11. SS-Panzergrenadier Division „Nordland“

11. SS-Freiwilligen-Panzergrenadier-Division „Nordland“ - 11. dobrovolnická divize pancéřových granátníků SS „Nordland“ byla z převážné části tvořena zahraničními dobrovolníky. Po celou dobu války působila na východní frontě. Na základě rozkazu OKW k založení III. (Germanische) SS-Panzerkorps ze začátku roku 1943 byla v únoru 1943 vytvořena Kampfverband „Waräger“. Ještě téhož měsíce byla přejmenována na Germanische-Freiwilligen-Division. V dubnu 1943 na SS-Panzer Grenadier Division 11 (Germanische) a v červenci 1943 na 11. SS-Panzergrenadier Freiwilligen Division „Nordland“. Konečný název divize obdržela v říjnu 1943 a to 11. SS-Panzergrenadier-Division „Nordland“.

Původní název pro divizi „Waräger“ byl změněn na „Nordland“ samotným Adolfem Hitlerem. Důvodem byly bojové zásluhy SS-Regiment „Nordland“, který byl stažen z 5. SS-Panzer Division „Wiking“ a posloužil jako základ pro 11. SS-Freiwilligen Panzergrenadier Division „Nordland“.

Po skončení výcviku a zformování jednotek byla divize v září 1943 přesunuta do Chorvatska, kde se zapojila do akcí proti Titovým partyzánům. Koncem listopadu 1943 se SS-Panzergrenadier-Regiment 24 „Danmark“ zúčastnil těžkých bojů s 5000 partyzány poblíž města Glina. Během této doby obdržel SS-Panzer Abteilung 11 jméno „Herman von Salza“ na počest čtvrtého velmistra Řádu německých rytířů.

25. listopadu 1943 obdržela divize rozkaz k přesunu na východní frontu a 22. prosince zaujala své postavení v rámci skupiny armád Sever, které velel polní maršál Walter Model.

Divize „Nordland“ spolu s ostatními částmi III. (Germanische) SS-Panzerkorps zaujala postavení poblíž Leningradu, kde se zapojila do pokusu o zastavení sovětského útoku, jehož hlavním cílem bylo osvobození Leningradu. To se nakonec podařilo a divize se musela stáhnout k městu Oranienbaum (nyní Lomonossow). 14. ledna 1944 byla německá fronta znovu prolomena a divize „Nordland“ se musela stáhnout do města Narva v Estonsku. Po zahájení sovětské operace „Bagration“ dne 22. červnu 1944 se divize stáhla na linii „Tannenberg“. Od 27. července 1944 divize „Nordland“ společně s 6. SS-Freiwilligen Sturmbrigade „Langemarck“ a Kampfgruppe „Strachwitz“ z divize „Großdeutschland“ držely „sirotčí“ vrchol. Navzdory smrti velitele divize „Nordland“ (SS-Brigadeführer Fritz von Scholz) a následnému úmrtí velitelů SS-Panzergrenadier-Regiment 23 „Norge“ a SS-Panzergrenadier-Regiment 24 „Danmark“ se „sirotčí“ vrchol podařilo udržet a do 29. července zničit celkem 113 sovětských tanků. III. (Germanische) SS-Panzerkorps krvácel při obraně linie „Tannenberg“ až do 14. září, kdy byl stažen do Lotyšska k obraně hlavního města Rigy. K němu dorazil 22. září a zabránil tak obklíčení 18. Armee. Riga padla 12. října a do konce měsíce se zbývající jednotky Waffen-SS stáhly do kuronské kapsy.

V této kapse sváděla divize od října do prosince 1944 těžké obranné boje. V lednu 1945 obdržela divize rozkaz k přesunu do přístavu Libau u Baltského moře, odkud byla dopravena po moři k doplnění do Pomořanska. Začátkem února 1945 dorazily k divizi posily, mezi nimi i „Britisches Freikorps“ (58 mužů), a vybavení. 16. února 1945 se divize zapojila do operace „Sonnenwende“, jejímž cílem bylo zničit sovětský výběžek do německých liníí a osvobodit německé jednotky obklíčené ve městě Arnswalde (Choszczno).

Dne 1. března 1945 zahájila Rudá armáda obrovskou ofenzívu, která posléze tlačila divizi „Nordland“ a III. (Germanische) SS-Panzerkorps před sebou. I přes vážné ztráty, které sovětům způsobily, se musely stáhnou k městu Altdamm (dnes Dąbie v Polsku) do poslední obranné pozice na východní straně Odry. Následujících 14 dní divize „Nordland“ držela město i za cenu vysokých ztrát. Během těchto těžkých bojů byly SS-Panzergrenadier-Regiment 23 „Norge“ a SS-Panzergrenadier-Regiment 24 „Danmark“ téměř vyhlazeny. Dne 19. března byla divize stažena na západ za řeku Odru k doplnění stavů a k několika dennímu odpočinku.

