžběty stojící při špitále, později byl přestavěn na hostinec.

Od tohoto roku i židovské matriky musely být psány německy.

Zbořený Kostelec se uvádí jako Kostelecz an der Sazawa.

Do jednotřídní školy v Týnci chodili 51 chlapců a 49 dívek, z týnecké obce to bylo 8 dětí, ostatní byly z Podělus (8), Krusičan (19), a z rozptýlených domků Bukovan, Pecerad a Chrástu (65).

V tomto roce byl zaveden josefínský katastr, který nahradil předchozí tereziánský katastr. Proti předcházejícímu katastru byl jednotný jak pro půdu selskou, tak i panskou, tedy rustikální, tak i dominikální. Do katastru byla zahrnuta půda zemědělská (role, louky, pastviny, vinice, lesy) - půdu neproduktivní, jako jsou cesty, potoky; lady, atp. katastr neuvádí. Byl zaveden pojem katastrální obce (Catastralgemeinde), která spojovala jednu i více vesnic do jednoho evidenčního - berního celku. Veškerá půda, která ležela uvnitř katastrálních hranic, patřila k této katastrální obci, ať její majitel sídlil kdekoli. To v dřívějších katastrech nebylo, v nich byla počítána ke vsi veškerá půda jejích obyvatel, i když její části ležely v sousedních vesnicích. Na rozdíl od předchozích katastrů přestala být základní jednotkou pro odhad výtěžku, a tím i zdanění, usedlost, která byla nahrazena pozemkem neboli parcelou. Každá parcela dostala své číslo v rámci katastrální obce. Navíc jednotkou výměry už nebyly ani korce, ani měřice. Protože tento katastr byl společný pro všechny země mocnářství, výměra se uváděla ve vídeňských jitrech (Wiener Joch), který měl 1600 čtverečních sáhů. Pro každou katastrální obec, jichž bylo jen v Čechách 6 066, byly pořízeny knihy přiznání. V nich je zapsán každý kus plodné půdy s číslem topografickým, jménem držitele, udáním polohy (sousedé), šířkou, délkou a plochou parcely s přepočteným výnosem. Josefínský katastr byl prvním soupisem půdy, při kterém bylo provedeno skutečné měření a byly vypracovány první katastrální mapy (tzv. indikační skici). Byly barevně kolorovány, aby se dalo rozeznat jednak využití pozemkových parcel, jednak typ zástavby.

1789

             První svobodnická čtvrť - na Chvojínku, dvůr č. p. 15 se připomíná Pavel  Sazyma, královský svobodník a chalupa č. p. 14 – Václav Jirák, také královský svobodník.

             První svobodnická čtvrť – královští svobodníci v Přibyšicích: František Václav Mlíkovský (dvůr č. p. 1), sirotci Jana Mlíkovského a Jan Mlíkovský (chalupa č. p. 7), Josef Mlíkovský (chalupa č. p. 15), Prokop Paris (dvůr č. p. 2), František Václav Mlíkovský (dvůr č. p. 18), Vojtěch Březina (chalupa č. p. 3) a Jan Březina (chalupa č. p. 4).

             První svobodnická čtvrť – královští svobodníci v Chlebích: Vojtěch a František Březinovi (dvůr č. p. 7) a Tomáš Brožek (chalupa č. p. 3).

V letech 1789 až 1790 došlo v řízení města Benešova ke změně, město mělo tzv. regulovaný magistrát, který znamenal uvolnění vazeb ke konopišťské vrchnosti, tj. větší samostatnost. 

            V souvislosti se zavedením josefínského katastru došlo k praktickému zavedení první soustavy domovních čísel, tzv. (Numero conscriptionis), které se později převedly na dnešní čísla popisná. Systém očíslování domů byl zaveden již za Marie Terezie roku 1770, ale nebyl plně využíván. Domy se začaly počítat z pravé strany při vjezdu do vsi, pokračovalo se usedlostí od usedlosti až na druhý konec vsi a zpátky. Čísla popisná, která se této jednotné řadě vymykají, byla později přidělena novým obydlím, rozděleným gruntům atp. Součástí josefínského katastru byla reforma poddanských poměrů, tzv. urbariální reforma. Došlo k úpravě poddanských povinností vůči státu (berně, kontribuce) i vůči vrchnosti (robota, úrok, naturálie). Sazba pro stanovení daňové povinnosti byla nepřímo závislá na výši nákladů, potřebných k obdělávání příslušné kultury. Tak z vinic a polí se platilo méně než ze stejné výměry luk, lesů a pastvin (10,625% u polí, 17,92% u luk a 21,25% u lesů a sadů). Císařský patent ze dne 10. 2. 1789 stanovil, že poddanému musí zůstat 70% hrubého výnosu na vlastní výživu, na výrobní náklady a na obecní, školské a církevní poplatky, více než 30 % nesmí činit berně a poddanské povinnosti, z toho poddanské dávky nesmějí převýšit 17% hrubého výnosu půdy. Všechny povinnosti byly převedeny na peníze, a dokonce poddaní (ti, kteří platili více než 2 zl. roční kontribuce) mohli nahradit naturální robotu peněžitým platem. Výsledkem těchto reforem byly tzv. urbariální kontrakty mezi poddanými a vrchností.

Dne 10. 2. panovník patentem mínil ustanovit rovněž výkup z roboty, ale tento patent byl po půl roce za Josefova nástupce Leopolda II. na nátlak stavů zrušen, takže zůstalo v platnosti pouze dobrovolné vykupování z robotních povinností.

            Byla zrušena povinnost mlít v panských mlýnech.

Způsob placení daní a urbariálních povinností budil nevoli šlechty, která si za Josefova nástupce císaře Leopolda II. vynutila zrušení všech těchto reforem a zaveden původní způsob placení daní. Znovu základem se stal tereziánský katastr (1790), avšak již roce 1793 byl obnoven upravený josefínský katastr, nazývaný tentokráte terezínsko - josefinský.

            Podle josefínského katastru patřilo ke konopišťskému dominiu 18 obcí s 56 osadami; poplužních dvorů bylo 10 (Konopiště, Pomněnice, Benice, Vidlákova Lhota, Požáry, Týnec, Ledce, Vysoká Lhota, Radíkovice, Dlouhé Pole). Výměra celého panství činila více než 14 000 ha, z toho na dominikální (panská) role připadalo asi 1 300 ha, louky 208 ha, pastviny 385 ha a lesy 2 340 ha. Největší výnos z rolí dávalo žito a ječmen, nejméně se sklízela pšenice. Někdejší trojstranné hospodaření (s úhorem) bylo od konce 18. století nahrazeno střídavým hospodařením s novými plodinami, zejména s jetelem.

            Byl proveden soupis svobodníků – Benešov (Dub, Dvořák, Mareš, Mirouš, Pejša, Řezáč, Stibor, Šafrát; 3 živnosti, 7 chalup), Chleby (Březina - 2, Brožek; 1 dvůr, 1 chalupa), Chlístov (Balík, Čeněk, Kříž; 2 živnosti, 1 chalupa), Chvojínek (Jindrák, Sazima; 1 dvůr, 1 chalupa), Přibyšice (Březina – 2, Mlíkovský – 5, Paris; 3 dvory, 5 chalup).

Josefský (Josefinský) katastr uvádí u konopišťského dominia:

18 obcí, 56 osad, výměra 14 000 ha, z toho dominikální půda 1 300 ha (žito, ječmen, jetel, brambory), obhospodařovaly ji poplužní dvory Benice, Požáry, Týnec a Ledce, 208 ha luk, 385 ha pastvin, 2 340 ha lesů.

Josef II. chtěl patentem z 10. 2. uzákonit výkup z roboty (do půl roku po jeho smrti byl jeho nástupcem Leopoldem II. pro odpor šlechty zrušen).