Zde divize obdržela několik vozidel a mužstvo doplnil personál Luftwaffe a Kriegsmarine. Dále se k ní připojilo asi 300 mužů z 33. Waffen-Grenadier Division der SS „Charlemagne“ (franzözische Nr. 1) a 275 mužů Spanische Freiwilligen Kompanie Der SS 101.

Závěrečná ruská ofenzíva začala 16. dubna 1945. Téhož dne se divize přesunula na linii východně od Berlína. Navzdory nedávnému doplnění mužstva nedosáhl stav divize zdaleka plného stavu a s výjimkou Francouzů a Španělů neměli noví rekruti žádné bojové zkušenosti. Od 17. do 20. dubna se divize zapojila do boje na frontě, která se neustále stahovala kolem Berlína. 22. dubna byla divize zatlačena až do parku Tiergarten v centru Berlína. Zbytky SS-Panzergrenadier-Regiment 23 „Norge“, SS-Panzergrenadier-Regiment 24 „Danmark“ a část SS-Pionier Battalion 11 se pokusily bránit mosty přes řeku Sprévu. Po odhodlané ale marné obraně se stáhly do vládní čtvrti.

Mezitím směřoval hlavní sovětský útok na park Treptow, který bránila druhá část SS-Pionier Battalion 11 a pár zbylých tanků SS-Panzer Abteilung 11 „Herman von Salza“. SS-Obersturmbannführer Paul-Albert Kausch vedl zbylé tanky a obrněná vozidla do protiútoku, který na chvíli sověty zastavil, ale za cenu zničení zbylých tanků a vozidel. 26. dubna se obránci ve vládní čtvrti stáhli k Reichstagu a přitom způsobili postupující Rudé armádě velké ztráty. Pár dalších dnů se přeživší muži divize drželi proti ohromné přesile. 30. dubna ve 20:00 hodin obdržel velitel divize „Nordland“ zprávu o sebevraždě Adolfa Hitlera a vydal rozkaz, aby se bojeschopní muži pokusili probít na západ. Několika malým skupinám se to podařilo a zbylí příslušníci divize se vzdali Američanům v berlínské čtvrti Charlottenburg.

Do 1. května 1945 se Rudé armádě podařilo Reichstag vyčistit od posledních obránců a potlačit jakýkoliv organizovaný odpor ve městě. Přeživší příslušníci divize SS-Freiwilligen Panzergrenadier Division „Nordland“, kteří se vzdali Rusům, byli posláni na východ a už je dle některých pramenů nikdo neviděl. Ti,  kteří se vzdali západním spojencům, byli vydáni do svých zemí. Někteří nebyli potrestáni, jiní skončili ve vězení a někteří dostali trest smrti.

11. Panzer Battalion „Herman von Salza“ z 11. Panzergrenadier Division „Nordland“

11. obrněný prapor SS „Herman von Salza“ byl součástí bojové struktury 11. dobrovolnické divize tankových granátníků SS „Nordland“.

SS-Panzergrenadier-Regiment 24 „Danmark“ (24. pluk pancéřových granátníků SS „Danmark“) byl součástí bojové struktury 11. dobrovolnické divize tankových granátníků SS „Nordland“.

Kořeny 12. SS Panzer Division „Hitlerjugend“ je možné vystopovat až na přelomu roků 1942 a 1943, kdy s nápadem vytvořit divizi Hitlerjugend nejspíše jako první přišel Gruppenführer Gottlib Berger na základě Hitlerova podnětu. Jeho nápad vyžadoval odvod všech příslušníků Hitlerjugend narozených v roce 1926 a vytvořit z nich bojovou jednotku "Hitlerovy mládeže". Hitlerovi se tento návrh líbil a nařídil Bergerovi, aby zahájil formování této divize. Oficiální rozkaz byl vydán 10. února 1943. V dubnu 1943 Hitler schválil řadu dokumentů umožňujících zformování divize pancéřových granátníků "Hitlerjugend". Po zkráceném vojenském výcviku bylo k 1.září 1943 prvních 16 000 rekrutů "hitlerovy mládeže" zařazeno na seznam příslušníků nově formované divize "Hitlerjugend".

V rozkazu datovaného k 24. červnu 1943 bylo zpočátku rozhodnuto, že SS divize "Hitlerjugend" bude zformována jako 12. SS Panzer Grenadier Division "Hitlerjugend", ale rozkaz z 30. října 1943 pak vyžadoval, aby Panzer Grenadier Division „HJ“ byla přeorganizována na normální tankovou divizi.

Zajištění co největší šance na úspěch této divize mělo být dosaženo vhodným promícháním ostřílených veteránů s mladými rekruty z Hitlerjugend. Řada z těchto zkušených jedinců přišla od 1. SS Panzer Division „Leibstandarte Adolf Hitler“ (LSSAH) - to je také důvodem, proč řada z příslušníků pacéřových granátníků v počátečním období nosila na svých uniformách pásku s nápisem "LSSAH". Menší procento důstojníků Wehrmachtu, kteří byli dříve členy Hitlerjugend, bylo rovněž přesunuto k nově se formující SS divizi pancéřových granátníků HJ. Řada nižších funkcí byla obsazena členy Hitlerjugend, kteří před válkou a krátce po zahájení války v řadách "hitlerovy mládeže" získali dobré hodnocení za velení a vojenský výcvik.

Poté, co bylo v létě 1943 ukončeno období výcviku, vypadalo to, že jsou všichni příslušníci divize připraveni pro nasazení do bojů na západní frontě, jejíž otevření se očekávalo. Krátce před 6. červnem 1944 se SS divize pancéřových granátníků HJ přesunula ze svého výcvikového tábora v Beverloo do města Hasslet (rovněž v Belgii), kde byla držena jako záloha pro odražení očekávané spojenecké invaze do Francie. Ve 14:30 hodin dne 6. června 1944 dostala divize rozkaz vyrazit směrem na Caen, které se nacházelo blízko hranice pláží "Juno" a "Sword", kde se vylodily britské a kanadské jednotky. Zde se stala první formací SS, která po vylodění spojenců byla nasazena do akce. Divize se zapojila do těžkých bojů a za méně než měsíc ztratila přes 60 procent své bojové síly.

Po osvobození města Caen byla divize "Hitlerjugend" s dalšími jednotkami obklíčena ve Falaiské kapse. Zbytkům divize se podařilo uniknout z obklíčení. V září 1944 zbývalo z původního stavu divize pouze asi 3 500 mužů. Po úniku z Falaiské kapsy neměla divize již téměř žádné tanky, stejně jako většinu těžkých zbraní a výstroje.

V prosinci 1944 byla divize po odddechu a doplnění nasazena do bojů během zimní ofenzívy v Ardenách. Na začátku roku 1945 byla divize odeslána do Maďarska, kde se měla zapojit do bojů vedoucích ke znovuobsazení Budapešti. Zde po prvních úspěších ofenzíva dospěla vlivem těžkého terénu a tvrdošíjnému odporu Rudé armády ke svému předčasnému konci. Prioritou pro zbytky divize se stal přesun západním směrem vstříc postupující americké armádě a vyhnutí se ruskému zajetí.

Dne 8. května 1945 se několik stovek  přeživších příslušníků 12. SS tankové divize "Hitlerjugend" vzdalo poblíž Ennsu v Rakousku americké 65. pěší divizi. Poslední tank náležející této divizi se vzdal Američanům téhož dne.

Manžetová páska:

Jediným zvláštním označením, které byli příslušníci divize oprávněni používat, byla manžetová páska nesoucí název divize vyvedený latinkou. Páska byla vyráběna pouze ve verzi strojově tkané firmou BeVo.

Existuje však také manžetová páska ve verzi strojově vyšívané s nápisem vyvedeným písmem Sütterlin (kurent). Tato páska však nebyla označením Waffen-SS a byla určena pro vůdcovský sbor organizace Hitlerjugend. Některé fotografie však ukazují, že jí používali i někteří příslušníci divize.

14. Waffen-Grenadier-Division der SS (ukrainische Nr. 1)

Vlajka používaná divizí v roce 1945 poté, co se stala součástí UNA.

Když Němci v roce 1941 zaútočili na Rusko, byli v Baltských státech vítáni jako osvoboditelé před sovětským útlakem a stejné to bylo na Ukrajině, která byla známa jako Halič. Halič byla součástí Polska, kterou Hitler předal Molotovovi, třebaže považoval Haličany (někdy označované za Rusíny) nadřazené Polákům a Ukrajincům a Halič byla od roku 1772 největší provincií Rakouska-Uherska a patřila mu 150 let. Na zbytek Ukrajinců se díval s opovržením a považoval je za nepřátele Říše. Ukrajinci doufali, že německý vpád sjednotí jejich stát, ale to nebylo v plánu. Místo toho byla rozdělena do oblastí a s lidmi, kteří se pokoušeli obnovit nezávislost Ukrajiny, bylo zacházeno velice špatně.