           

1790

Kolem Loretánské kaple (tzv. loreta, jedná se o specifickou formu sakrální architektury, odvozenou od Santa Casy – Svaté chýše v italském Loretu) nad obcí Pyšely vznikl hřbitov a kaple se stala kaplí hřbitovní, z původní interiérové výzdoby se zachovaly pouze nejhodnotnější dva portrétní medailóny hrabat z Hallweilu.

            Farářem Týnecké fary byl Josef Koutný, do roku 1819.

            Farářem v Poříčí nad Sázavou byl P. Joan Domasnej (baptizavit).

V Týnci nad Sázavou založil hrabě František Josef z Vrtby, který se po své zletilosti ujal správy svého majetku, proslulou manufakturu na výrobu jemné kameniny, která jakostí svých výrobků brzy patřila k nejvýznamnějším v Čechách. K výrobním účelům sloužila i románská rotunda, kde byly umístěny ruční mlýny na mletí glazury. Dovoz suroviny byl zabezpečován ze západních Čech, což dosti zdražovalo výrobu. Pracovní síly však byly levně získávány z řad poddaného lidu, mimo zkušené pracovníky z ciziny. (Některé prameny uvádí rok zahájení výroby 1793 – tzv. vrtbovská manufaktura na jemnou kameninu.

            V Benešově byla dokončena farní škola na Karlově (č. p. 91).

Mlynář Jan Spálenský postavil na staveništi pod starým mlýnem na Konopišťském potoce (dříve se nazýval Bystrý) u Poříčí nad Sázavou, mlýn stojí na dně bývalého rybníka zvaného „Na hrázi“. Později k mlýnu patřil i nový rybník postavený nad mlýnem napojený přes přirozený kamenný jez přes potok, od jezu vedla k mlýnu strouha (vantroky) do menší nádrže nad mlýnem s napojením na mlýnské kolo.

1791

            Chvojenecký  kostel (Chvojínek) se stal od tohoto roku filiálním kostelem Neveklovského kostela, do té doby kostela Benešovského. Bohoslužby se zde konaly každou čtvrtou neděli.

František Josef hrabě z Vrtby založil v Týnci nad Sázavou (č. p. 47) manufakturu na výrobu zboží z jemné kameniny anglického typu (historik Tywoniak uvádí rok 1793). První provozovny byly v tzv. „starém zámku/hradu“ (kamenný objekt, krytý šindelem, 45x6 sáhů), někdejším vdovském sídle Marie Anny z Vrtby a svou kvalitou brzy patřila k nejvýznamnějším v Čechách. Glazuru mleli ručně v románské rotundě, později postavili mlýn na koňský pohon u zámecké zdi. Mimo rotundy byly využity prostory věže, bývalých hospodářských budov (dílna – 8x5 sáhů) a pivovaru (17x7 sáhů). Vodní síla na drtiče surovin byla brána z níže položeného sázavského mlýna. První pracovníci byli z ciziny – dílenský mistr Martin Richter, točíř Martin Dienst a palič Jan Christ byli z Flerchheimu u Mohuče, modelér Josef Schlögel byl z Nizozemí, formař Jan Kristian Krüger byl z Postupimi a malíř Nicolaus Germain přišel přes Prahu a Halič.

František Josef hrabě z Vrtby založil v Benešově na místě bývalé utrakvistické školy na Karlově u zvonice novou přízemní budovu školy krytou šindelem. Za hudby a zpěvu sem byly převedeny děti ze školy „Baršov“ ve Vlašimské ulici (založena v roce 1750). Tato škola byla ještě v roce 1938 útulkem mateřské školy. Prvním učitelem byl Filip Potůček.

Za císaře Leopolda II. (vládl 1790 až 1792, *5. 5. 1747, †1. 3. 1792, manželka Marie Lodovika/Louisa Španělská, 16 dětí – Marie Terezie, František, Ferdinand, Marie Anna, Karel, Alexandr, Albert, Maxmilián, Josef, Marie Klementina, Antonín Viktor, Marie Amálie, Jan, Rainer Josef, Ludvík a Rudolf Jan) se v pražském Klementinu konala první průmyslová výstava na evropském kontinentě. Svoji kameninu z Týnce na ní vystavoval i František Josef z Vrtby.