Vedoucí odvodů pro Waffen-SS, Gottlob Berger, chtěl vytvořit ukrajinskou divizi již v dubnu 1941 z Ukrajinců zajatých při obsazení Polska, ale Hitler tuto ideu zavrhnul. Přesto Ukrajinci byli ochotni proti Sovětům bojovat a v létě 1942 zformovali Ukrajinskou lidovou sebeobranu (UNS) o počtu 180.000 mužů, která byla částí Organizace ukrajinských nacionalistů  (OUN) Stěpana Bandery. Důvodem pro změnu německého názoru na zformování ukrajinské divize SS byla ztráta lidské síly po kapitulaci 6. Armee u Stalingradu a příklon ukrajinské mládeže k partyzánskému boji proti Němcům. Po několika jednáních guvernéra Ukrajiny dr. Otto Wächtera s Himmlerem bylo zformování této divize dohodnuto.

Po původních byrokratických průtazích byl nábor velmi úspěšný a z 32.000 dobrovolníků bylo 26.000 akceptováno pro novou ukrajinskou divizi SS. Přicházeli další dobrovolníci, nakonec celkem 80.000, z nichž asi 13.000 bylo vybráno do formujících se policejních pluků. Dřívější ukrajinští důstojníci, poddůstojníci a další specialisté byli cvičeni ve výcvikovém prostoru SS Heidelager, kde bylo rozhodnuto zformovat novou divizi. Nejdůležitější pozice v divizi však obsadili Němci a velitelem se stal SS-Brigadeführer Fritz Freitag. To se stalo u Ukrajinců nepopulární, protože Freitag odmítal obsadit Ukrajinci důstojnické pozice a nakonec byli i veliteli rot a čet Němci.

Formaci byl dán název 14. SS Waffen-Grenadier-Divison (galizische Nr.1), který byl špatný, protože většina vojáků byli Ukrajinci a Freitagův přístup k Ukrajincům vedl nakonec k rozdělení divize. Výcvik divize byl ukončen v květnu 1944 a divize byla odeslána na východní frontu, i když každý z jejích tří pěších pluků měl jen dva prapory. Bylo dojednáno s polním maršálem Modelem, že divize bude zasazena do klidného sektoru fronty k dokončení výcviku a získání bojových zkušeností. 28. června byla divize přesunuta železnicí do Brodů na západní Ukrajině pod velení Armee Gruppe „Nord Ukraine“. Tento sektor ale nebyl klidný, byl ve středu sovětského průniku a po prvních dnech v záloze byla divize odeslána 13. července do bojů nedaleko Lvova. Bojovala proti ohromné přesile a nakonec byla 14. SS divize dne 20. července 1944 odříznuta od zbytku německých sil v kotli Brody. Ztráty byly velmi těžké a z kotle se podařilo uniknout jen 20 % mužů, někteří z nich ustoupili přes Karpaty do oblasti Zakarpatské Ukrajiny, kterou drželi Maďaři. Tito muži byli odesláni zpět do Německa k zformování nové divize. Další také ustoupili do Karpat, ale pokračovali v boji proti Sovětům jako nezávislé jednotky ještě dlouho po válce. K potlačení tohoto odporu poslali své jednotky v roce 1946 Poláci a zbytek těchto jednotek ustupoval přes Československo do Američany okupované zóny v Německu. Pokud se jim to podařilo, nebyli předání Sovětům, ale odeslání do Kanady, USA a Británie.

Nová divize byla vybudována z 3.000 přeživších mužů z kotle Brody a doplněna příslušníky ukrajinských policejních pluků. Tento proces probíhal v Neuhammeru v srpnu až listopadu 1944. Během kompletace byla spolu s dalšími armádními jednotkami odeslána na Slovensko. Zde vypuklo povstání proti proněmecké vládě, které bylo posíleno i příslušníky ze sovětských výsadků. 14. SS Division byla spolu s 18. Panzer Grenadier Division „Horst Wessel“ a 29. Waffen Grenadier Regiment der SS zformována do Kampfgruppe „Beyersdorff“, ale její účast na potlačení povstání byla minimální. Na konci září 1944 byla přesunuta do Žiliny k dokončení výcviku a současně prováděla v oblasti protipartyzánskou službu. 12. listopadu 1944 bylo jméno divize změněno z „galizische Nr.1“ na „ukranische Nr.1“.

Jak bylo již uvedeno výše, dne 23. srpna 1944 vypuklo Slovenské národní posvtání a to tím, že členové kabinetu ministra obrany generála Čatloše předali velení skupiny armád generálu Golianovi. Situace byla pro již rozčarované Němce velmi vážná, neboť povstání ohrožovalo ústupovou cestu 8. Armee z Haliče. Aby bylo SNP úspěšně potlačeno, muselo německé velení improvizovat a použít nejbližší jednotky k jeho potlačení. Zatímco SD pronásledovala vůdce povstání, okamžitá potřeba obrněných jednotek vedla k sestavení obrněného pluku z příslušníků (štábu a kadetů) školy Waffen-SS (SS Panzer Grenadier Schule Kienschlag - Prosečnice) a z výcvikového a doplňovacího praporu (SS-Panzergrenadier Ausbildungs und Ersatz Bataillon 10) z Protektorátu. Pluk (regiment) byl nazván SS Panzer Grenadier Regiment "Schill", byl zformován jako "Alarmeinheit" a v září a říjnu 1944 byl umístěn posádkou v Bratislavě. Regiment byl přesunut do centra povstání v Banské Bystrici, aby dobyl město a zajal vůdce povstání. Mezitím bylo rozhodnuto povolat další jednotky Waffen SS na Slovensko (Schutzzone Slowakei) a tak vytvořit posílenou Kampfgruppe (bojovou skupinu). Kampfgruppe byla založena 22. září 1944 a byla budována jako posílený prapor pěchoty. Základem byl III. Battalion z Waffen Grenadier Regiment der SS 29, byla přidána četa lehkých pěchotních děl a četa protitankových děl (některé prameny však uvádějí, že tato Kampfgruppe byla podstatně silnější, že byla posílena o další četu protitankových děl, dvou ženijních čet, spojovacího praporu a podpůrných jednotek). Kampfgruppe vedl velitel divizního dělostřelectva SS-Obersturmbannführer Friedrich Beyersdorff a proto byla známá jako „SS-Kampfgruppe Beyersdorff“. Po krátkém čase činnosti této Kampfgruppe byl Beyersdorff a jeho muži připojeni zpět ke zbytku divize, která v té době byla přesunuta do Žiliny k dokončení bojového výcviku, udržování pořádku a vyčištění oblasti od zbývajících partyzánů.

26. ledna 1945 byl vydán rozkaz k přesunu divize na rakousko-slovinskou hranici k bojům s Titovými partyzány. Hitler byl rozzuřen, že na výcvik bylo třeba více než pět měsíců, když jiné formace Waffen-SS bojovaly a proto divize neměla lehké časy. Byl vydán rozkaz k jejímu odzbrojení a 4. dubna měla být začleněna do nově zformované 10. Fallschirmjäger Division Luftwaffe (výsadková divize), nakonec to však dopadlo naopak a 14. SS divize absorbovala přes 3.000 příslušníků pozemních sil Luftwaffe, kteří byli určeni pro výsadkovou divizi. Nakonec byli při pokusu  zdvihnout ukrajinskou morálku přeloženi k Ukrajinské národní armádě (UNA). V dubnu divize ustoupila do okolí Feldbachu v Rakousku, kde se zúčastnila několika bojů proti Rusům.

V květnu 1945 divize kapitulovala před Brity v Radstadtu. Při požadavku o vydání příslušníků divize do Sovětského svazu respektovali Američané a Britové jejich prohlášení, že jsou „haličskými Poláky" mající protikomunistické smýšlení, a proto je nevydali. 14. SS divize měla zajímavý osud i po válce. Ačkoliv byla divize poničena u Brody, ne všichni zmizelí vojáci byli ztraceni. Ve skutečnosti se tisíce ukrajinských vojáků SS skrylo v lesích v Karpatech a vstoupilo do UPA. V letech 1945-47, se mnozí z těchto vojáků probojovali do Američany okupované zóny v Německu, vzdali se a nebo emigrovali na Západ. Ostatní povstalci z UPA bojovali proti Sovětům až do roku 1956.

Rukávové štítky:

Pro užívání v rámci divize byl zaveden haličský rukávový štítek s emblémem zlatožlutého lva ve skoku se třemi zlatými korunkami na modrém poli. Tento štítek byl vyráběn jak ve strojově tkané, tak ve strojově vyšívané verzi. Od dubna 1945, kdy zbyttky divize byly převedeny pod Ukrajinskou národní armádu, bylo nařízeno nošení nového označení. To bylo vyráběno ve formě strojově tkané a tištěné, které mělo podobu zeleného štítu s vodorovně půleným pupečním štítkem s poli v barvě žluté a světle modré, ve kterých byl položen stylizovaný bílý trojzubec. Nad štítkem se nacházela bílá písmena YBB vyvedená v cyrilici (UVV v latince). Není však jisté, zda toto označení jednotky Ukrajinské národní armády vůbec nosily. 