1792

            V týnecké továrně na jemnou kameninu majitele hraběte Františka Josefa z Vrtby byla zahájena zkušební výroba. Dílovedoucím byl Karel Brandler (do roku 1793).

1793

            Šenkýřem v Hamrech (Hrusicích) byl Vít Stibůrek.

Dne 3. 2. císař František II. (vládl 1792 až 1835, *12. 2. 1768, †2. 3. 1835, první manželka Alžběta Vilemína Württemberská, druhá manželka Marie Tereza Neapolsko – Sicilská, děti – Louise Elisabeth, Marie Luisa, Ferdinand I. Dobrotivý, Karolína Leopoldina, Karolína Luisa, Marie Leopoldina, Marie Klementina, Karolína Ferdinanda, František Karel, Maria Anna, Jan Nepomuk a Amálie Terezie, třetí manželka Marie Lodovika Beatrix z Modeny) ze strachu před šířením myšlenek Francouzské revoluce zakázal činnost všech spolků (i dobročinných, náboženských bratrstev apod.).

             V Týnci nad Sázavou založil hrabě František Josef z Vrtby továrnu na kameninové zboží značky „Teinitz“, přivedl si sem odborníky z Prahy a Holiče (jakostí se kamenina podobala zboží anglickému). Dílovedoucím byl Martin Richter (do roku 1796). Prvními odbornými pracovníky byli cizinci – Martin Richter – dílenský mistr, Martin Dienst – točíř, Jan Christ – palič (z Flerchheimu u Mohuče), Jan Heu – druhý palič (z Beyreutska) Josef Schögel – modelér (z Nizozemí). Také uzavřel s mlynářem Josefem Práškem smlouvu na mletí surovin pro výrobu kameninového zboží. Ve mlýně se pak vystřídali do roku 1880 mlynáři/majitelé – Václav Bylina (šenkýř z Nespek), rodina Práškových, Jana Karla Svobodovi, Jan Habl, hrabě z Vrtby, Karel Stárek a rodina Mickova.

1794

            Zemřel majitel statku Tvoršovice František Hennewart a po něm dědily jeho dcery Johanna Nepomucena a Marie Anna, ta později postoupila svůj podíl sestře Johanně provdané Riedlové.

            Majitel týnecké továrny na kameninu prodal své první výrobky, utržil 220 zlatých. Dílovedoucím byl Bernhard Destoa (do roku 1795).

            Od tohoto roku byl farářem v Poříčí Josef Benedikt Heltzl, do roku 1818 (†1818).

Rychtářem v Poříčí nad Sázavou byl Jakub Zoubek.

Rychtářem v Chrášťanech byl Václav Svoboda.

Byly vyhlášeny jednotné berní a urbální úpravy (na základě sestavení josefínského katastru) a Tejnice (Týnec) se svými 9 popisnými čísly podřadil pod vesnici Krusvičany (Krusičany), která měla 19 popisných čísel.

Farářem ve Václavicích byl Franc Saudný (curatus loci).

            V Bukovanech byl rychtářem Jan Páša (do roku 1800) a konšelem Martin Řepásek. Ve Václavicích byl rychtářem Josef Zoula.

Z tohoto roku první zápisy z matriky týnecké fary obsahují první děti narozené zaměstnancům týnecké manufaktury na kameninu.

            Císař František II. vydal zákon o cenzuře a zrušil městské čítárny a půjčovny knih (1798?).

            V týnecké továrně na jemnou kameninu byl dílovedoucím Martin Richter (do roku 1796) a točířem Martin Dienst (do roku 1796).

Majitelé mlýna v Městečku jsou mlynářka Anna Bitzanová a její syn, až do roku 1836.

1796 

            Třetí emise bankocetlí z roku 1784 byla nahrazena čtvrtou emisí obdobného vzhledu.

V Benešově byla zbořena kaple sv. Jana Nepomuckého u piaristické koleje.

            Pod Jarkovickým rybníkem byla zprovozněna papírna (i proto se rybníku říká Papírna).

            V Benešově znovu vyhořel a byl prodán špitál i s kostelem svaté Alžběty a dvorem k němu patřící měšťanovi Josefovi Váňovi, stržené peníze byly základem nově zřízeného ústavu pro chudé.

            Začala epidemie černých neštovic.

            Došlo k velkému požáru města Benešov, přičemž vyhořel špitální kostel svaté Alžběty a nebyl již obnoven a byl prodán i s domem a dvorem. Stržených peněz bylo použito na zřízení městského chudobince.

Krajská vyšetřovací komise uvádí, že majitel konopišťského panství hrabě František Josef z Vrtby věnoval na zařízení týnecké manufaktury v roce 1793 částku 9000 zlatých.

V týnecké továrně na jemnou kameninu byl dílovedoucím Willibald Insamb (do roku 1798), modelářem Josef Schlögel, paličem Johann Heu a po něm Johann Christ (do roku 1806) a formařem Josef Preis (do roku 1802). Ředitelem byl Ignác Čadek (až 1799).

Mlýn v Týnci nad Sázavou prodal Václav Bílina mlynáři Josefu Práškovi.

 

1797

V Mrači - Podmračí se narodil František Mošner (*1797, †1876), spisovatel a český lékař, autor „Pěstounka“ („Schovačka“), vydáno roku 1851 anonymně, pak řádně v roce 1874. Poskytl pedagogicko-didaktický rámec pro „Babičku“ Boženy Němcové. Narodil v rodině konopišťského zahradníka MUDr. František Jan Mošner, lékař – porodník, spisovatel a publicista. Vystudoval za pomoci hraběte z Vrtby, působil v Olomouci (je zde po něm pojmenována ulice), od roku 1829 profesor Olomoucké akademie, primář porodnice a nalezince, napsal učebnici Babictví, knihu Pěstounka (někteří badatelé se domnívají, že byla inspirací k sepsání Babičky od Boženy Němcové) a další spisy z oboru pedagogiky a medicíny.

V Týnci povodeň strhla první dřevěný most a tak musel být zřízen přívoz přes řeku Sázavu, vedl od břehu před Korbelovou hospodou č. p. 3 ke břehu u dnešního parkoviště před MěÚ Týnec. Prám byl jištěn vodícím lanem.

            Majitelkou lékárny „U zlatého orla“ (č. p. 4) v Benešově se stala vdova Rosalie Hautschildová.

Mlýn na Konopišťském potoce (dříve se nazýval Bystrý) u Poříčí nad Sázavou převzal po svém otci Janu Spálenském jeho syn Václav Spálenský.

V týnecké továrně na kameninu byl odborným dělníkem (fabrikantem) Willibald Insamb (později kontrolor a mistr).

Po smrti majitele mlýna (č. p. 1) na Brodcích mlynáře Jana Bareše se dědictví ujal jeho syn Václav Bareš.

1798

­               Kantorem ve škole ve Václavicích byl Mach, tohoto roku zemřel.

               Rychtářem v Bukovanech byl Jan Páša a ve Václavicích Josef Zoubek.  

Vdova Rosalie Hautschildová prodala lékárnu „U zlatého orla“ (č. p. 4) v Benešově lékárníkovi Josefu Brunovi za 7 500 zlatých.

Od tohoto roku mohla být robota převáděna na peněžní plat, umožnil to aboliční patent o vyvazování z urbálních povinností.

Farářem ve filiálním kostele ve Václavicích byl Ferdinandus Moravetz.

Císař František II. vydal zákon o výkupu z roboty, z důvodu znehodnocování měny však vrchnost neměla zájem o výměnu robotních povinností v peněžní rentu.