Manžetová páska:

V období prvého názvu divize (tj. od dubna 1943 do listopadu 1944) někteří příslušníci používali pásku s nápisem „Galizien“ vyvedeným latinkou. Další podrobnosti se však autorovi tohoto článku nepodařilo zjistit.

15. Waffen-Grenadier-Division der SS (lettische Nr. 1)

15. granátnická divize SS (1. lotyšská) byla zformována počátkem roku 1943, když byla původně vytvořená legie SS-Freiwilligen („Dobrovolnická legie SS“) v únoru 1943 rozšířena na divizi s názvem „Lettische SS-Freiwilligen-Division“ („Lotyšská dobrovolnická divize SS“).

Legie byla tvořena původně z protisovětských partyzánů, z nichž byly následně vytvořeny prapory lotyšské polovojenské policie (Schutzmannschaften – „Schuma“ Batalionů) a z určitého množství lotyšských dobrovolníků, kteří byli přijati do wehrmachtu. Vzhledem k tomu, že Lotyši vyhovovali německým ideálům, tak si tato původně legie brzy získala přízeň Heinricha Himmlera. Lotyši chtěli vybudovat samostatnou armádu, ale to jim nebylo umožněno a tak vstupovali do řad jednotek Waffen-SS. Divize byla postavena z čerstvých rekrutů, Lotyšů, kteří sloužili ve wehrmachtu a z vojáků přeložených z dalších jednotek kontrolovaných SS. Mezi nimi se však již nenacházely původní prapory „Schuma“, které v té době již bojovaly na frontě, kde vytvořily zvláštní brigádu. Divize byla v říjnu 1943 přejmenována na „15. Lettische SS-Freiwilligen-Division“. Tento název jí vydržel až do června 1944, kdy byla opět přejmenována a to na „15. Waffen-Grenadier-Division der SS (lettische Nr. 1)“.

Počátkem listopadu 1943 byla divize odvelena na východní frontu do bojů s Rudou armádou u města Nevel (Rusko, Pskovská oblast). V prosinci téhož roku (podle jiných pramenů až v lednu 1944) byly některé jednotky divize odveleny do okolí města Lenigrad, kde sváděly spolu s jednotkami wehrmachtu každodenní těžké boje s Rudou armádou. Tyto boje trvaly až do konce ledna roku 1944, kdy bylo proraženo obklíčení Leningradu a německé jednotky začaly ustupovat směrem k estonským hranicím. Zde se u města Narva odehrály další těžké boje, ve kterých divize ztratila mnoho svých mužů, avšak díky neustálým odvodům a doplňováním se její stavy stále pohybovaly kolem 16-20 tisíc mužů. V důsledku ruské operace „Bagration“ byla divize včetně dalších německých jednotek zatlačována západním směrem a to tak, že kolem 20. července 1944 se stáhli zbývající příslušníci divize až do Lotyšska. V té době byli někteří z přeživších vojáků převeleni k 19. divizi, zbytek se přesunul do Pruska, kde měla vzniknout z tohoto jádra nová 15. divize.

Na morálku příslušníků divize měla neblahý dopad ta skutečnost, že dne 13. října 1944 padlo hlavní město Lotyšska Riga. Přesto však chtěli i nadále bojovat. V prosinci 1944 se k divizi připojili také příslušníci celé řady v té době již rozpuštěných lotyšských policejních praporů.

Na podzim roku 1944 se divize těsně vyhnula obklíčení v kuronské kapse a následně na to svedla boje na přístupových cestách k polskému Gdaňsku. V průběhu února 1945 většina pěchoty ustupovala za neustálých bojů. Na konci března 1945 byl zbytek mužů divize přesunut do Maklenburska k doplnění a k „budování pevnosti“. Některé části divize se účastnily bojů o Berlín. Většině mužů divize se povedlo probít na západ, kde se ve dnech 2. a 3. května 1945 postupně vzdali americkým a kanadským silám. Zbytek divize byl pak zajat Rudou armádou.