V týnecké továrně na jemnou kameninu byl dílovedoucím Alois Unschuld (do roku 1800), paličem František Vanka (přišel z pražské manufaktury, do roku 1800), formařem Josef Preis a Matěj Fiala (přišel z pražské manufaktury, do roku 1810). Později přišel Jan Votýpka – modelér, Johann Christian Krüger, formař (z Postupimi, †1855, pochován na týneckém hřbitově), Ondřej Šantl – hlinař a Nicolaus Germain – malíř (z Holiče). V týneckém mlýně byl zřízen stupník na drcení surovin pro továrnu. Odborným dělníkem (fabrikantem) byl Ondřej Šantl (až do roku 1810).

1799

              Kantorem ve škole ve Václavicích byl Josef Votýpka. Od tohoto roku na škole začal vyučovat Josef Votýpka (do roku 1839). Škola stávala v místech dnešního č. p. 2 (na jih od dnešní školy), patřila konopišťské vrchnosti, později byla ponechána jako obydlí zdarma vrchnostenskému sklenáři Jakubu Friedmanovi, po jeho smrti byla prodána vrchností Matěji Haškovi. Byla to dřevěná budova krytá doškem, později šindelem, byla v ni jedna vyučovací světnice (škamna a tabule) a spolu též byt učitelův, kde při vyučování paní učitelová vařila a šikovné žákyně jí pomáhaly. Žáci dělali dříví a krmili dobytek učitele (principála).

            Při kopání v sutinách klášterních v Benešově byl nalezen asi 20 centů těžký zvon z roku 1322 od zvonaře Rudgera.

            Ve středních Čechách i v okolí Benešova se ubytoval ruský pomocný sbor generála Suvorova (cca 27 tisíc mužů).

Do tohoto ruku vlastnil mlynář Jan Bareš a jeho syn Václav mlýn č. p. 1 v Brodcích, v tomto roce jej prodali mlynáři Janu Čermákovi.

Ředitelem týnecké manufaktury byl Alois Unschuld (až 1801) a odborným dělníkem (fabrikantem) Tomáš Svoboda (až do roku 1825).

Průběh a konec 18. století

            Z 18. století je sloup s bakchantkou stojící v jižní části Růžové zahrady konopišťského zámeckého parku.

Od konce 18. století byl svěřen vrchní dozor nad hospodařením vrtbovských panství (Konopiště, Křivice, Helmíř, Žinkovy) známému ekonomu Josefovi Puteanimu, který se na panstvích snažil šířit nové pokročilé zásady v hospodaření velkostatků. Byl zvyšován všemi prostředky výnos polí, byly zaváděny nové plodiny a zvyšován stav dobytka.

            Jedním z méně rozšířených průmyslových oborů té doby bylo olejnictví. Olej se vyráběl lisováním z olejnatých semen, zejména řepky olejky, též z řepice, hořčice a lnice. Oleje bylo používáno na svícení i k přípravě pokrmů. Výroba byla spíše drobných rozměrů, při mlýnech, v okolí např. mlýn v Chrášťanech.

Na přelomu 18. a 19. století byla na rozcestí Žabovřesky – Zbožnice postavena zděná výklenková kaplička sv. Panny Marie.

Na kraji konopišťského parku byla postavena kamenná Boží muka nad jezem u mostu u silnice Benešov – Chlístov, tzv. „U Zájezku“.

Asi z 18. století je barokní oltář kostela sv. Václava ve Václavicích. Dřevěné sousoší sv. Václava v rytířském odění a po stranách provázející jej andělé. Níže sošky sv. Vavřince a sv. Šebestiána.

Benešov se stal jedním ze tří měst Berounského kraje, kde byl zřízen tzv. „regulovaný magistrát“ na základě nepřímé volby (tj. prostřednictvím volitelů), měl čtyři členy a jednoho zkoušeného a placeného radního. Současně byla zřízena tříčlenná měšťanská representace, která dohlížela na chod městského hospodářství.

Taktéž vedlo město Benešov spory s konopišťskou vrchností o honitbu, právo várečné, o placení hudebného, o poplatky z pálení vína, o vrchnostenské reality ve městě a o náklady na ubytování vojska. Ačkoli spory skončily až u císaře Josefa II., vždy skončily prohrou města.