Pro zajímavost lez uvést složení divize. To bylo následující:

• Waffen-Grenadier-Regiment der SS 32 (32. pluk granátníků Waffen-SS)
• Waffen-Grenadier-Regiment der SS 33 (33. pluk granátníků Waffen-SS)
• Waffen-Grenadier-Regiment der SS 34 (34. pluk granátníků Waffen-SS)
• Waffen-Artillerie-Regiment der SS 15 (15. dělostřelecký pluk Waffen-SS)
• Waffen-Füsilier-Bataillon der SS 15 (15. prapor „mušketýrů“ Waffen-SS)
• Waffen-Flak-Abteilung der SS 15 (15. oddíl protiletadlové obrany Waffen-SS)
• Waffen-Nachrichtung-Abteilung der SS 15 (15. oddíl zpravodajů Waffen-SS)
• Waffen-Pionier-Bataillon der SS 15 (15. ženijní prapor Waffen-SS)
• Waffen-Panzerjäger-Abteilung der SS 15 (15. oddíl stíhačů tanků Waffen-SS)
• SS-Sanitäts-Abteilung 15 (15. oddíl sanitářů SS)
• SS-Nachschub-Truppen 15 (15. četa zásobování SS)
• SS-Feldpostamt-Abteilung 15 (15. oddíl úřadu polní pošty SS)
• SS-Veterinär-Kompanie 15 (15. rota zvěrolékařů SS)
• SS-Wirtschafts-Bataillon 15 (15. hospodářský prapor SS)
• SS-Bau-Regiment 1 der 15. SS-Division (1. stavební pluk 15. divize SS)
• SS-Bau-Regiment 2 der 15. SS-Division (2. stavební pluk 15. divize SS)
• SS-Feldersatz-Bataillon 15 (15. polní záložní prapor SS)
• SS-Waffen-Feldgendarmerie-Trupp 15 (15. četa polního četnictva Waffen-SS)
• SS-Kriegsberichter-Trupp 15 (15. četa válečných zpravodajů SS)

Rukávové štítky:

Příslušníci divize nepoužívali manžetové pásky, ale pouze rukávové štítky.

Pro morálku lotyšských vojáků bylo velmi důležité používat národní barvy. Své rukávové štítky obdrželi z různých zdrojů, a proto byly v různých variantách lišících se v jednotlivých detailech. Nošení rukávového štítku v horní části pravého rukávu bylo nařízeno rozkazem z července 1943, pod rukávovou orlicí na levém rukávu zase v červnu 1944. Štítek byl šarlatový s bílým pruhem vedoucím z pravého horního do levého dolního rohu s nápisem „LATVIJA“. Tento nápis byl buď v bílé barvě a nacházel se v levém horním rohu štítku a nebo byl v barvě žluté na červeném podkladě a tento se nacházel nad štítkem.

Obecně jsou známy štítky jak jednoduchých, tak i složitějších tvarů, tištěné nebo vyšívané, s nápisem i bez nápisu a také několik štítků bylo vyrobených z v té době dostupných místních materiálů. Konečný vzor Waffen-SS, který byl vyráběn v Německu, byl štítek s širokou černou obrubou a byl zaveden v polovině 1944.

16. SS-Panzergrenadier-Division „Reichsführer-SS“

16. SS-Panzer Grenadier Division „Reichsführer SS“ (16. divize pancéřových granátníků SS „Reichsführer SS“) byla zformována v listopadu roku 1943, když „Sturmbrigade Reichsführer-SS“ („Útočná brigáda Reichsführer-SS“) byla po zařazení části vojáků přeložených z 9. divize „Hohenstaufen“ a značného počtu maďarských „volksdeutsche“ přeměněna na divizi. Přípravné činnosti proběhly v létě 1943 na středomořském ostrově Korsika, kam byl zárodek divize přesunut.

Na přelomu let 1943 a 1944 se nová 16. divize formovala a procházela výcvikem ve Slovinsku a v Badenu jižně od Vídně. Do konce roku 1944 dosáhla síly téměř 13 000 mužů.

Bojová skupina z této divize se účastnila od konce ledna 1944 bojů během spojeneckého vylodění v Anziu na západním pobřeží Itálie. Ve stejné době se většina divize zapojila do operace „Margarethe“, což byl německý plán okupace Maďarska.  Tyto části divize, posílené opět vytvořeným doprovodným praporem „Reichsführer-SS“ – „Begleit Bataillon RFSS“ (což byla elitní „eskortní“ jednotka) a výcvikovým plukem pancéřových granátníků SS z výcvikové školy v Prosečnici, nastoupily v březnu 1944 okupační službu v oblasti Debrecín. Tento doprovodný prapor byl původně zárodkem pro výše popsanou „Sturmbrigade Reichsführer-SS“. V květnu 1944 byla divize opět převelena kompletně do Itálie, kde bránila postupům zejména britské armády. V průběhu služby se divize stala cílem útoků italských partyzánů, na což reagovala např. 12. srpna 1944 v Sant´ Annadi Stazzema popravou 560 mužů, žen a dětí. Výše obětí zejména mezi civilním obyvatelstvem vlivem těchto poprav konaných příslušníky divize, patrně zejména příslušníky 16. praporu tankového průzkumu, silně narůstala.

Z Itálie byla v únoru 1945 převelena zpět do Maďarska, kde se v dalším období zapojila do již výše popsané neúspěšné březnové ofenzívy německých vojsk v oblasti Balatonu. Zbytky divize byly postupně zatlačovány na západ do jižního Rakouska, kde se ke konci války poblíž města Klagenfurt a Radstad vzdala britským jednotkám.

Manžetová páska:

Divizní manžetová páska s nápisem „Reichsführer-SS“ byla vyráběna pouze ve strojově tkané verzi vyráběné firmou BeVo.

17. SS-Panzergrenadier-Division „Götz von Berlichingen“

17. SS-Panzergrenadier Division „Götz von Berlichingen“ byla německá mechanizovaná pěchotní divize Waffen-SS, která bojovala během 2. světové války na západní frontě (nikdy dle dochovaných údajů nebyla nasazena na východní frontě). Divize vznikla poblíž města Poitiers ve Francii dne 3. října roku 1943. Byla vytvořena z vojáků přesunutých z 10. a 16. divize, výcvikových a záložních jednotek a branců, z nichž valná většina byla rumunského či italského původu. Divize „Götz von Berlichingen“ byla dána pod vedení LXXX. armádního sboru, části „Skupiny armád D“ (Heeresgruppe D).

V únoru 1944 divizi však stále chyběla vojenská technika. Proto z  rozkazu velitele LXXX. armádního sboru začala zabavovat vojenskou techniku Francie, která se v té době snažila zmobilizovat své jednotky. Během března již byla většina jednotek divize plně motorizovaná.

Na začátku června 1944 se divize nacházela ve Thouars ve Francii se slabým několika měsíčním nedostatečným výcvikem důstojníků a poddůstojníků a bez tanků (pouze pancéřový oddíl byl vybaven samohybnými houfnicemi StuGs).

Divize se v polovině  roku 1944 zúčastnila těžkých bojů o Normandii, kde utrpěla velké ztráty. Po neúspěchu zastavit spojeneckou západní frontu byla divize rozdělena do čtyř bojových skupin (Kampfgruppes) a to: Kampfgruppe „Braune“, Kampfgruppe „Gunter“, Kampfgruppe „Fick“ a Kampfgruppe „Wahl“. Ty byly různě nasazovány do jednotlivých bojů. Dne 15. srpna byly zbytky divize po dalších neúspěšných bojích staženy do oblasti Sárska, kde se začala připravovat k obraně města Metz a kde se začala formovat znova. Zde tři pěší pluky posílily zbytky 49. a 51. tankové brigády - ve skutečnosti to byli bývalí příslušníci pobřežní ochrany z Dánska, a přímo z místní vojenské akademie dorazilo asi 50 nižších důstojníků. V září 1944 se zúčastnila bojů s cílem odrážet americké útoky.

Dne 8. listopadu 1944 zasáhl velení divize bombový útok letectva Spojených států, který zabil třičtvrtě velitelského štábu. Divizi „Götz von Berlichingen“, která tím byla silně oslabena a prakticky bez veškerého velitelského uspořádání, dovolil Adolf Hitler se stáhnout pryč z města Metz.

Zbytky divize se stáhly k Maginotově linii poblíž města Faulquemont, aby zde doplnily své stavy a její muži si odpočinuli. Během počátku prosince roku 1944 byly pluky tankových granátníků posíleny muži jednak v podobě odvedenců z východoevropských Volksdeutsche a jednak silným tankovým výcvikovým plukem SS z výcvikové školy v Prosečnici. Dalšími posilami byla rota tanků PzKpfw V Panther a několik obrovských stíhačů tanků typu Jagdtiger.

 Na začátku roku 1945 se divize podílela na obraně Západního valu, avšak 18. března 1945 Američané prorazili linii obrany a divize se musela bránit. Od 1. dubna byla síla divize redukována na pouhých 7 000 mužů a byla převelena k obraně Norimberku. Po ústupu přes Mnichov začala pokračovat v bojích opět až dne 24. dubna 1945, kdy byla poslána do bojů u města Donauwörth na řece Dunaji. Zbytky zcela zdecimované divize „Götz von Berlichingen“ se dne 7. května 1945vzdaly americkým jednotkám poblíž města Achensee v Rakousku.

Manžetová páska:

Vojáci divize používali manžetovou pásku strojově tkanou firmou BeVo s nápisem vyvedeným v latince.